Všechna špína světa

Dějovou osnovu tohoto příběhu tvoří primárně smrt, vlastně sebevražda, doktora, osoby, kterou obyvatelé městečka Macondo (ve kterém se odehrává i autorův nejslavnější román „Sto roků samoty“) nenávidí tak silně, že jeho smrt považují za radostnou událost.

Jak to autor sám pro něj typicky výstižným jazykem píše: „… těšili se předem, až jednoho dne ucítí vítaný pach jeho rozkladu, jak zaplavuje městečko, aniž by to někoho dojalo, polekalo nebo pohoršilo: budou spokojení, že nadešla očekávaná chvíle, a budou si přát, aby to vydrželo tak dlouho, až nebožtíkův odporný pach uspokojí dokonce i jejich nejskrytější zášť.“

Ale tuto jejich radost překazí oné osudové středy starý plukovník, významná osoba městečka, o které se dá hovořit jako o jediném příteli zesnulého doktora. S postupujícím časem ale vycházejí najevo mnohé další skutečnosti z jejich vztahu, které zcela přetvářejí obraz doktora. Podivné postavy, která před pětadvaceti lety nečekaně přijela do Macondo, a po jejíž smrti si i plukovník nakonec uvědomil, že nikdy nepoznal jeho jméno.

Příběh je vyprávěn očima tří postav: starého plukovníka, a vynucených aktérů tohoto představení, jeho dcery Isabely a nakonec jeho malého vnuka. Tři rozdílné pohledy nejen na průběh onoho středečního dne, ale tři rozdílné pohledy na smrt, na čest a povinnost. Ale taktéž na celý osud nejen plukovníkovy rodiny, ale dějin městečka, které poznamenalo především vtrhnutí banánového koncernu, který sebou přitáhl do poklidného místa i tu všechnu špínu světa.

Plukovník dal před lety doktorovi slib, že po jeho smrti ho pohřbí, protože „se dnes nenajde v celém městečku jediná osoba, která by byla ochotna hodit mrtvolu supům.“  A morální drama v dusném a horkém jihoamerickém městečku tím začíná…

„Všechna špína světa“ je příběh především o hodnotách jako čest a povinnost. O konfrontaci mezi slušností a touhou kolektivního ducha městečka (zastoupeného zde postavou starosty) zmařit pohřeb. Něco, co je tak silně fixované v charakteru plukovníka. Ale i potupy či rodinné hanby, což zase prezentuje postava jeho dcery Isabely.  Pohled vnuka je pak nejen vyprávěním především o vnímání smrti jako takové, ale i řekly bychom zrcadlem charakterů plukovníka i Isabely.

Román je rozsahově krátký, ale díky mistrovskému vyprávění za použití silných emocí, vyjádřených ale možná drsně až chladně, dokonalých popisů jednotlivých postav i míst, nakonec vydá více než stovky stran rozsáhlých výpravných románů.

Kniha „Všechna špína světa“, jež je považována za autorův nejsilněji autobiograficky založený příběh, vyšel poprvé česky v překladu Vladimíra Medka v roce 2006. V roce 2012 pak druhé vydání.


Autorem recenze je Bohdan Volejníček

Přidat komentář