Vnučka pana Linha

Přestože Claudel v knize nekonkretizuje onu válku, většina čtenářů bude mít na mysli americkou válku ve Vietnamu. A tam začíná i příběh tohoto krátkého románu: „Na lodní zádi stojí starý muž. V náruči svírá lehký kufřík a novorozeně… Stojí na zádi a jeho vlast, země jeho předků a jeho mrtvých, se vzdaluje.“

Osamělý stařík jménem Linh opouští zemi svých mrtvých, zemi mrtvou a zpustošenou válkou. Sám se vydává hledat nový domov za mořem. Pouze on a jeho maličká vnučka Sang Diu. Sám jako ostrov uprostřed oceánu čelí chladnému městu v cizí zemi, které se má stát jeho novým domovem.

Tichý ve svém bolu přežívá jen pro svoji malou vnučku. Až do dne, kdy se poprvé odváží opustit prostor utečeneckého tábora a vyjde si do města. Celý jeho nový život se změní setkáním s tlustým mužem, panem Barkem, jehož nevtíravé přátelství se stává jediným světlým bodem současného života.

Claudel vytvořil melancholický, trochu pochmurný příběh člověka, který na konci života ztratil vše – svoji podstatu, zemi, rodinu. Napsal nádherný příběh o síle přátelství založeného na čisté radosti ze styku člověka s člověkem. K tomu ještě na jazykové znalosti jediné společenské fráze – dobrý den.

Právě tato jazyková a kulturní bariéra přidává na kráse příběhu snad až lehkým a procítěným humorem. Je to příběh jedince, který odtržen od svého životního místa se snaží teď zuby nehty držet přátelství nabízeného v té nejčistější formě. A to i přes fyzické překážky, které nebohého pana Linha potkají v závěru knihy.

Je to příběh, který nemá nijak složitou dějovou linii, ale o silnější vnitřní myšlenku. Napsaný strohým stylem, kterým autor chtěl dokázat, že i málo slovy jde sdělit mnoho. Jak uvedl v rozhovoru pro server iLiteratura.cz v Praze při uvedení českého vydání knihy: „Očekávám, že mé romány přivedou českého čtenáři k zamyšlení nad lidskostí, humánní stránkou člověka, nad tím, že člověk je složitá bytost, schopná činit dobré i zlé …“  


Autorem recenze je Bohdan Volejníček

Přidat komentář