Rozkládání státu

První část nazvaná Politická kultura aneb co nás vede na scestí, upozorňuje na některé mýty či stereotypy, které jsou zakotveny v naší veřejnosti a které vytvářejí prostor pro manipulaci. Nastavení jasných pravidel je nezbytné pro řešení konfliktů, které v demokraciích zákonitě existují, a je nutné následně pak tato pravidla respektovat a dodržovat.

Autorka uvádí příklady nedodržování nastavených pravidel, manipulaci a neúctu k zákonům včetně naší ústavy, jakou předvádí politická elita. Jedním ze zažitých mýtů je, že politik je občan jako každý jiný a že má stejná práva. To sice platí v soukromém životě, pokud však politik vstupuje do veřejného prostoru a vyjadřuje se k veřejným otázkám, musí vystupovat jako reprezentant společnosti a neprosazovat svoje osobní názory (které jsou často v rozporu s názory většiny), jak se často dělo při některých zahraničních vystoupeních bývalého presidenta Klause.

Dalším mýtem, který autorka rozebírá, je představa kompromisu jako něčeho nemravného. Uvádí, že kompromis většinou neznamená totální změnu názorů a postojů, jde spíše o zohlednění zájmu a postojů druhé strany, a proto je ve společnosti velmi žádoucí, neboť ji nerozděluje na nepřátelské tábory.

Příčin negativního hodnocení kompromisů je několik. Ať už to odráží dědictví minulosti, nebo zkušenost ze současnosti, čeho se kompromisy v naší politice týkají; jedná se většinou o ústupky, které omezují kontrolní mechanismy ve vztahu k moci. Zajímavým příkladem kompromisu je „opoziční smlouva“, na které lze sledovat negativní (možná to hlavně) i pozitivní vnímání kompromisu. V období, které následovalo, se systémově zvýšil prostor pro korupci a klientelismus, neochota posílit protikorupční aktivity nakonec vedla ke kompromisu, který zabránil vyšetřování řady korupčních kauz. Tak opoziční smlouva posílila nedůvěru společnosti v politiky a v politiku a stala se symbolem cynismu.

První část knihy uzavírá trojí zamyšlení. První je nad obrazem nepřítele, kterého potřebují nedemokratické režimy, aby mohly legitimizovat požadavek jednoty a zakazovat odlišné názory a postoje. U nás boj s nepřítelem stále trvá, ať už se jedná o boj proti komunistům, boj jedné strany proti druhé, nebo velmi nedemokratické až bojové chování ve volbách. Druhé zamyšlení se zabývá pojmem populismu, jehož velkým nebezpečím jsou emoce, ať už pozitivní či negativní. A konečně je to politická kultura, která je produktem určitého společenství a odráží základní přístupy tohoto společenství k jeho fungování. Jak autorka uvádí, zajímavý je pohled psychologů na politickou kulturu v postkomunistických zemích jako tzv. posttotalitní syndrom, jehož rysem je kombinace mindráku a arogance, což nám každodenní zkušenost potvrzuje.

Druhá část se jmenuje Instituce mají smysl aneb proč stát nefunguje. Snaží se poukázat na to, že nastavení a fungování institucí je klíčové pro úspěšný vývoj v demokratických společnostech. Kapitola začíná úvahou nad politickými stranami, jejich historickým vývojem od předválečného období až po současnost, který odráží proměny společnosti. Vývoj politických stran v západní Evropě bývá charakterizován jako „kartelizace“, kdy strany, které jsou v parlamentu, se snaží vytvořit určitý kartel prostřednictvím financování stran a propojením se státem, které by zabránilo vstupu nových aktérů do politiky.

Autorka se zamýšlí nad tím, jakým vývojem prošlo české stranictví po roce 1989 počínaje rozpadem Občanského fóra, nedostatečnou transformací KSČM přežívající s nostalgií ve vztahu k minulosti, přes menšinové strany (KDU-ČSL a Unie svobody) až po dvě nejsilnější strany ODS a ČSSD. Obě tyto strany představují univerzální typ strany, ale s omezenou komunikací s občanskou společností, propojené se státem prostřednictvím politické kontroly státního aparátu. Již na samém počátku vytváření stran po roce 1990 získaly politické strany přístup k nakládání s množstvím finančních prostředků.

Došlo k propojení ekonomiky a politiky, což vytváří prostor pro korupci. S tím souvisí i změna přístupu k fungování státní správy, kde začínal převládat tzv. manažerský způsob řízení a s tím související možnosti vyvádění peněz z projektů financovaných státem nebo zajišťování pozic určitých politiků v dozorčích či správních radách podniků ovládaných státem. Dokazují to uvedené příklady zmanipulovaných výběrových řízení na státní zakázky, problematické zadávání zakázek na právní služby a různá předražená a nikým nekontrolovaná expertní stanoviska.

Jako jeden ze zásadních zdrojů problémů vidí autorka neschopnost politické reprezentace vytvořit základní vize veřejných politik v oblasti hospodářství, školství, zdravotnictví, obrany. Jestliže neexistuje základní dlouhodobá koncepce, vytváří se prostor pro realizaci a prosazování různých zájmů. Dokazují to příklady z obrany (předražený nákup stíhaček), školství (státní maturity), doprava (předražené dálnice), zdravotnictví (předražená zdravotní technika) atd. Do analýzy fungování institucí zařadila autorka také fungování ústavního soudu. Porovnává fungování této instituce s obdobnou institucí v USA a uvádí příklady jejího rozhodnutí, které naznačují rozdílnou politickou kulturu, rozdíly v chápání významu institucí pro fungování právního státu a pro udržení nezávislosti této instituce. Krátké zastavení je v této části knihy věnováno médiím, která mají významný vliv na formování názorů občanů a mohou hrát významnou roli při kontrole veřejného prostoru.

Nezávislost médií na politicích je v demokraciích zcela zásadní. Zejména investigativní novináři jsou nezřídka pod velkým tlakem a stávají se často součástí politické hry. Následuje zamyšlení nad úlohou občanské společnosti a organizací, které v ní působí. Jejich významnou úlohou je podle autorky hlídat chování politiků a volat je k odpovědnosti. Ovšem komplikované a zároveň podnětné vztahy občanské a politické společnosti mohou plnit svoji funkci jen v prostředí právního státu a fungující státní správy. Závěrečná kapitola této části knihy je věnována Evropské unii a našemu rozporuplnému vztahu k ní počínaje heslem „Návrat do Evropy“ po roce 1989 až po heslo z doby našeho předsednictví „Evropě to osladíme“.

Česká republika nedokázala nalézt základní postoj vůči EU, nedokázala vyjasnit národní zájmy a jejich vztah k zájmům evropským.

Obsahem třetí části je Případová studie: Fakulta právnická Západočeské univerzity v Plzni. Tuto kauzu není třeba čtenářům představovat, neboť byla dlouhou dobu medializována a vzbudila zájem široké veřejnosti. Jak autorka uvádí, jedná se o učebnicový příklad formování klientelistických vazeb, propojování politiky, ekonomiky a práva. Kauza je rozebrána formou odborné analýzy, která rekapituluje základní fakta, průběh celého případu, jakým způsobem systém fungoval a kdo a jak do něj byl zapojen. Jako předsedkyně akreditační komise měla autorka přístup k informacím, které však z důvodu ochrany osobních údajů nemůže použít. Proto rozbor zůstává na obecné úrovni, bez uvádění konkrétních osob, pokud nejde o informace známé z médií.

Analýza je rozdělená do několika částí. První část představuje hlavní aktéry, kteří byli do kauzy zapojeni. Jsou jimi Akreditační komise, Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy, Západočeská universita v Plzni, Fakulta právnická Západočeské university v Plzni, Ústav státu a práva AV ČR. Kromě jmenovaných byly do kauzy zapojeny další instituce a osoby, a to Vysoká škola Karlovy Vary, o.p.s., Mezinárodní institut podnikání a práva, s.r.o., Případ Diag Human, ČEZ, ministr spravedlnosti Pavel Němec (vydání katarského prince). Celý případ je zde rekapitulován v chronologickém sledu, od období před jeho medializací, kdy akreditační komise upozorňovala na řadu závažných problémů, na netransparentnost některých procesů, nekvalitní či zmatečné podklady k prodloužení platnosti akreditace.

Poté, co na upozornění závažných nedostatků vedení fakulty nereagovalo odpovídajícím způsobem, nebyla fakultě prodloužena akreditace doktorských oborů. Akreditační komise získávala stále více informací o nestandardních činnostech vedení fakulty.
Výsledkem bylo zjištění, že celkově 400 osob vystudovalo právnickou fakultu v nestandardně krátké době. Medializaci celé kauzy nastartovalo odhalení plagiátorské disertační práce jednoho z proděkanů v září 2009. Vedení fakulty bylo vyměněno a začalo pracovat na nových vnitřních předpisech.

Akreditační komise ukončila hodnocení a přijala doporučení, která měla organizačně i odborně stabilizovat situaci na fakultě. Na fakultu dopadly určité sankce - zákaz přijímání nových uchazečů u všech tří doktorských studijních oborů. Akreditační komise si vyžádala další kontrolní zprávu za rok. Avšak vzhledem k tomu, že ani po roce se situace na fakultě nezlepšila, navrhla akreditační komise v září 2011 odnětí akreditací všech doktorských studijních oborů a zákaz přijímat studenty magisterského studia.

V další části je rozebrán nestandardní způsob studia u celkem 24 osob (z důvodu ochrany osobních údajů bez uvádění konkrétních jmen). Tyto osoby jsou rozdělené do pěti skupin. Jedná se o osoby vnímané jako napojené na organizovaný zločin, osoby patřící či mající vztah k vlivným podnikatelským skupinám, politici, diplomati a vysocí státní úředníci, bezpečnostní složky, policisté a protikorupční policie, a nakonec osoby s vazbou na justici. Zarážející na celé věci je skutečnost, že policie tuto kauzu nikdy nevyšetřila a závěry univerzitní komise nebyly nikdy plně zveřejněny (s ohledem na ochranu osobních dat).

V závěrečné analýze celé kauzy se autorka pokouší o zobecnění, jehož cílem je napomoci odhalit podobné případy vytváření klientelistických vazeb, případně přijmout preventivní opatření, aby k nim již v budoucnu nemohlo dojít. Soustřeďuje se při tom na tři klíčové otázky - způsob vytváření klientelistického prostředí, cílové osoby, na které je třeba se zaměřit a imunizace korupce, k níž mohou přispívat i politici nátlakem na policii, státní zastupitelství, soudy apod. Ovšem mnohem podstatnější a hůře odhalitelné je zapojení osob, které jsou ve svých aktivitách na politice nezávislé.

Závěrečná část Cesta ke změně se pokouší nalít čtenáři trochu optimismu do žil a odpovědět na otázku, co se s tím dá dělat, zda existuje řešení a jak ochránit ty, kteří mají odvahu na nešvary upozornit, aniž by se to obrátilo proti nim. Na otázku, kdo může udělat změnu, odpovídá autorka jednoduše - my všichni. Každý z nás nese svůj díl odpovědnosti za stav společnosti. Chceme-li žít ve svobodné zemi, musíme se také tak chovat a svobodu chránit. Není k tomu třeba žádných hrdinských činů, stačí jen dodržovat proslulé masarykovské heslo „nebát se a nekrást“.

Složitější je odpověď na otázku, co musí změna obsahovat, abychom se dostaly ze začarovaného kruhu korupce a klientelismu. Autorka navrhuje několik způsobů řešení. Jedná se např. o přijetí zákona o státní službě, o regulaci volebních kampaní, jejich financování a zprůhlednění stranického účetnictví, o zprůhlednění čerpání peněz z evropských fondů, o úpravu postavení lobbingu a v neposlední řadě o trvání na maximální transparentnosti a zveřejňování informací. Tady už nestačí zapojení běžného občana, záleží na politicích, jak se k těmto otázkám postaví a na politické vůli je prosadit.

Ještě obtížnější je odpověď na otázku jak uvedených způsobů řešení dosáhnout.Nepomohou tomu neorganizované protesty vedoucí k násilí ani občanská neposlušnost. Existují běžně používané zákonné nástroje občanského nátlaku, které má občanská společnost k dispozici a které uznávají základní lidská a občanská práva a nešíří nenávist. Jedná se zejména o petice, masové protestní akce nebo stávky. Autorka rozebírá tyto nástroje, zaměřuje se na hlavní rizika a úskalí, na nutnost zvolit vhodné strategie i na možné reakce ze strany politiků. Přesto u širší veřejnosti zůstává mnoho předsudků a nepochopení toho, co těmito protesty lze a co nelze dosáhnout.

Závěr:

Možná se čtenář časopisu Daňový expert ptá, jak souvisí politologické téma občanské a politické společnosti rozebírané v této publikaci s daňovou problematikou. Troufám si tvrdit, že s ní souvisí velmi úzce, neboť propojení ekonomiky s politikou má dopad i do daňové oblasti. Příkladů daňových úniků, které jsou důsledkem právě tohoto propojení, bychom našli dost. S tím souvisí i neprůhledné financování politických stran, neochota zprůhlednit vlastnictví obchodních společností, nebo navrhovaná, ale nikdy nerealizovaná opatření proti korupci. Všichni politici mluví o tom, že je třeba věci změnit, ale ve skutečnosti není politická vůle s tím cokoliv udělat. Doufejme, že nová iniciativa „rekonstrukce státu“ bude úspěšnější, než všechny dosavadní pokusy.


12.6.2013  Daňový expert

Přidat komentář