Ďáblík

Hlavním hrdinou je školák Matti, on a jeho dva přátelé, kamarád Simon a dívka Malin (která se jen tak mimochodem Mattimu velice líbí) se pojednou setkají s bytostmi, v jejichž existenci by ještě před pár dny nebyli ochotni věřit a vyprávění o nich by brali jen jako nejapný pokus o žert.No uznejte sami - copak současný pubescent může akceptovat plky starých lidí o rarášcích, čertech, nebo andělech? Jistěže ne, ale.... Ano je zde ono ale.

Vše začne na školní exkurzi do starého kostela, kde je pohřbena podivná vysušená postavička, o níž učitel prohlásí, že se jedná o mrtvolu ďábla. (WTF?!) Jenže právě tento učitel za záhadných okolností zemře přímo ve škole a události se právě tímto okamžikem dají do pohybu. Co vlastně jsou zač ty malé, ale vůčihledně rostoucí zrůdičky, které Matti sebral ve třídě poté, co kantora odvezla záchranka (zbytečně) do nemocnice?

Každý jistě někdy naslouchal v tichu noci kradmým zvukům, jejichž původ nedokázal nijak rozumně vysvětlit, kdo ví, třeba to byl některý z tvorů, kteří se začali míhat v blízkosti Mattiho a jeho kamarádů.....

Jedna z podivných potvůrek, jimiž se začne hemžit Mattiho okolí, je jiná, než ostatní a stane se dokonce jeho domácím mazlíčkem - je to pes, jak chlapec namluví rodičům, nebo něco úplně jiného? (A to, jak autor přivede toto zvířátko do  děje - no, skutečně neotřelé a originální!)

Ovšem Matti se nepotýká jen s tajemnem, je nucen řešit i běžné problémy dnešního školáka - setká se se šikanou, ostýchá se projevit svou náklonnost k dívce a bláznivá tetička Berta? kdo by se neděsil návštěv staropanenských příbuzných, že.

Autor zdařile vykreslil atmosféru severského městečka, pro středoevropana cosi téměř exotického. Sytě zelené lesy, drsná příroda kolem, starobylý kostelík a tajemný mrtvý obyvatel záhadné bedny v jeho zdech - to jsou kulisy, v nichž se odehrává příběh  souboje dobra a zla.

Matti postupně zjišťuje, že ne všechno je takové, jak se na první pohled jeví a že i on sám je... zprvu si odmítá tuto skutečnost připustit, ale je to tak - je šaman a je předurčen k boji s pekelnými vetřelci.

Starobylá červená truhlička, záhadný dědek ovládající umění zastavování krvácení, či nůž naládovaný magií, to jsou Mattiho pomocníci proti přesile hord pocházejících přímo z bran samotného Inferna....

Už dlouho jsem neměla v ruce podobně napínavou knihu pro děti, přečetla jsem jí jedním dechem a určitě bych jí doporučila coby dárek pro vaše děti a věřte, že bude bavit i dospělé čtenáře.


Autorkou recenze je Iveta Filanderová

Přidat komentář

Jednak autor je u nás i ve světě známý svým krimi románem „Muž, který zemřel jako losos“, oba příběhy se odehrávají na švédsko-finském pomezí Tornedalen, a pak i obsahem. Obdobně jako severské thrillery je i tento příběh totiž drsný a krvavý.  Přestože název „Ďáblík“ zní tak mile, originální název „Kyrkdjävulen“ spíše znamená ďábel z kostela.

A o ďábla skutečně v této knize jde, ne o nějakého klučinu, jenž je postrachem ulice. Už prvními větami úvodní kapitoly z minulosti je čtenáři jasné, že o žádnou „švandu“ asi nepůjde: „Kolem poledne chlapec přestal dýchat. Babička chlapci zatlačila oči a vzdychla. Chlapeček. Bůh mu žehnej. Byl ještě tak malý.“

Hlavním hrdinou je Matti, třináctiletý kluk ze současného malého městečka uprostřed severošvédských lesů. Během školní exkurze do místního kostelíka jim učitel ukáže velkou zajímavost – vysušenou mrtvolku podobnou ďáblíkovi, které je uložena v bedně v sakristii. A u ní najdou podivný nápis: „Jazykem ďábla jest nůž, chřtánem ďábla jest studna, srdcem ďábla jest kámen…“

A pak už v Mattiho stereotypním životě kluka z maloměsta nastane neuvěřitelný spád, jenž bude ovlivňovat budoucnost nejen jeho samotného, ale vlastně celého lidstva. Do jeho života stoupí podivný stařičký šaman, podivné zlé bytosti, objeví záhadné osudy ještě záhadnějších členů jeho rodiny, svázané s historií zdejšího kraje.

Matti se dostává do víru událostí, které se odehrávají v ponurých zákoutích dějin Země už od počátku věků. Především stále více objevuje moc Zla, které se plíží kolem jak v podobě násilí, šikany, nabubřelého sebevědomí, až po touhu zabíjet povzbuzovanou alkoholem. Sám na vlastní kůži cosi z toho zakusí a nakonec musí proti tomu bojovat stejnými silou, jako ze známého rčení „na hrubý pytel, hrubá záplata“.

Z těch několika komentářů čtenářů je jasné, že kniha byla pro ně svojí temnou a krvavou náturou značným překvapením. Stejně jako já totiž viděli, že příběh už překračuje naši představu knihy pro děti.

Autor děj zavádí do temnějších událostí, které náležitě i popisuje: „Dřepl jsem si a začal jsem je zabíjet. Jednomu po druhém jsem uřezával uzlovité hlavičky. Tělíčka sebou křečovitě umítala a pahýlky křídel se naprázdno cukaly ve vzduchu. Metodicky jsem pokračoval ve vraždění…. Jediným rychlým pohybem jsem si strčil jeho hlavu do úst a ukousl ji. Pak jsem rozdrtil mezi stoličkami tenkou lebku jako ořech…“

Mikael Niemi vytvořil netradiční příběh na pomezí fantasy, severských legend a částečně i hororu. Styl, jazyk, i grafická úprava knihy samotné tomu značně napomáhají. Nakolik bych knihu „ocejchoval“ za dětskou, je diskutabilní. Jednoznačně je to ale kvalitní příběh, který v moři dneska tak populární moderní fantasy plné romantiky jasně vyčnívá.

V překladu Violy Somogyi vydala Euromedia group, Knižní klub.

Autorem recenze je Bohdan Volejníček

Přidat komentář