Vědomí konce

Vědomí, že jednou zemřeme, je konstanta našeho života. Absolutní výzva. Prostupuje vědomím i svědomím každého až po konečky prstů. Na začátku románu je všechno jednoduché a přehledné. Na papíře umného vypravěče Juliana Barnese se zručně a nepřekvapivě rýsuje vyprávění o dětství, probouzení ega a sexuality v pubertě. Tomuto a následnému období rané dospělosti plné nadějí patří první část knihy. Vše v hrdinově životě má svou logickou následnost.

Nejednoho čtenáře by mohlo napadnout: „To bude celá kniha tak nenápadně iritujícím způsobem bravurní a uhlazená? Co je to za leklého literárního hrdinu?“ Vypravěč Tony Webster se jeví jako postarší páprda, který musí mít na stole i v životě vše urovnané.
Ale v okamžiku, kdy už má člověk chuť knihu odložit, Barnes zkušeně zasekne háček a stojaté literární vody se promění v peřeje vhodné pro dobrodruhy.

Matka Tonyho přítelkyně z mládí zemřela.
Odkázala mu určitý obnos a především deník Tonyho kamaráda ze studií Adriana. Tato nečekaná událost, propojující osoby z jeho života, jejichž souvislost mu nedává smysl, spouští řetězec shledání, omylů a okamžiků vhledu i poznání. Díky své pedantské povaze a částečně i nepřílišné důvtipnosti jde Tony jako ohař za tím, co se vlastně stalo, jakoby ve stínu Adrianova života. Zavětřil stopu a cítí, že by ho mohla dovézt nejen za vyřešením „detektivní“ záhady ze života jeho blízkých, ale i k nahlédnutí vlastního příběhu.

Jak je v první části Barnesova kniha opatrná a nezáživná, je v té druhé strhující. Dovolit si takový hazard ke čtenáři je odvážné a hodné mistra (znám ale takové, kteří se neprokousali k onomu zlomu, po kterém už kniha nejde odložit). Autor tímto riskantním způsobem důkladně seznámí čtenáře s hlavním protagonistou, aby mohl pochopit to, co bude následovat.

Všemi obdivovaný kamarád Adrian se těsně po studiích dobrovolně vzdal života. Vztyčil tak na životních cestách svých kamarádů mezník, k němuž se chtě nechtě musejí vracet a ptát se, kdo z nich se vydal tou správnou cestou. Byl hyperinteligentní filozof, který se tak vyhnul zabřednutí do rutiny života? Jeho čin trčí jako obří otazník za větami, kterými se pozůstalí kamarádi s patřičnou velkohubostí mládí pokoušejí zformulovat smysl bytí. Jak čistě, nekompromisně a velkolepě to provedl! Tak se to alespoň Tonymu jeví. Ale odkaz zemřelé „tchýně“ mu otevřel cestu k nové skutečnosti. Aby se k ní prodral, musí svést souboj se svou vlastní pamětí.

A to je asi ten nejdráždivější moment Barnesovy knihy. Představuje sondu do systému lidské paměti. Do jejího nespolehlivého způsobu ukládání dat a do spirálovitých skrýší, které na své dno stahují to, co si nechceme nebo z důvodu sebeobrany či zachování sebeúcty nesmíme pamatovat. Tony se jako vytrvalý korýš rozhodne prorazit do těchto končin. Z útržkovitých náznaků, které v mysli člověka zbyly z prožité skutečnosti, je později každým jedincem rekonstruován prožitý čas tak, jak se mu to právě hodí. A jak to odpovídá jeho osobní mytologii, která může obnovovat smysl jeho života.

Tato strohá haiku psaná pamětí najednou přestala Tonymu dávat smysl. Sám pro sebe se stal hádankou. Pochopil, že postavy, které si ve vlastním scénáři označil za „ty zlé“, si to možná nezasloužily, a naopak mnohé s nálepkou „těch dobrých“ se chovaly opačně. Když se celý scénář sesype, není podle čeho hrát. Musí se začít znovu. A to se netýká jen hrdinů „velké literatury“, které Tony celý život obdivoval, ale i nudných páprdů schovaných v pancíři průměrnosti.

Julian Barnes: Vědomí konce
Překlad Petr Fantys, Odeon, 2012

19.7.2012 Nový prostor, str. 24 Kultura - literatura, autorka Tereza Marečková

 

Přidat komentář

Vědomí konce je civilní úvahou o čase a fenoménech s ním spojených: o paměti, která je vždy selektivní a samolibě konstruuje umělé kauzální vazby, o procesu stárnutí, jenž sám o sobě nikterak negarantuje zmoudření, jak si naivně slibujeme, a o dějinách, kterým bychom snad měli rozumět lépe, a ne spokojovat se s mřížkou „dějiny jsou lži vítězů a iluze poražených“.

Vedle očekávatelných, neméně však přiléhavých přívlastků jako meditativní, úsporný, precizní, mistrovský či podmanivý udělili recenzenti knize označení „chytře subverzivní“ (Nicholas Lezard v London Evening Standard). To funguje jako specifický kódovací klíč a podtrhává relevanci poznámky o užitečnosti opakovaného čtení Barnesova textu i pro ty čtenáře, kteří zrovna nemilují postmoderní princip nekonečného odkladu významu. Subverzivnost Barnesova textu nekončí angažováním nespolehlivého vypravěče. Je dřímající, tichou silou textu, která zřejmě pro úspěšné a smysluplné čtení nemusí být aktualizována. Jestliže ji ale vyvoláme, je tu významná šance proměnit Vědomí konce v text mnohem dobrodružnější a podnětnější. Představme si nejprve v základních obrysech příběh.

Ten, kterému to nikdy nedošlo Anthony Webster, vypravěč, je spokojený, protože nenáročný a konformní šedesátník. Jeho pohled na život je pragmatický: „Pár úspěchů, pár zklamání. Mně osobně připadal zajímavý, ačkoli bych se nezlobil ani nedivil, kdyby jiným zajímavý nepřipadal.“ (s. 57) Jeho uspořádané pobývání ve světě je jednoho dne destabilizováno zprávou, že mu matka jeho ex--přítelkyně z dob univerzitních studií Veroniky Fordové odkázala nějaké peníze a také deník jeho někdejšího kamaráda Adriana Finna, nadějného myslitele. Ten začal s Veronikou chodit krátce poté, co se s ní Tony rozešel; ve dvaadvaceti letech však spáchal sebevraždu. Sama skutečnost těchto vztahů sice úplně nevysvětluje, jak se Adrianův deník ocitl v pozůstalosti Veroničiny matky, Tony se tím však nezneklidňuje. Nicméně deník se zdá být obtížně dosažitelný (Veronika jej odmítá vydat), což už Tonyho k aktivitě vyburcuje. Motivován částečně zvědavostí (Veronika a její myšlenkové pochody pro něj vždy byly nerozluštitelnou záhadou), částečně svým životním přesvědčením („Prudíte mě? Budu vás prudit taky.“, s. 88), odhodlává se k prozkoumání své minulosti. Doufá, že nalezne adekvátní interpretační klíče, jak vysvětlit Veroničinu neochotu předat mu zděděný majetek, pátrání však vede spíše k většímu znečitelnění současné situace a k rozboření jeho idealizovaného sebeobrazu. Veroničina komunikace se omezuje na obměny konstatování „nikdy jsi nic nepochopil“, ale Tony je trpělivý. Čeká, pozoruje, přemýšlí — jisté nové informace posbírat dokáže. Nikoli už zkonstruovat na jejich základě syntetizující závěry a znovunastolit tak ve svém životě dřívější harmonii. Tony Webster úvodem svého retrospektivního vyprávění prohlašuje: „Žijeme v čase, který nás unáší a utváří. Nikdy jsem ale neměl pocit, že čas nějak dobře chápu — a teď nemám na mysli teorie o tom, jak se zakřivuje a prudce vrací, nebo že kdesi existuje v paralelních podobách.“ (s. 9) Kromě toho, že slova o nedostatečném pochopení obyčejných všedních věcí a vztahů by bylo možné aplikovat na Tonyho jednání obecně, lze doplnit, že jim nikdy hlouběji porozumět ani nechtěl — proč taky, jestliže se nechce z hlediska citového vášnivěji angažovat? Obhajuje se poukázáním na „silný pud sebezáchovy a schopnost přežít“ (s. 44), což Veronika pojmenovala jako zbabělost, zatímco on se proto hodnotí pozitivně, jako poklidný typ člověka. Uvažujme: postačí nám zaškatulkovat si postavu Tonyho jako průměrného, zlhostejnělého občana a přemýšlet o perspektivě jím podaného vyprávění jako o hledisku nespolehlivého vypravěče? Relevantní to bezesporu je, hlavně v souvislosti s klíčovým Adrianovým výpadem — „nesnáším způsob, jakým Angličani neberou vážně, když něco vážně berou“ (s. 36), neboť Tony je takřka dokonalým příkladem takto útlocitného Angličana. Adrian je navíc sympatičtější a kredibilnější postava než Tony a jeho promluvám lze tedy připisovat větší váhu, což Tonyho pozici rozhodně neprospívá.

Na druhou stranu, není bez zajímavosti, že Tony, jakkoli opovrženíhodný pro svou zpohodlnělost, svou minulost v momentě znejistění kriticky reflektuje. Začíná přemýšlet o mechanismech paměti, zvažuje míru konstruovanosti časem naturalizovaných kauzálních vazeb ve svém životním příběhu, bere zpět svou interpretaci uplynulého a je otevřen tomu ji korigovat, ačkoli ví, že to nemusí být jen příjemné. Tony je v jistém smyslu ztělesněním úvahy o křehkosti moderního člověka v rozbitém světě, ačkoli toto splynutí není dokonalé ani autentické, protože je chytře předstírané. To je patrné především z jeho dovednosti s fragmentarizovanou realitou manipulovat — přizpůsobuje se tomu, co mu ulehčuje život, a zbylé často bez skrupulí, ale i bez výčitek zamaskovává, překrucuje či odstraňuje. Lze jej proto obvinit z lhaní a zrady? Litovat jej? Povzneseně se mu vysmát?

Barnes jednoznačné řešení nenabízí a není až tak důležité Tonyho jasně diagnostikovat. Je spisovateli prostředkem, jak pohlédnout do tváře každému jednotlivému čtenáři knihy a spiklenecky na něj mrknout. Tonyho úvahy o čase a o prázdných místech v dějinách mohou velice dobře fungovat i jako provokace. Nenabízejí nezpochybnitelnou moudrost, s níž se čtenář jednoduše identifikuje a pak si namlouvá, jak náročné texty zvládá číst. Rovněž je nelze rychle odmítnout jako matoucí výmysly nespolehlivého vypravěče. Vše je třeba znovu prověřit. Vrátíme-li se ke konstatování o subverzivním charakteru textu, můžeme hovořit o dvou propojených smyčkách: o nespolehlivém vypravěči a o nespolehlivosti naivního spoléhání se na tvrzení, že kniha má nespolehlivého vypravěče.

Otázka akumulace

Zkusíme-li simulovat vyprávění z jiné perspektivy ve snaze nespolehlivému vypravěči uniknout, zjišťujeme, že poloha a důležitost přisouzená zmíněné funkci textu — zajistit komunikaci mezi autorem a čtenářem — se mění jen nepatrně, lze ji proto vnímat jako klíčovou. Vezměme například hledisko Adrianovo. Pro jeho postavu je nejcharakterističtější propojení zájmu o filozofii a matematiku, což je dobře patrné třeba z jeho deníkového záznamu: „a) Do jaké míry mohou být mezilidské vztahy vyjádřeny matematickou či logickou formulí? b) A pokud to vůbec lze, jaké znaky bychom měli umístit mezi proměnné?“ (s. 85) Není to další smyčka, která má přispět k rozhoupání smyslu textu? Myslí Barnes vážně, že je prospěšné přemýšlet o mezilidských vztazích v rovnicích, nebo tím potměšile míří na sklon Angličanů preferovat empirická fakta před teorií? Podobně jako v otázce Tonyho důvěryhodnosti, podstatné je umožnit rozhovor, nikoli jej co nejspěšněji uzavřít jasnou a tvrdou odpověď.

Výrok poroty, že Vědomí konce je knihou pro lidstvo žijící v jednadvacátém století, je myslím velmi trefný. Ačkoli promlouvat o lidstvu se může zdát trochu velikášské, Barnesova kniha je mimořádně inspirativní svou unikavostí, respektive ukrývaným subverzivním potenciálem. Přizpůsobuje se čtenáři, aniž by tím ztrácela svou autentičnost, a vždy je o krok před ním. To je vzácné. I když se vypráví docela obyčejný příběh a Barnes se nebojí ani efektních hollywoodských triků (nejvýrazněji proklamace o síle neúprosného osudu), díky mnohovrstevnatosti textu autor zachycuje v šedivém barevné, v konkrétním obecné.

Julian Barnes: Vědomí konce, přeložil Petr Fantys, Odeon, Praha 2012

19.6.2012 Host, str. 78 Kritiky, autorka Kateřina Kirkosová - literární kritička

 

Přidat komentář

Novinku, Vědomí konce, vydává Odeon ve světové knihovně v brilantním překladu Petra Fantyse. Originální název, The Sense of an Ending, odkazuje ke stejnojmenné klasické teoretické knize literárního vědce Franka Kermoda (rovněž vyšla česky: pod názvem Smysl konců), s níž Barnes ve své próze polemizuje.

Ale to je koneckonců jen lahůdka pro fajnšmekry, základem je totiž plnokrevný příběh, který osloví svou univerzálností každého. Hlavním hrdinou je postarší, bilancující, středostavovský občan, průměrný historik Tony Webster, toho času v penzi. Rozvíjí před námi příběh svého dospívání a mládí, popisuje s espritem vzdělávací instituce i atmosféru sexuálních vtahů, velmi opatrných a traumatizujících, v atmosféře sešněrované Anglie.

Vzpomíná na první lásku Veroniku, která mu utekla s kamarádem Adrianem: ten později spáchal sebevraždu. To je jen předehra. Teprve v druhé části to přijde: po letech se ukazuje, že možná všechno bylo jinak. Že obdivovaný intelektuál Adrian se nezabil z filozofických důvodů a proto, „že byl moc chytrý“. Že měl třeba nějaké docela prozaičtější, trapné důvody.

A pak nás napadne, že to snad bylo ještě nějak jinak. Paměť selhává, nebo obelhává? Nebo holt každý vždycky všechno vidí po svém? Historie přece není jen lží vítězů, ale také sebeklamem poražených. Navíc se setkáváme s nespolehlivým vypravěčem: Webster totiž zamlčuje leccos před sebou (a tím i před čtenářem) a možná netrpí jen ztrátou paměti, ale pouze se snaží postavit do světla co nejpříznivějšího.

Barnes píše efektně, nešetří chytlavými bonmoty („Jistě, byli jsme nabubřelí - ale k čemu by jinak bylo mládí?“ nebo: „Když jsme mladí, vymýšlíme si různé verze budoucnosti. Když jsme staří, vymýšlíme si různé verze minulosti“), je vtipný a čtivý.

Především nám předkládá pozoruhodnou úvahu o základních věcech člověka - o paměti, sebeklamu a času. O důsledcích těch nejmenších činů a o marné snaze něco napravovat. A také o fenoménu konce, který se nakonec vztahuje ke každému našemu počínání.

Julian Barnes je nejen pro svůj obdiv k Francii, ale i pro svůj elegantní esejistický styl často prohlašován za Francouze z ostrovů, s ironií, na níž může být špetka pravdy, je v Británii pokládán za francouzského spisovatele. Možná proto na Man Bookerovu cenu, prestižní ocenění za literaturu udělované britskými novináři, vydavateli, literárními kritiky a jinými osobnostmi, tak dlouho čekal: ale vyplatilo se, nedostává ji unavený spisovatel za zásluhy, ale autor v plné tvůrčí síle za své vrcholné dílo.


28.5.2012  Týden

Přidat komentář

Julian Barnes (1946) je jedním z nejznámějších žijících britských prozaiků a velkým frankofilem. Začínal coby novinář, kritik a esejista a jméno si udělal zejména romány Flaubertův papoušek (1984) a Historie světa v 10 ½ kapitolách (1989). Jeho dílo je hojně překládáno i do češtiny.

Oceňovaný autor byl třikrát nominován na Man Bookerovu cenu, teprve čtvrtou nominaci za svůj zatím poslední román Vědomí konce (2011) přetavil v zisk prestižního literárního ocenění.

Barnesův jedenáctý román, rozsahem blízký žánru novely, začíná vzpomínkami na školní léta, během nichž se trojice chlapců, mezi nimi i Tony, seznámila s pozoruhodným mladíkem Adrianem. Už v té době Adrian zbývající tři intelektuálně převyšoval a s rostoucím věkem se propast mezi nimi nikterak nezúžila. Pro vypravěče příběhu Tonyho byl Adrian hrdinou, dokud si nezačal s jeho bývalou přítelkyní Veronikou. Nedlouho poté Adrian zcela nečekaně spáchal sebevraždu.

O čtyřicet let později je Tonymu Websterovi v dědickém řízení odkázán Adrianův deník, exemplář je však v držení jeho dávné lásky Veroniky, která se jej nehodlá vzdát. V Tonym, jehož dosavadní život včetně zkrachovalého manželství příliš nevybočoval z průměru, se probudí nečekaný zájem o minulost a rozhodne se Veroniku zkontaktovat. Netuší, že tím nadzvedává víko pomyslné Pandořiny skříňky, jejíž hrozivý obsah mu zůstával po celých čtyřicet let utajen.

Své důvody prý vysvětlil v dopise, který zanechal koronerovi: život je dar, který je člověku udělen, aniž by o to žádal; myslící člověk má filosofickou povinnost prozkoumat jak povahu života, tak podmínky, které s ním souvisejí; a pokud se tento člověk rozhodne, že se zřekne daru, o nějž nikdo nežádá, je morální a lidskou povinností jednat v souladu s takovým rozhodnutím.

V téměř detektivním duchu načrtává Julian Barnes výchozí body své nejnovější studie. Jemným štětcem rozmísťuje na malířském plátně jednotlivé postavy, s jejichž pomocí se hodlá dobrat obecnějších závěrů o lidském životě.

O tom, že jeho román je více studií než prozaickým příběhem, není pochyb. Přestože dějová linka je v celém textu neustále na dosah ruky, čtenářovu pozornost upoutává především to, co se skrývá za ní. Zejména to, co je ukryto i před samotným vypravěčem.

Velmi záhy je zřejmé, že průvodce Barnesovým románem Tony Webster je navýsost nespolehlivý vypravěč (unreliable narrator, koncept Waynea C. Bootha). Jeho nespolehlivost však nespočívá v tom, že by záměrně překrucoval fakta ve svůj prospěch. Tonyho příběh je vyprávěný na první pohled upřímně a až dětinsky přímočaře, sestává však pouze z části celé pravdy, kterou se vypravěči podařilo udržet v paměti.

Český naratolog Tomáš Kubíček by Barnesova vypravěče nejspíš označil za částečně spolehlivého, neboť se sice jedná o postavu s omezenými vědomostmi a postavu silně zaujatou, která se však nesnaží čtenáře oklamat úmyslně, jak je tomu podle Kubíčka u pravého nespolehlivého vypravěče.

Čtenáři i Tonymu je s postupem času dopřáno prozření, že věci se mají trochu jinak, než jak si je hlavní hrdina maloval. A ukáže se, že Tony v Adrianově tragickém příběhu hraje podstatně větší roli, než by si nejspíše sám přál. K dobru mu budiž připsáno snad jen to, že je schopen se ze svých prohřešků poučit a projevit nad nimi lítost.

Barnes také částečně vyvrací vyprávěcí mustr, v němž smrt tradičně příběh uzavírá, případně otevírá (např. v žánru detektivky). Adrianova smrt je katalyzátorem událostí, sama o sobě však není ani východiskem problému, ani jeho řešením. Mladíkovou sebevraždou nic nekončí, právě naopak.

Stín jeho osobnosti se stále hmatatelněji rozpíná nad celým příběhem, až jej zcela pohltí. Čtyřicet let po své smrti na sebe Adrian upoutává větší pozornost, než jaké se mu od Tonyho kdy dostalo v mládí.



Přesto není Vědomí konce knihou o Adrianovi, ale o Tonym. Tony je předmětem Barnesovy studie, to on stojí před pomyslnou čtenářskou porotou. Adrian, Veronika i zbývající protagonisté knihy jsou jen předměty doličnými, které Barnes nabízí dané porotě k posouzení. Oni dotvářejí obraz stárnoucího muže, který čtenáři žoviálně předkládá svědectví o svém životě, dokud mu jazyk nezamrzne na patře a slovo si nevezmou jiní. Představa o vlastní středostavovské spořádanosti, která tolik formovala Tonyho smýšlení, postupně vezme zasvé. Barnesovská kritika ostrovní společnosti vyplouvá na povrch.

Vědomí konce se tematicky realizuje na mnoha úrovních a vyloženě vybízí k opětovnému čtení. Stylisticky vytříbená, jazykově však umírněná kniha pokládá řadu otázek, aniž by se pokoušela na všechny najít odpověď. Některé možná jednoduše ani zodpovědět nelze.

Přestože se věnuje stárnutí, paměti a v širším slova smyslu i blízkosti smrti, tedy vědomí konce, jak napovídá název, není Barnesův román ani zdaleka vyhrazen pouze pro stárnoucí čtenáře. O roli pravdy a lži (v Tonyho případě spíše sebeklamu) v lidském životě je možné číst v kterémkoli věku, zejména pak v podobně mistrovském podání.

Žijeme s příliš prostými předpoklady. Například že naše paměť se rovná událostem, k nimž se pouze připočítá čas. Jenže všechno je to mnohem podivnější. Kdo vlastně prohlásil, že paměť je to, o čem jsme se domnívali, že jsme zapomněli? A mělo by nám být zcela zřejmé, že čas nepůsobí jako ustalovač, ale spíš jako rozpouštědlo. Jenže věřit právě téhle představě se nám moc nehodí.

Zdroj: topzine.cz

Přidat komentář