Imámova dcera

Hannah vyrůstá ve velmi uzavřené pákistánské komunitě v jednom menším anglickém městě. Téměř všechny domy v ulici jsou obydlené Pákistánci. O přizpůsobení se novému kulturnímu prostředí nijak neusilují a s vnějším světem udržují kontakt jen potud, pokud to je nutné. Navíc její otec působí ve funkci imáma, což značí, že nemá žádné oficiální zaměstnání a jako duchovní vůdce komunity žije z jejích příspěvků. Rovněž se kvůli tomu přirozeně očekává, že jeho rodina bude ta nejspořádanější a příkladná pro celou obec věřících.

Takže se Hannah, vyrůstající v izolaci, vlastně až ve škole od spolužaček dozví, že je možné žít i jinak. Že někdo může mít vlastní pokoj, nebo jej sdílet se svou sestrou a ne rovnou s celou ženskou částí rodiny. Mít hračky a po škole si udělat úkoly, a pak si moci jít hrát na zahradu. Nedostat pět pohlavků jen proto, že matka přesolila večeři. Nemuset trávit víkendy těžkou prací v domácnosti. Její život se však od života jejích spolužaček odlišuje ještě něčím zásadnějším. Zneužívá ji otec. Od útlého věku po mnoho let, nikdy nekončící utrpení, dny strávené v pivnici pod zámkem – do školy ji občas ani nepustí a když ano, modřiny se širokým muslimským oděvem lehce zakryjí.

Co může dělat? Matka o tom ví a neudělá nic. Proč? Protože by se to mohlo chápat i jako její vlastní selhání a kromě toho by potupila vlastní rodinu v očích celé komunity. A kdyby šel manžel do vězení, kdo by živil ji a všechny ty hladové krky?

Později se Hannah snaží sebrat a nějak vyklouznout, uniknout, zachránit se – velmi dobře ví, že jediné, co ji po domácím týrání může čekat, je pouze nucený sňatek s někým, koho v životě neviděla a kdo ji zřejmě bude mlátit stejně. Nicméně i tehdy, když se obrací na učitelky nebo na úřady a v krajním zoufalství prosí o pomoc, nikomu se ani slovem nezmíní, jak daleko otec zachází, ani jak dlouho už to trvá. To jsou ty chvíle, kdy čtete a celým srdcem si přejete, aby to hrdinka konečně řekla, protože víte, že tak to bude lepší – a tady, kdy jde o něčí skutečný osud, je to ještě mnohem drásavější. Jenže Hannah přemáhá pocit hanby a špíny a odhalit někomu celou pravdu – na to potřebuje čas.

Přese všechno to brutální násilí se v jejím případě naštěstí prokazuje jak to, že v nouzi člověk pozná skutečného přítele, tak rčení, že co nás nezabije, to nás posílí. Chce to roky práce, trpělivosti, léčení, roky odhodlávání se k prvnímu slovu, o dotecích ani nemluvě, no Hannah oplývá vnitřní silou, kterou jen tak něco nezlomí. Vystoupí ze svých levandulových snů, jež jí v nejtěžších chvílích skýtaly jedinou útěchu, a vstoupí do reality, která přece může být stejně nádherná – jen když se obklopíme těmi správnými lidmi...

* * * * *

Chvilku předtím byl vzduch plný něžné, omamné vůně levandule. Ležela jsem na louce, nade mnou se mírně pohupovaly fialové květy. Letní slunce mi posévalo obličej letmými polibky a na jasné, bezmračné modři nebe kroužily ochranitelsky velké bílé holubice. Byla jsem šťastná. Byla jsem, myslela jsem si, někde blízko ráje.
Někde nade mnou se ozval skřípot otevíraných dřevěných dveří. Dovnitř se zhoupl pruh světla. Pevně jsem zavřela oči, když dopadlo na mě, sloup světla probodávající prázdnou tmu.
Pomalu jsem pak oči zase otevřela. Nejdřív jsem byla oslepená. Po dnech strávených ve svém vězení jsem byla zvyklá na samotu, hlad a tmu. Velké bílé holubice – mí Ptáci osamění – byly dávno pryč. Stejně jako Levandulová pole. Celý můj překrásný, magický, předstíraný svět mi vyprchal přímo před očima.
Něco mi přeběhlo přes nohy, něco smekajícího se a chlupatého. Nejspíš myš. Modlila jsem se, aby to nebyla krysa. Kde jsou mí Ptáci osamění, když je potřebuju? Jak si oči zvykaly na ostré světlo, vynořovaly se kolem mě zase holé cihlové zdi sklepa. Moje vězení, jsem ve vězení. Vězení nočních můr mého dětství.
Podívala jsem se na své polonahé tělo. Bylo pokryté rudými škrábanci a temně fialovými modřinami – jizvy mé špinavé, ostudné, nenávistí naplněné existence. Zachvěla jsem se. Nebylo to z chladu. Bylo to z hanby a z hrůzy vzpomínek.
„Tvůj otec říká, že je čas, abys odtamtud vylezla.“
Slova ke mně doléhala shora – přísný, napjatý tón. Hlas jsem znala. Patřil matce. Nikdy mě takhle neviděla. Nikdy nesejde dolů, nečelí mému nahému zneužívání. Protože udělat to by znamenalo přiznat to, a ona si dnes stejně jako jindy zvolila snadnější cestu, cestu úmyslné ignorance.
Posadila jsem se, opřela se bolavými zády o studené cihly stěny. Zjistila jsem, že moje žluté kalhoty a košile leží na hromádce kousek ode mě. Natáhla jsem si je a cukla sebou, když jsem se pokusila pohnout ztuhlými bolavými údy. Jak dlouho to bylo tentokrát? Dva dny? Tři? Čtyři?
Kdoví?
Jako už tolikrát předtím jsem strávila ty ztracené dny ve svém vysněném světě – ve světě Levandulových polí a Ptáků osamění. Protože tam mi bylo teplo, byla jsem hodna lásky, opečovávaná a volná, tam jsem také nacházela únik před tmou.