Vteřinu poté

William R. Forstchen je poměrně plodný americký spisovatel - píše scfi-fi, píše historickou beletrii, píše spekulativní romány. V České republice se s ním budeme moci setkat poprvé v červnu 2012, kdy mu v nakladatelství Knižní klub vychází román Vteřinu poté. Americké vydání (One Second After) vyšlo poprvé v březnu 2009 a ihned zaznamenalo obrovský úspěch - celých šest týdnů bylo v žebříčku nejprodávanějších knih podle New York Times.

Zajímavé téma, zajímavé zpracování - jak dlouho to potrvá, než se docela zhroutí společenský systém v průměrném americkém městě poté, co na něj kdosi zaútočí EMP zbraní (elektromagnetickým pulsem), která vyřadí vše elektronické, tedy vše, co pohání moderní společnost, z činnosti?

William R. Forstchen: Vteřinu poté (ukázka z knihy)

Ukázka je z části knihy, kde si hrdinové začínají uvědomovat, že se patrně stalo něco divného, něco, co zcela vybočuje ze zaběhnutých kolejí, v nichž jejich životy do té doby běžely.

 „Tati, je to nějaké divné.“ 
     „A co?“
     „Poslouchej.“ 
     Zůstal na chvíli tiše stát. Byl klidný jarní večer, všude ticho až na občasné zapípání ptáčka nebo zaštěkání psa někde v dálce. To ticho bylo vlastně moc příjemné. 
     „Nic neslyším.“
     „No právě, tati. Vůbec není slyšet auta z dálnice.“ 
     Otočil se na druhou stranu, k dálnici. Přes stromy nebylo vidět, ale Jennifer měla pravdu – panovalo tam absolutní ticho. Když tehdy dům koupili, čekalo je jedno zklamání, na které při prohlídce nepomyslel a které vyšlo jasně najevo hned první noc: dálnice byla necelý kilometr odsud a pořád tam duněla auta. Přestalo to jedině při nehodě nebo v zimě při sněhové vánici. 
     „Asi nějaká bouračka,“ odpověděl.
     Nebylo to nic neobvyklého. Od města Old Fort se dálnice kroutila do kopce a skoro každý měsíc tam nějakému kamionu selhaly brzdy. Nebo nějací staří manželé ve dvanáctimetrovém obytném autě nevybrali jednu ze zatáček při klesání v místech, kde dálnice za Asheville míří dolů na jih k Piedmontu. Jednou se převrátil kamion s nebezpečným nákladem a doprava stála v obou směrech až do druhého dne.
     „Napřed jsme si to myslely taky, pane Mathersone, ale vypadá to tam vážně divně. To není normální dopravní zácpa. Prostě tam všude stojí auta. Shora z kopce je to vidět.“ 
     „Jak to myslíš?“ 
     „Prostě tam, tati, stojí všude fronty aut – u krajnice, uprostřed silnice, všude možně. Ale není to zácpa. Jenom nikdo nejede.“ 
     Nesoustředěně poslouchal, zatímco vkládal hamburgery do housek a chystal je na talíře.
     „Nejspíš se stala nějaká nehoda až o kus dál a řekli lidem, ať zastaví a počkají,“ řekl. 
     Holky přikývly a pustily se do jídla. John snědl první hamburger bez řečí a poslouchal to ticho. Bylo skoro strašidelné. Člověk by předpokládal, že něco bude slyšet. Jestli došlo k nehodě, měly by se ozývat policejní sirény. A taky by měla pořád jezdit auta po staré sedmdesátce. Kdykoliv byla zablokovaná dálnice, většinou jezdily po staré silnici policejní vozy a sanitky a taky všichni, kteří se snažili dálnici objet. Kdyby nic jiného, tak v tuhle denní dobu měli ti zatracení Jeffersonovic kluci nahoře na kopci ve zvyku prohánět se po lese na těch hrozných čtyřkolkách.
     Vzhlédl k obloze a trochu ho zamrazilo. 
     V tuhle denní dobu zůstávaly za dopravními letadly stopy od trysek a přímo nad hlavami měli příletový koridor do Atlanty pro většinu letů ze severovýchodu. Na obloze bylo vždycky vidět alespoň dvě, tři letadla. Teď ale byla obloha čistě modrá. Po stopách tryskáčů nikde ani vidu. 
     Nepříjemný pocit mrazení v zádech mu připomněl 11. září. Tehdy odpoledne bylo všude ticho, každý seděl doma a sledoval televizi a na obloze taky nebyla žádná letadla. 
     Vstal, přešel k plotu a zaclonil si oči rukou proti večernímu slunci. Všiml si, že na úbočí hory Craggy Dome hoří les. Kouř stoupal přímo vzhůru. Odhadl to na dva a půl hektaru lesa v plamenech. A další požár propukl o hodně dál, na hřebeni pohoří Great Smoky Mountains. 
     Dole ve městě neviděl sebemenší pohyb. Byl zvyklý, že dokud se koruny stromů úplně neolistí, je vidět dopravní světla na křižovatce State Street a Main Street. Teď ale nesvítila, a dokonce ani neblikala. Ohlédl se na stojací hodiny. Touhle dobou vždycky projíždí „milionový vlak“. Říká se mu tak, protože vozí uhlí za víc než milion dolarů. Těží se v Kentucky a přepravuje se do elektrárny u Charlotte. Je to pořádný vlak, tahá ho pět dieselelektrických lokomotiv. Když byly holky malé, po večeři mívali rituál: bral je autem dolů k závorám, mávali strojvedoucím a dívali se za vlakem, jak se řítí k tunelu v průsmyku Swannanoa.


Autorem článku je Marcel Kupka

Přidat komentář

William R. Forstchen, znalec dějin vojenských technologií, profesor historie na univerzitě v Severní Karolíně, toho o hrozbách teroristických útoků ví víc než běžný smrtelník a v nejnovější knížce Vteřinu poté se rozhodl otevřít oči i ostatním. V Americe to zafungovalo dokonale. Jeho román se okamžitě vyšvihnul na první příčku nejprodávanějších knih a hezkých pár týdnů tam setrval.

V malém městečku na americkém jihu jednou odpoledne nečekaně vypadne proud. Všechno pohasne. Nejdřív si s tím nikdo neláme hlavu. Pak si nicméně všimnou, že nefunguje víc věcí. Telefony nefungují. Ani rádia na baterky nechytají žádné stanice; line se z nich jen zlověstný šum. Na dálnici uvízla auta, lidé vystupují a nechápou. V té chvíli se ještě domnívají, že se to během hodiny jistě zase spraví. Jenže nespraví.

Na Státy totiž někdo zaútočil atomovou zbraní –  odpálil ji však ve velké výšce, takže nepoškodila přímo zdraví člověka, jenom zničila všechna elektrická a elektronická zařízení. Když se to provalí, okamžitě zavládne panika. Lidé rabují obchody, z nemocnic vylézají nepříčetní pacienti, mnoho jiných, závislých na elektronických přístrojích, okamžitě umírá. Už o několik dní později dochází jídlo a peníze náhle neznamenají nic.

V příběhu sledujeme Johna Mathersona, ovdovělého profesora z místní školy a jeho dvě dcerky – z nichž ta mladší je jako diabetička závislá na pravidelném přísunu inzulínu, jehož zásoby povážlivě rychle dochází. John se jako přirozená autorita angažuje v improvizovaném krizovém štábu, do posledních chvil se vzdává práva na příděly jídla a vší silou se snaží udržet ve městě pořádek. Jenže právě to je čím dál tím těžší. Za horami se organizují loupežné tlupy a nebezpečí hrozí i zevnitř. Lidé, podvyživení, duševně oslabení, se bouří a hledají své vlastní cesty k přežití. Na škole, kde John učil, se narychlo zformuje prozatímní obrana – ze studentů. Dokáže malá armáda těchto stále ještě dětí čelit zoufalcům, zlodějům a vrahům, co se za každou cenu pokoušejí utrhnout si své sousto? „John přesunul na okamžik pistoli do levé ruky a poprvé po mnoha letech se pokřižoval.“

Vyvstává spousta problémů, na které by předtím člověk v civilizované společnosti ani nepomyslel. Odkud sehnat jídlo, když dodávky jsou přerušeny? Dá se vyrabovat těch několik kamionů uvíznutých na silnici, sebrat ty zbytky z bramborových lupínků, ale to postačí tak na den. V nemocnici umírají lidé. Umírají i na ulicích. Nikdo není zvyklý na to, že by měl denně ujít několik kilometrů, jen když se chce podívat na vyhlášky před radnicí nebo vyžebrat u lékárnice něco z posledních zásob aspirinu. Kam je pochovat, aby nehrozilo znečištění jediného zdroje pitné vody? Třeba na golfovém hřišti... „No a co? Zajímá dneska někoho uhrát osmnáct jamek?“

Síla této knihy tkví ve dvou věcech. Jednak je tento katastrofický příběh zobrazován na malé komunitě lidí – městečko jako každé jiné – a čtenář až příliš dobře vidí, jaký dopad ten útok má na obyčejného člověka. Jak ochránit vlastní rodinu? Jak zůstat klidný a silný, když všude kolem se na kousíčky tříští svět, který se ještě včera zdál být tak bezpečným? Jak reagovat, když je třeba vzít spravedlnost do vlastních rukou – trestat a možná i veřejně popravovat? „Zhasněte světla, zastavte přívod vody do toalet, zavřete lékárny a vypněte televize, které nám říkají, co máme dělat, a jsou z nás bezmocné ovce,“ říká jeden z hrdinů. Musí se opravdu stát něco tak radikálního na to, abychom si uvědomili, na čem skutečně záleží?

A druhý bod Forstchenovy síly spočívá ve faktu, že tento scénář, jakkoliv katastrofický, není ani trochu nereálný. Forstchen to v úvodu opakovaně připomíná a varuje před lhostejností. A z toho vám bude běhat mráz po zádech.

Úryvky:

Opustil zdeptanou ředitelku a pustil se další chodbou. Tam to vypadalo ještě hůře. Tohle křídlo bylo vyhrazené jen pro pacienty s Alzheimerovou chorobou nebo jinou formou těžké demence. Několik klientů vyšlo na chodbu. Ti pohyblivější se bezcílně toulali sem tam, a když se přiblížil, natahovali k němu vyzáblé ruce. Někteří mluvili, jiní jen mumlali nebo vydávali neartikulované zvuky. John měl pocit, jako kdyby se octl v nějakém děsivém surrealistickém snu. Nemohl se zastavit; kdyby se jim pokusil pomoct, zůstal by v tom strašném snu uvězněn navždy.
Otevřel nouzový východ a vyhlédl ven. Nějaký klient se pomalu šoural k lesu. Pečovatelský dům měl zavedený nejmodernější bezpečnostní systém, klienti nosili kolem kotníků náramky, a když se někdo s demencí pokusil otevřít dveře, automaticky se zamkly a sestrám zazvonil poplach. Nic z toho ale teď nefungovalo, takže bylo kupodivu, že se vůbec někdo z pohyblivých klientů ještě zdržoval uvnitř budovy. John si říkal, kolik se jich už asi toulá po lese.

       [...]

„Teď není čas to vysvětlovat, Jenn. Do hodiny se musíme sbalit a zmizet odsud. Přestěhujeme se k tobě.“
„Proboha, proč?“
„Brzy nás napadnou. Je nutné evakuovat všechny domy podél dálnice.“
„Johne, musíme se posadit a promluvit si.“
Jennifer měl pořád ještě v náruči. Sevřel ji.
„Zacha je mi líto, miláčku. Byl to statečný pes. Ten nejlepší.“
„Já vím, tati.“
„Johne, jde o něco jiného,“ ozvala se Jenn.
Pohlédl na ni.
„Johne, pojď dovnitř, prosím tě.“
Dělo se toho tolik a tón jejího hlasu v něm budil hrůzu. Jde o Jennifer?
Pustil ji a podíval se na ni. Byla sice pohublá a měla nezdravou žlutou barvu, ale jinak nevypadala o nic hůř než jindy.
„Jennifer, miláčku, běž si hrát s Ginger, ano?“ vyzvala ji Jenn.
Neznělo to jako prosba a Jennifer pochopila.
„Dobře, babičko.“
„A drž ji dál od těch mrtvol na verandě.“
To, co Jenn řekla a jak to řekla, Johna nečekaně zasáhlo. Holčičko, jdi si hrát se psem, ale nechoď s ním k těm mrtvolám, co táta v noci zastřelil, ať si je nesplete s krmením.

Přidat komentář