Jsou to zvláštní rostliny. Už tím, že žijí dlouho - alespoň v poměru k lidskému životu. A přesahují naše rozměry také svou výškou. Snad proto v nás stromy vzbuzují úctu, a to, že jsou člověku užitečné, je důležité až v druhé řadě. Dole jsou pevně vrostlé v zemi - nahoře si vlají a tiše šumí. Povídají si s ptáky. Už v dobách starých náboženství byly stromy hojně uctívány, a my si jich vážíme i dnes. A jeden jehličnan si na Vánoce stavíme doprostřed pokoje.
Mezi lesní stromy, které se v Evropě dožívají nejvyššího věku, patří duby. Hojně se u nás vyskytovaly i v době, kdy budoucí českou zem pokrývaly většinou samé lesy, zpravidla smíšené. Rostly u nás odedávna také lípy, habry a jasany.
Tak vypadalo životní prostřední našich dávných předků. A ti káceli jenom ty stromy, které potřebovali pro nějaký užitek. Stromy mimořádné svým stářím a velikostí obcházeli s úctou a možná se jich i trochu báli...
Co když se v takovém stromu, do jehož koruny lidský tvor nedohlédne, usídlili zlí duchové?Později se tento respekt přenesl na stromy rostoucí v posvátných hájích a na ty, které si lidé záměrně vysazovali u svých obydlí a uprostřed osad. Asi nás jako Čechy nepřekvapí, že to byly převážně lípy, náš dnešní národní strom. Lípy totiž měly pro svou užitečnost i vzhled k lidem vždycky blízko.
Ukazuje na to i dávná tradice návěsních stromů, či takzvaných stromů rodových, které vyrůstaly blízko rodové usedlosti - a tak se často dědily z jedné generace na druhou. Hospodář mohl hrdě ukázat na „svůj" strom se slovy - tuhle lípu sázel už můj praprapraděd! Lidský rod se tak obrážel v dějinách jediného stromu.
Ne náhodou se začal rodokmen vepisovat do kresby stromu s jednotlivými větvemi.Do současné doby se přenesla i tradiční zásada, jaký cíl má muž v životě sledovat: Zasaď strom, postav dom. Leckde se ještě při narození dítěte skutečně vysadí jeho „životní" strom.
Existuje mnoho pohádek, které nám stromy představují jako živé bytosti, jež znají bolest, smutek, soucit, a mohou i pomáhat lidem. Životní síla stromů bývá v těchto příbězích působivě personifikována: zranit strom znamená poranit vílu, která v něm žije, a jestliže mu ublížíte, ubližujete něžné a půvabné bytosti.
Jiné pohádky jsou zase spojované s konkrétními stromy na určitém místě, od pověstí je odlišují jenom nadpřirozené prvky v ději. Pověst i pohádka tu vycházejí ze stejné tradice - z kultu stromu, obě pak poukazují na zvláštní vztah lidí a stromů.
Je zajímavé, že v těchto příbězích bývají stromy vždycky na straně dobra. Stromy jsou kladní hrdinové. Takové stromy jsou vlastně součástí nejen přírodního, ale i kulturního dědictví.
Po přijetí křesťanství byla role stromu-ochránce ještě posílena představami o stromech rostoucích v ráji a chránících vše okolo sebe. Ve spojení těchto představ je možné nalézt základy tradice stromů, které bývaly ve středu dění, nejčastěji na návsi či uprostřed náměstí. U nich se scházívali lidé na besedy či večer mládež, často se tu řešily zásadní otázky týkající se života vesnice.
Vztah k mimořádným stromům mnohde trvá dodnes.Letité stromy jsou považovány za stvrzení dávné existence obce, pro mnohé vesničany se staly symbolem domova, na který jsou pyšní. Proto mají mohutný strom leckde ve znaku - v Tatobitech na Turnovsku použili pro nový znak třeba starou lípu, která je uměleckým dílem přírody a také nejvýznamnějším stromem Českého ráje. A příkladů, kde si váží toho „svého" stromu, je samozřejmě mnohem víc.
Stromy spolužijí s člověkem jako němý svědek jeho života, jako živá, i když mlčíci bytost.
20.12.2011 Naše rodina
Přidat komentář
Příjemné čtení (Miroslav Lepeška , 16.1.2012) Odpovědět