Život

Koks, tráva, peyotl, meskalin, hašiš, amfetamin. Ovšemže čerstvě přeložené paměti Keitha Richardse neboli kytaristy Rolling Stones jsou drogami prošpikované. Tuinal, dimeltyltryptamin, acid, mandrax a speedbally heroinu, vždyť drogy, sex a rock’n’roll jsou krédem Richardsovy generace a pětisetstránkový epos nazvaný jednoduše Život, jenž se právě objevil na českých knihkupeckých pultech, se tudíž obsáhle věnuje i seconalu, quaalude, nembutalu, desbutalu, methadonu, apomorfinu.

Nad tím už zůstává rozum stát, zvlášť když protagonista řečený Keef co chvíli civí do hlavní nabitých revolverů, tasí kapesní nože, zdrhá před raziemi a málem vypadává z oken hotelů. Barbituráty, benzedrin, uklidňováky, povzbuzováky, speed, jamajská tráva kouřená hadičkou z kokosu, dokonce pilulky proti menstruačním křečím. Prokristapána!

Hlavně dostat na koncert holky Teď už střízlivěji: kromě předsunuté úvodní scény jde o chronologické vyprávění stylem mluveného slova, prakticky vzato historku za historkou.

Jsou tu imprese z dětství, sirény při německém bombardování, přídělové lístky, první lásky a okouzlení rhythm’n’blues, country a bluesovou muzikou. Sotva uplyne sto stran, z hlavního protagonisty už je zdatný imitátor Chucka Berryho, původní sestava Stones systematicky demoluje společný byt na adrese Edith Grove a boom rockové hudby se již v zásadě udál.

Richards se fenoménem nijak zvlášť nezabývá („asi jsme zažehli nějaký oheň“), víc ho zajímají milostné avantýry („hlavně dostat na koncert mladé fanynky“), a ani ty nemají přednost před láskou k muzice („šli jste si to rozdat se starou, ale pořád jste přemýšleli o sekvenci akordů“). Zpod obrazu ztřeštěného odpadlíka a chronického vymetače mejdanů vystupuje obyčejný kluk posedlý otevřeným laděním kytar a v sáhodlouhých hudebněteoretických pasážích popisuje vznik riffů z písniček Jumpin’ Jack Flash nebo Gimme Shelter. Největší hit Satisfaction odbude pár slovy, stejně tak festival v Altamontu a smrt Briana Jonese. Historky začnou dobarvovat vložené dopisy, úryvky z deníků či stylizované divadelní pasáže a monology dalších postav, z nichž ten nejlepší od Toma Waitse ovšem čeká až na konci. Na rozdíl od vyloženě literárních pamětí Boba Dylana se tu nijak nepracuje s jazykem, metaforami a kolikrát ani s kontextem. Šťávu to opět získá za pět minut dvanáct při nahrávání klíčového alba Exile on Main Street, které lemují večírky s pastisem, rvačky s rybáři, návštěvy karbaníků a projížďky po francouzské Riviéře.

S nástupem sedmdesátých let kniha zrychlí a nabere nečekaně epický ráz, umocněný stále komplikovanějším životem: problémy se sebedestruktivní manželkou Anitou Pallenbergovou následuje Richardsových rekordních devět dnů beze spánku, léčba elektrošoky, úprk z hořícího domu, absťáky na Jamajce, soudy, policejní šťáry, dokonce vězení.

V textu se začnou vršit překvapivá doznání („kašlal jsem na módu“) a uvědomění („nikdy jsem sám nesbalil ženskou“) a s čtyřicítkou na krku přijde důležitá láska k Patti Hansenové. Společně jezdí do Harlemu nakupovat desky, ubytovávají se v hotelích, navštěvují byty a „sex není žádná bomba“. Ale přesto dál milostné dopisy či obrázky kreslené vlastní krví… A s nimi i překvapivé vypravěčské momenty, jako když slovo dostane syn Marlon a líčí tu část dětství, kterou s ním sám Richards nezažil. Prostě k příběhu patří a kýžená cesta s Pallenbergovou pryč „z andělského prachu v hotelu Chelsea“ rozhodně stojí za to.

Ke konci vyprávění už se čtenář seznámil s topografií Richardsova těla (uříznutý prst, jizvy), jídlem (cikánský koláč), panoptikem směšných postaviček (od poldů a právníků až po tangerského prodejce hašiše řečeného Achmed Díra do hlavy) a konečně dojde i na Micka Jaggera. Kromě prvního setkání na dartfordském nádraží se mu Richards celou knihu vyhýbá, nanejvýš si stěžuje na manýry, a dluh – nutno dodat, že bohatě – splácí na posledních stránkách při slavném usmíření na ostrově Barbados.

A odsud už jde všechno zase jako po másle: koncert v Praze („Havel je jediný politik, u kterého jsem hrdý, že jsem se s ním sešel“), odchod Billa Wymana a závěrečné scény, v nichž Richards chodí přehrávat rozdělané písničky rozespalým jamajským prostitutkám.

Na konci si čtenář přebere pár historek („Marianne Faithfull tyčinku Mars mezi nohama nikdy neměla“), spokojí se s tím, že Richards sice popel svého otce šňupnul, aspoň ale ne s koksem, a třeba si i uvědomí, že na pěti stech stránkách bezchybného překladu Alexandry Fraisové nenašel jedinou chybu ani zkomoleninu. Ohromující.

 

Rockerovy citáty

O Václavu Havlovi
„Obcházel nasvícený Hrad a najednou sochy ožily. Byl jako děcko, mačkal tlačítka a vykřikoval radostí. Málokdy se s prezidentem setkáte takhle a ještě si řeknete: Ježíši, to je bezva chlap!“

O Micku Jaggerovi
„Z praktických důvodů musíme mít šatny na kilometr od sebe – on nesnese ten hluk, co dělám, já ho nedokážu poslouchat, jak hodinu cvičí stupnice.“

O Marianne Faithfullové
„Přistupoval jsem k věcem cynicky. Já ukradl Anitu Brianovi, nemůžu teda čekat, že ji Mick neoklátí. Ale znáte to. Já si to zas rozdával s Marianne, že jo. Když to nechceš, dej to mně. Stejně si s tím jeho palečkem moc neužila.“

O Johnnym Deppovi
„Johnny Depp mě chtěl použít jako předlohu pro svoji postavu Jacka Sparrowa. Já ho jenom naučil, jak chodit za roh, když se ožerete – nikdy se nesmíte otočit čelem ke zdi. Ten zbytek je jeho.“

 

Daniel Konrád, 27. 7. 2011 Hospodářské noviny

 

Přidat komentář

České vydání pamětí, které napsal s pomocí novináře Jamese Foxe, nyní vyšlo v překladu Alexandry Fraisové pouhých deset měsíců po originálu. Od samého počátku v Richardsově životním příběhu nechybí nadhled a všudypřítomná porce sebeironie, ale už s popisem školních let se poprvé objeví i to, co by mnozí od něho asi sotva čekali: při vzpomínání bez zaváhání zahazuje auru arogance a ze stolu smetá i vizi vždy sebejistého frajera a nechává nahlédnout do jinými přísně hájeného soukromí.

Odhaluje tak obě své tváře - vedle té známé a tradiční i obrázek citlivého a nepříliš průbojného kluka, který se nebojí přiznat svou lásku k rodičům a dalším příbuzným či nehraně čisté dětské rozpaky z uvědomění si matčiny nevěry. Způsob, jakým až poeticky vzpomíná a dokáže vyjádřit vztah ke své mamince, je ovšem obdivuhodný. A podobné je to i s věcným, ale až překvapivě nevelkohubým popisem toho, jak se z původně zakřiknutého chlapce stal rebel.

Vedle divokých historek může kniha překvapit kytaristovým vztahem k rodině. Projevuje se to i ve fotografické příloze: pochopitelně nechybějí snímky s kolegy a ostatními členy Rolling Stones, ale nemalý prostor mají i záběry s členy rodiny či v domácím soukromí. Gros knihy se samozřejmě pohybuje tam, kde ho všichni čekají - v nevázaném rockerském životě, jehož nezbytnou součástí je dobrý právník, vysekávající své svěřence z průšvihů způsobených především konflikty se zákonem pramenícími z konzumace drog po kilech a tvrdého alkoholu po litrech.

Richards nejenom barvitě, ale především neskutečně trefně a prakticky neustále s velkou dávkou humoru glosuje probíhající realitu, přičemž s naprostou otevřeností nevynechává ani ty nejpikantnější podrobnosti. Čtenář se tak dozví i takové detaily, jako že s konzumací kokainu skončil až v pozdním věku, v roce 2006. Nebyl by to ovšem Richards, kdyby neopomněl dodat, že impulsem k tomu byl pád z palmy, na kterou vylezl v drogovém opojení s přesvědčením, že jde o ten nejlepší nápad.

Richards je dobrý vypravěč, i když občas vytáhne historku, kterou už všichni znají odjinud. Nezapomíná na milostné avantýry a partnerské vztahy, ale ani na otevřenou reflexi letitého komplikovaného soužití s kolegou Mickem Jaggerem.

Historky o tom, jak ho chtěl v záchvatu vzteku hodit do amsterdamského kanálu, ale na poslední chvíli si to rozmyslel, protože Jagger měl zrovna na sobě Richardsovo sako, nebo že první Jaggerovu desku přirovnává k Mein Kampf s konstatováním, že „každý o ní ví, ale nikdo ji neměl sílu slyšet celou“, jsou vševypovídající. Nechybí ovšem ani popis smíření obou spoluhráčů.

Vedle otevřenosti a schopnosti vypointovat historky je jako autor nejsilnější v tom, jak dokáže vyjádřit svůj obdiv a vztah k hudbě. Dává najevo zaujetí tak, že i laickému čtenáři musí dojít, co pro něj znamená, a že jeho muzikantská dráha nebyla jen pouhou shodou náhod.

Stejně jako některá díla dalších legend je tak i Richardsova biografie zábavným ohlednutím za časy, které sice už patří minulosti, ale pro další generace posluchačů jsou tím, co znamenaly a jak probíhaly, více než dobrým důvodem, proč se k rockové hudbě stále vracet.


8.8.2011  Týden  

Přidat komentář

Asi zajímavější na jeho knize pamětí je skutečnost, že Keith Richards z ní vystupuje nikoliv jako rocková hvězda, ale jako obyčejný chlápek, kámoš, kumpán z mokré čtvrti, kterému se poštěstilo být v pravou chvíli na pravém místě a vlastní tvrdohlavostí se vypracovat v jednoho z nejvlivnějších a nejuznávanějších muzikantů rockové historie.

Přitom dokázal zůstat stát oběma nohama pevně na zemi, nepadá před sebou do mdlob a všechen kolotoč kolem své osoby a kolem jména Rolling Stones vnímá s velkým odstupem. Což vynikne především v Keithově názoru na to, jakou proměnou prošel Keithův celoživotní kumpán Sir Michael Philip Jagger.

Ze stránek, kde Richards s notnou dávkou hořkosti popisuje půtky, hádky a nevraživost, odkapává hněv a zároveň také lítost nad jejich vzájemným odcizením. Zároveň ale Richards odmítá o Jaggerovi mluvit vyloženě ve zlém a několikrát zdůrazňuje, jak si ho i přes všechny neshody váží a hrozí podříznout krk každému, kdo se o něj byť jen náznakem otře.

To je mimochodem další podstatný rys Richardsovy osobnosti – z četby jeho pamětí vyvstává, že navzdory všem šíleným feťáckým historkám, oplétačkám s policií a soudům jde v jádru o velmi citlivého a hodného člověka, který za všech okolností ve svých blízkých hledá to dobré.

Zmínil jsem historky, těch je Život plný. Keef, jak zní jeho přezdívka, se s ničím nepáral a život rock’n’rollové hvězdy si užíval plnými doušky. Asi by byl hřích jich pár neocitovat, takže následující řádky berte jako drobnou ochutnávku toho, co vás na zhruba 470 stránkách čeká:

„Nejlepší mejdan, když se opravdu povede, si ani nepamatujete. Dostává se vám jenom takových střípků toho, co jste vyváděli. ,Prosím tě, ty si nepamatuješ, jak jsi střílel? Tak zvedni koberec a koukni na ty díry.’ Poněkud se stydím. ,Ty si to nepamatuješ? Když jsi vytáhl ptáka, houpal ses na lustru, po všech jsi chtěl, aby tě za něj chytali, a obalil si ho pětilibrovkou?‘ Ne, ani ťuk.“

Takto Keith vzpomíná na nechvalně slavné turné Stones z roku 1972, známé rovněž jako Kokain a Tequila Sunrise turné. A takto se jinak klidný kytarista vypořádal s otravou, který mu chtěl mluvit do skládání muziky.

Vzpomíná zvukový technik, který byl při nahrávání skladby Mixed Emotions:

„... přijelo nějaké úřednické zvíře z hudebního byznysu. Pozval ho Mick. Chtěl s ním probrat nějakou smlouvu, která se týkala turné. Ten chlap si evidentně myslel, že ví, co je to dělat producenta, protože si přehrál Mixed Emotions (...) písnička skončí a ten chlap se otočí ke Keithovi: Skvělá skladba, člověče, ale řeknu vám, myslím, že byste to měl trochu přearanžovat, aby to bylo ještě o hodně lepší. Keith se vydal k té své doktorské brašně, vytáhl nůž a hodil ho. Nůž přistál chlapovi přímo mezi nohama. Učiněný Vilém Tell, byla to paráda. Poslyš, chlapečku, povídá Keith, já psal písničky, když ty jsi ještě nevylez’ tátovi z ptáka. Tak mi neříkej, jak se to má dělat. A odešel.“

Kniha Život je poutavá jak pro skalního fanouška Rolling Stones – dozví se mnoho cenných informací a drbů ze zákulisí – tak i pro člověka, který skupinu nijak podrobně nezná a registruje jen nejznámější skladby. Pomůže mu proniknout pod povrch a pochopit, v čem spočívala její jedinečnost.

Momenty, kde se Keith vyznává se své lásky k chicagskému blues a podrobně popisuje proces vzniku písniček, jsou dechberoucí a strhující i pro naprosté hudební laiky. A před jeho buldočí výdrží je zkrátka nutné smeknout klobouk.

„Nemůžu jít na odpočinek, dokud nepadnu (...) nedělám to proto, abych točil desky a vydělával prachy. Dělám to proto, abych mohl něco říct a zanechat stopu v druhých lidech. Někdy musím až zoufale řvát: ,Víte vůbec, jaký je to pocit?’“

Nevíme, Keithi, ale tušíme to z poslechu těch nesmrtelných pecek. A díky tvé knize mu jsme zase o kousek blíž.

11.8.2011  Instinkt 

Přidat komentář