Čáry

Když se člověk podívá po japonských titulech v češtině z posledních let, napadne ho možná jako mne, že příjmení Murakami je v Japonsku buď stejně rozšířené jako u nás Novák, nebo se tak musí jmenovat většina úspěšných japonských autorů. Kromě nejslavnějšího Haruki Murakamiho, který se už prý objevil v kandidátce na Nobelovu cenu za literaturu, je tu i autor manga komiksů Maki Murakami, a v neposlední řadě i Rjú Murakami. Rjú Murakami (1952) je jedním z velkých jmen současné japonské literatury. Jeho náměty jsou ale značně kritické k dnešní japonské společnosti. Společnosti v kulturním i morálním úpadku. K jeho vyjádření používá notně neotřelý slovník, proto je často kritiky osočován až zbytečným cynismem, brutalitou a sexuální perverzností. To vše najdeme i v jeho druhém románu přeloženém do češtiny – „Čáry“ (orig. Rain, 1998). Děj této útlé knížky se odehrává během jedné chladné noci v Tokiu. V době, kdy „skončilo období hospodářské konjunktury“. Právě tento časový termín - „skončilo období hospodářské konjunktury“- je jakým si opakovaně zdůrazňovaným odkazem na dobu, kdy Japonsko, a tedy i Japonci, změnili své chování, což v doslovu autor sám potvrzuje slovy: „Stejnou duchovní prázdnotu jako u dívek ze sadomasochistických salonů, které vystupovaly v „Topazu“ (jeho povídce ze 70. let), lze dnes pozorovat jako cosi naprosto přirozeného ve všech společenských vrstvách.“ Příběh nemá jednu dějovou linii, a vlastně se nedá nazvat ani románem. Jsou to spíše jednotlivé příběhy pospojované do jedné čáry vinoucí se večerním Tokiem. Příběhy lidí, kteří se zcela náhodně setkávají. Hrdina jednoho příběhu potkává na konci náhodně další postavu, a my pokračujeme dál jejím příběhem. Tedy se dá říci, že nikdy neznáme pořádně ani začátek, ani konec osudů jednotlivých postav. Ale to snad nemá žádnou roli v knize. Murakami se snaží jen o zobrazení ponurosti a prázdnoty dnešních Japonců. Snad jediné společné všem osudům v tomto řetězci příběhů je dávné násilí a týraní, fyzické či sexuální, kterého se hrdinové snažili útěkem do Tokia zbavit, ale nakonec ho zde najdou taktéž, a jakoby přejímají sami aktivní roli. Kniha je vlastně směsí všech myslitelných násilností, brutality a sexuálních úchylek. Proto si myslím, že mnozí čtenáři už po prvních stránkách budou trochu šokováni. Musíte se obrnit na texty jako „… týhle holce není třeba rozbíjet obličej, dokud zase nebude při vědomí, pomyslel si. Kámen dopadal na zuby s takovou silou, že létaly jiskry“ , nebo jakoby ze světa hardcore porno „… Júko spolykala jeho sperma, a zatímco si v duchu říkala, že je těžké si povídat, když má celou pusu ulepenou od semene, …“ V tomto stylu je psaná celá kniha. Sám nejsem knihou příliš nadšený. Tématicky mi nějak nevadila, drsné, pornografické, ale nic nového pod sluncem. Ale už od poloviny knihy mi to neustálé cyklické opakování násilí a sexu začalo nudit, ztrácet na čtivosti. Byl to spíše námět na povídku, kterou by autor podal svoji představu o stavu společnosti. O nemorálnosti a apatii k čemukoliv. O cestě krutosti jako jediné terapie. Na překladu pracoval Jan Levora, uznávaný překladatel z japonštiny, který doplnil knihu i množstvím vysvětlivek z reálií Japonska. Vydalo nakl. Argo v roce 2009.