Hymna zármutku

Velmi čtivá a napínavá kniha. Trochu mě mrzí, že oproti prvnímu dílu ubylo sarkastických slovních přestřelek mezi oběma detektivy. Ale byl to zase velmi osobní případ.. Každopádně pro milovníky krimi určitě doporučuji.

První díly mají často ten problém, že vedle zápletky se autor musí zabývat ještě představením postav, prostředí, vztahů. Díky tomu často trpí zápletka, která se sice rozjede už na prvních stranách, ale jakmile přijde na scénu hlavní postava, začne děj lehce brzdit, aby měl autor prostor na všechno to představování. Druhé díly tento handicap nemají, proto se můžou důkladně zaměřit na stavbu románu a rychlý děj.<br> Což je i příklad tohoto románu - Michael Koryta sice trochu upozadil Lincolnova parťáka Joea Pritcharda, ovšem ve výsledku konstrukce románu drží daleko pevněji než v knize první. Navíc, jak už trochu lépe postavy znáte, jejich životy jsou pro vás daleko důležitější, a bojíte se o ně daleko více, než když jsou to prostě jen další postavy v románu, které buď umřou, anebo ne.<br> „Hymna zármutku“ (odkaz na symfonii houkaček, které se sjíždějí k požáru – no není ta thrillerová poetika nádherná?) se tentokrát zabývá otázkou přátelství, která vznikají v dětských letech, ovšem málokdy se jim podaří přetrvat do dospělosti. A i když s dotyčnými nejste zrovna přátelé, stále to jsou lidé, s kterými jste studovali, vyrůstali či řádili na hřištích. A to je pouto, které nelze jen tak hodit za hlavu a zapomenout.<br> Druhá kniha z cyklu „Lincoln Perry“ je rozhodně lépe zvládnutá než ta první. Minimálně vás tentokrát nepraští do nosu motivace hlavních i vedlejších postav, navíc jak je příběh lehce retrospektivní, na člověka padá podobná nostalgie starých časů jako na hlavního hrdinu. Styl Michaela Koryty připomíná Dennise Lehanea v kombinaci s Robertem Craisem. Jeho knihám nechybí nadsázka a ironie, stejně jako propracované charaktery a vztahy mezi postavami. Lze jen doporučit.