Vyzývatel aneb Tankový pluk pod velením vnuka Josefa Švejka

Vyzývatel je "bichle", objemná kniha, které obsahuje cca 600 stránek. Je zde popsaný a zdokumentovaný jeden rok vojenského života, který se odehrával v první polovině 80. let minulého století. Hlavním hrdinou je voják základní vojenské služby Jan Rosa, četař a následně podporučík, který vzdoruje šílené mašínerii i ideologii "lidové" armády. V románu se neskutečně prolíná těžký až zoufalý smutek s mnoha humornými až komickými situacemi, které jsou podtrženy trefnými kresbami. Pozorný čtenář ve Vyzývateli najde krom jiného i mnohá životní a nadčasová moudra. I když jsem žena a jedná se o vojenské téma, musím napsat, že kniha je čtivá, jistě historicky významná a graficky precizně zpracovaná.

Několik slov autora románu VYZÝVATEL aneb Tankový pluk pod velením vnuka Josefa Švejka Dobrý den, vítám Vás… Jsem velmi potěšen, že jste přijali mé pozvání – a samozřejmě mé manželky Pavlíny – a přišli na setkání s přáteli a také s románem Vyzývatel. O románu, který vznikal postupně v průběhu třiceti let bych mohl hovořit dlouho, což může Pavlína potvrdit. Jaké motivy mě vedly k tomu, že jsem psal a napsal román VYZÝVATEL? Rovina literární Ano, napsal jsem a společnými silami týmu přátel se nám podařilo vydat román. Mohu to potvrdit, protože existuje a mnozí z Vás knihu budou mít nebo mohou mít za chvíli v rukou. Román četli, buď jako rodinné vydání nebo na internetu nebo jako rukopis, např. učitelé českého jazyka, odborníci, vojáci základní služby i důstojníci ČSLA nebo Armády ČR, lidé znalí literatury i mnozí pamětníci – a nikdo z nich nic nerozporoval… A každý z nich mě nějakým způsobem podpořil. Za velkou podporu děkuji autorovi odborného posudku, který sám byl jedenáct let vojákem z povolání a poté mnoho let úzce spolupracoval s Ministerstvem obrany České republiky, napsal: Vyzývatel je knihou mimořádnou. Málokomu se podaří spojit v jednom svazku linii literární, dějinnou, psychologickou i sociologickou tak pevně, že drží pohromadě ještě lépe než dobře upletený dívčí cop. Vše spočívá na mohutném fundamentu intenzivního osobního zážitku, schopnosti přetavit jej v příběh, a aniž by byla oslabena jeho intenzita, předat jej dál. Knížka, která je zejména pro zasvěcené schopna fungovat jako stroj času. H. G. Wells by o tom věděl své. Rovina osobní V románu vzpomínám na dobu, kdy jsme byli mladí, plní elánu a nadšení – ne, že nyní nejsme. V době, o které je román, jsme všichni měli své životy a své představy, a najednou jsme museli na jeden nebo na dva roky na vojnu. Museli jsme na vojnu, o které jsme mnoho slyšeli, v médiích i viděli, v tisku jsme si mohli přečíst – a pak jsme nastoupili k vojenským útvarům Československé lidové armády – a zjistili jsme, že nevíme vůbec nic. Rychle jsme zjistili, že nás vojna může změnit až příliš, že se můžeme snadno stát aktéry událostí, na které bychom v budoucnu nemohli být vůbec pyšní – ale hlavně, že mezi šikanou a ostrými zbraněmi se můžeme i v době míru stát invalidními nebo i zemřít. V průběhu základní vojenské služby jsem si dělal přes zákazy plno poznámek. Psal jsem. Nechtěl jsem, aby něco podobného prožívali a museli tím vším projít jednou naše děti. Rovina historická – dějinná Jsou události, které postupně zmizí v dějinách času. Dnes si prý můžeme všechno na internetu velice snadno vygooglit. Zkuste ale najít informace o Výzvách Československé lidové armády. Nenajdete vůbec nic. Během svého života, i v této chvíli, jsem přesvědčen o tom, že Výzva 1. tankového pluku, události s ní spojené a základní vojenská služba u tankových a motostřeleckých jednotek ČSLA by neměla být zapomenuta. V románu vycházím ze svých vlastních vzpomínek a vzpomínek jiných lidí, vojáků – důstojníků i vojínů. Jsem rád, že po mnoha desetiletích jsem mohl děj románu přesunout do Strašic u Rokycan, kde byl skutečně dislokovaný 1. tankový pluk, u kterého jsem plnil základní vojenskou službu. Můj strýc byl zanícený čtenář a člověk, který se celý život mimo jiné aktivně zabýval ochotnickým divadlem. Byl jsem překvapen tím, co mně řekl, když si přečetl téměř vůbec první verzi rukopisu: „Ty můžeš psát knihy, ale tohle ti nikdo nevydá, protože píšeš pravdu o armádě.“ Jsem rád, že neměl pravdu a román byl vydán – a navíc v nakladatelství Naše vojsko. Ano, vždy jsem se snažil psát co nejpravdivěji. Samozřejmě jsem děj románu musel propojit i epizodami, kterých jsem se osobně neúčastnil. Když jsem si ale četl rukopis před odevzdáním do nakladatelství Naše vojsko, zjistil jsem, že i na mě působí některé epizody opačně. To, že našli 1. ledna velitel pluku s náčelníkem štábu opilé důstojníky na útvarové svobodárně, působilo i na mě věrohodně – a nemusí to být tak úplně pravdivé (i když nic nerozporoval ani tehdejší náčelník štábu pluku) a naopak epizoda, kdy jsem přinutil vojáky základní služby, aby na Silvestra roku 1982 hodili plné láhve alkoholu do řeky, působí podivně, ale to se skutečně stalo. Celý román je nyní naturalistický, přirozený a nezkreslený, zasazený do konkrétních a hluboko v historických pramenech dohledatelných míst. Vojáci v románu mluví česky, slovensky a částečně i maďarsky. Přesto nejde na 100 % o literaturu faktu. Spíše, i když jen o některých okrajových událostech v románu, platí to, co o svých dílech říkal Alexandre Dumas. Pokud mu někdo namítl: „Pane Dumas, takhle, jak jste to napsal, to přesně nebylo!“ odpovídal: „To nevadí, od této chvíle tomu tak je.“ Rovina psychologická až filosofická Přemýšlel jsem před vojnou, na vojně i mnoho let poté, co se stane s lidmi ve vypjatých situacích a nezjistil jsem nic nového. Dovolím si parafrázovat Karla Čapka. „Člověka nezměníš, s léty a ve vypjatých životních situacích se ti pouze vybarví.“ V románu Vyzývatel se všichni postupně určitým způsobem vybarvují, aby vyhověli nadřízeným, aby vyhověli předpisům, aby splnili i to, co plnit nikdy nechtěli, ale hlavně, aby přežili. V mé knize se to týká naprosto všech vojáků, poddůstojníku, důstojníku pluku i vyššího velení armády, což si myslím, že v jiných románech a dílech ani v historických dokumentech zatím zpracováno není. A vybarvení charakterů jsou to někdy vskutku unikátní, šokující, nečekaná, jedinečná, neopakovatelná, originální, překvapivá… Rovina sociologická, rovina lásky nejen mezi muži a ženami, ale lidmi obecně Byli jsme na vojně v době, kdy jsou všichni zamilovaní, hledají si své lásky a najednou přijde vojna, která může všechno zpřetrhat a také často zpřetrhá… A tehdy na vojně byli pouze samí muži pouze s muži… Rovina poselství současným a budoucím generacím Jako celoživotní učitel tak někdy možná i působím, ale nikdy jsem nechtěl a nechci nikoho poučovat. Každý si nakonec v určitou chvíli musí vytvořit názor sám. Přesto jsou do románu vloženy desítky dobových hlášek a mnohá poselství… Rovina humoru a svérázného humoru V nezávislém odborném posudku rukopisu románu je uvedeno: Je pozoruhodné, jak se tuto v podstatě traumatizující zkušenost smíchu skrze slzy podařilo přenést do literárního díla, s nímž jsou kongeniální i přiložené kresby. Ano, jako autor, který události sám osobně prožil, vidím v románu mnoho humoru a svérázného vojenského humoru – na většině stránek. Pevně věřím, že každý čtenář si najde své komické, groteskní, směšné, šaškovské a švejkovské epizody. Co by měl román přinést autorovi a především čtenářům? Před třiceti lety, když v divoké privatizaci zkrachovala šlechtitelská firma, a 30. listopadu mě ze dne na den vyhodili ze zaměstnání, byl jsem ženatý, měl dva malé syny. Pracoval jsem jako několik měsíců jako klempíř s několika kamarády. Jeden z nich se mě tehdy zeptal: „Proč píšeš po večerech román? Chceš slávu nebo peníze?“ Odpověděl jsem tehdy: „Přece obojí.“ To už ale dávno neplatí. Myslím si, že kniha má všem, autorovi, a především čtenářům umožnit, aby se mohli ponořit do děje, bavit se, smát se, prožívat opakovaně emoce a radost. Může to být jen radost z toho, že knihu chvíli podržím v ruce, mám ji doma v knihovně a občas si přečtu některé pasáže, které mě nějakým způsobem oslovují, emočně ovlivňují, překvapují nebo k nám přivolávají úsměvy, smích a dobrou náladu, přestože se v románu prolínají epizody smutné s humornými, groteskními, šaškovským a komickými, neboť vojenský humor byl skutečně velmi svérázný. Byl bych rád, kdyby má kniha čtenáře pobavila a možná i motivovala… K čemu, to už si musí každý čtenář objevit sám. František Janč P.S.: Můžete napsat autorovi románu: frantisek.janc@seznam.cz Můžete napsat hlavní postavě románu Vyzývatel Janu Rosovi: rosa.jan@tiscali.cz Autor románu František Janč (v románu Jan Rosa; vlastním jménem M. H.) se narodil v roce 1957 v Hradci Králové. Maturoval na Střední lesnické technické škole v Trutnově v roce 1977. V roce 1982 promoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ve třetím a čtvrtém ročníku se musel, i jako biolog a budoucí učitel biologie a matematiky, na vojenské katedře Univerzity Karlovy, společně s mnoha dalšími studenty UK, každý pátek připravovat na jeden rok povinné základní vojenské služby. Získal hodnost četaře a ČVO-130 (číslo vojenské odbornosti odpovídající veliteli tankové čety). V říjnu roku 1982 nastoupil k 1. tankovému pluku dislokovanému na okraji obce Strašice u Rokycan. O událostech, které prožil u exponovaného a ostře sledovaného pluku ČSLA je také podstatná část jeho románu. Od roku 1983 pracoval jako učitel na základních, středních i vysokých školách. V roce 1990 získal titul RNDr. na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Více než třicet let pracoval jako akademický pracovník Univerzity Hradec Králové nebo s UHK spolupracoval. V minulosti pracoval jako hlavní genetik a šlechtitel ve světoznámé firmě zaměřené na šlechtění nosného typu slepic. V roce 2023 je učitelem gymnázia. Je autorem nebo spoluautorem několika učebnic biologie. Již více než dvacet pět let je členem České akademie zemědělských věd, kde se věnuje statistice a matematickému modelování užitkovosti nosného typu slepic. Autor je jednou ženatý. Se svojí manželkou a dvěma dospělými syny žije již více než třicet šest let v menší obci v Královéhradeckém kraji.