Kronika jedné rodiny, jedné vesnice. Dostáváme se do východních Čech, do vesnice Horní Jelení a sledujeme zdejší obyvatele, jejich tajemství, démony i to, jak se oddávají pavím hodům. Příběh nás zavede i do Trutnova a Trenčína a budeme netrpělivě čekat na vyvrcholení jednotlivých částí příběhu. Miluji knihy z edice Tvář od Vyšehradu, i knihy Jana Štiftera. Když je navíc situována do východních Čech, poblíž mého bydliště, tak je jasné, že si mě kniha Paví hody získá. A je to tak, čtení jsem si neskutečně užila. Od prvních stránek mě příběh zaujal. Ač je začátek tajemný, nevíme, kdo jsou hlavní postavy, ani proč jsou tam, kde se právě nacházejí. Ale právě proto, jsem potřebovala zjistit a odhalit více, jsem se okamžitě ponořila do příběhu. Střídají se tu různí vypravěči, na různých místech, v různou dobu, ale vše je jasné a přehledné. Při čtení se ve mně střídaly pocity radosti i smutku. Chvíli jsem se usmívala, chvíli se mi chtělo brečet. Kolikrát autor dokázal šokovat a v poklidném příběhu bylo najednou tolik smutku. Tajemství nám odkrývá postupně. Při čtení jsem byla napnutá a autor vždy ve správnou chvíli odhalil zase další kousek, další střípek skládačky. Moc mě bavily barvitě popsaná místa (a to doslova). Vše mi vyskakovalo před očima, vše jsem viděla a prožila a rozhodně mě to nenechalo chladnou, nejedna slzička ukápla. Konec byl pro mě nečekaný, avšak nebyl překvapivý. To, jak autor píše, jak skládá věty, jaká používá přirovnání, to je taková nádhera. V jeho knížkách si užívám každé napsané písmenko, vždy mě to pohladí po duši. Miluji jeho styl. Název knížky a obal ve mně vyvolal určité představy, ale po dočtení se na celou knížku budu koukat jinak. Nádhera.