Krásná loupežnice - Bojovala o život, loupila z lásky

Anotace

Ukázka z textu

Žofi zpozorněla. „Chceš tím říct, že je vás tu celá tlupa?“

Toby si sedl na postel. „Dneska ne. Jsem tu jenom já a ten druhý. Ale on vydá za dost.“

„Co hledáte? Šperky? Stříbro? Nádobí?“

Chlapec zavrtěl hlavou. „Nic takového. Shání se po nějaké brašně. Kožené. S řemínky vepředu. Asi takhle velké.“ Rukama ukázal rozměry. „On dělá dolejšek, já patro. Psst!“ Přiložil si prst k ústům. „Jde sem! Je to chlap jak hora, slyšel jsem, jak vrzly schody. Předstírejte, že spíte. Řeknu mu, že jsem nic nenašel, ale nezaručuju, že mi uvěří.“

Myslela si, že už je pryč, ale najednou se jí u ucha ozval jeho hlas, slabě jako dech. „Zbavte se co nejdřív té věci, po které jde, jinak přijde znovu, a když ji nenajde, zkusí jiný způsob, a některé z jeho metod nejsou zrovna nejjemnější.“

Vykradl se ven stejně tiše jako přišel. Žofi nepředstírala, že spí. Seděla zpříma na posteli a k prsům tiskla zbraň. Zastřelí prvního muže, který vstoupí do dveří, i kdyby to byl ten milý chlapec. Slyšela, jak jdou po chodbě do bratrova pokoje. Když tam nic nenašli, přesunuli se do pokojů jejího otce v dalším patře. Byli pečliví, soudě podle toho, jak dlouho tam byli. Nakonec je slyšela scházet ze schodů. Chlapec rychle jako kočka, bez jediného vrznutí. Ten druhý o něco pomaleji, s opatrností muže, který je těžký a snaží se jít potichu.

Odešli s prázdnýma rukama. Brašna byla ukrytá v bezpečí pod Žofiným polštářem.

První věc, kterou ráno udělá, bude, že zajde za otcovými právníky a brašnu svěří do jejich péče. Bylo jasné, že tady si ji nechat nemůže. Ale kdo mohl vědět o tom, že ji má u sebe? Kdo ji zradil? Jak to říkal Greenwood? Nevěřte nikomu. Bohužel měl pravdu.