Cukrový klaun

Autor dnes cenu spojenou s odměnou 50.000 korun dostal v Praze. Pořadatelé zároveň vyhlásili další ročník ceny, uzávěrka je 31. prosince. Ačkoli jsou v Česku desítky literárních cen, jen málo z nich vyhlašují nakladatelé. Navíc většina z nich oceňuje publikace již vydané. Knižní klub nabízí možnost publikovat původní dílo, garantuje vydání a autora odměňuje prémií.


V letošním ročníku se sešlo 61 rukopisů. Do druhého kola se dostaly čtyři a z nich pak porota v čele s Ivanem Binarem určila vítěze. Sichingerův román na cenu navrhl člen poroty Jaroslav Rudiš. V porotě zasedli ještě spisovatelka Tereza Brdečková, literární kritik a historik Pavel Janáček a místopředseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů Jiří Seidl.

Sichinger říká, že k románu ho inspirovala časopisecká reportáž o otci, který hledá svého syna. Navíc si uvědomil, že do příběhu může promítnout své vzpomínky z dětství, aniž by musel psát o sobě.

Příběh Cukrového klauna se odehrává v jižních Čechách, ve vojenském újezdu Boletice. Po rozchodu rodičů zůstává dvacetiletý Aleš s matkou a ve volném čase fotí pozůstatky zaniklých vesnic u bývalých grafitových šachet. Nejvíc ho přitahuje kolický zámeček, místo spojené s tajnými dětskými výpravami a otázkami, na které nikdo z těch, co přišli po válce, neumí odpovědět.

Aleš pátrá po tom, co je pravdy na legendách o mužích, kteří si kopali díry v zemi a čekali v nich na konec světa? Proč se na zámku nechal za války zaměstnat nejbohatší kolický sedlák? K čemu sloužily tajemné bedny, které se sem vozily až z Rakouska? A najde se někdo, kdo dokáže zámeček i jeho rozlehlou zahradu ještě zachránit? Když se nečekaně objeví nový majitel, život v okolních vesnicích se změní. Místní dostávají práci, do Kolic přijde prapodivný dopis z Německa a Aleš se po tragické smrti své kamarádky rozhodne postavit zlu, které se rozlézá v opuštěných grafitových šachtách.

Přinášíme Vám i dva nové rozhovory s autorem vítězného románu Martinem Sichingerem.

Šumavští pašeráci pracovali pro StB

Autor: Ondřej Horák
Zdroj: Lidové noviny str. 22 Kultura, 17.9.2008

LN Na konci románu stojí poděkování mé kolegyni Haně Čápové, bez jejíž reportáže by podle vašich slov kniha nikdy nevznikla. Co vás na ní tehdy zaujalo?

Když jsem si reportáž přečetl, nedokázal jsem na nic jiného myslet. Spíš než samotný příběh, ve kterém otec hledá syna, mě zaujaly vlastnosti toho muže, protože to nebyl žádný klasický kladný hrdina. Příběh se odehrával v šachtách na wolfram v severních Čechách. Jenže jsem z jižních Čech a severní Čechy moc neznám, takže se mi vybavily vzpomínky na výlety k vojenskému prostoru Boletice, kde jsou pro změnu grafitové šachty. Dalo se tam natrefit na různé lidi, od bezdomovců přes sběrače houbiček až po lidi na útěku.

LN Román se odehrává v jižních Čechách, v prostoru, který byl vysídlen a kde byly vesnice srovnány se zemí. Jak moc jste musel studovat historická fakta?

Důležitým zdrojem jsou podrobně vedené internetové stránky o zaniklých vesnicích celých Čech. To je fantastické čtení, už proto, že je jich tolik! Zajímalo by mě, jestli je v nějakém jiném evropském státě tolik se zemí srovnaných vesnic. A další věci se pak nabalovaly samy. Vzpomínám si třeba, jak za tátou, když jsem byl kluk, přijel kamarád a bavili se o jednom člověku. Říkal, to víš, jeho děda byl pašerák, táta byl pašerák a on pašuje přes hranice pro StB nějaké dráty. To mě tenkrát docela zarazilo, ale nedávno jsem četl, že to bylo úplně normální - StB si prostě našla mezi lidmi z pašeráckých rodin své spolupracovníky. Třeba slavný agent Puskás propašoval pro národní podnik Feromet 1962 kilogramů niklu.

LN Důležitou roli v Cukrovém klaunovi hrají fotografie, dvě postavy jsou dokonce fotografové. Fotograf byl přitom již hlavní hrdinou povídky Obřad na šest z knihy Přes čáry a vlny. Proč zrovna fotografové?

Povídka Obřad na šest se odehrávala na falešných svatbách, které se dělávaly za komunistů na venkově, aby si nějaká kapela mohla vůbec zahrát, a mě na jednom z těch koncertů zaujal kluk, který fotil celou noc a vůbec se neopil. Navíc pár fotografů znám a mám je spojené s postavou, která stojí vždycky tak trochu mimo. Ale v jiných mých povídkách fotografové žádnou roli nehrají, tak nejpřirozenější vysvětlení bude, že je to jen náhoda.

LN Když jsme spolu dělali před čtyřmi lety první rozhovor, tak jste mi říkal, že píšete každé ráno od pěti do sedmi. Děláte to tak pořád?

To je nevyhnutelné vzhledem ke třem dcerám a situaci, která v naší domácnosti vypukne každé ráno přesně v sedm nula nula.

LN Já tedy, než bych vstal v pět ráno kvůli psaní, tak bych si to velice dobře rozvážil...

Já si to taky velmi pečlivě rozvažuju, ale nakonec vstanu. Jindy nemám čas, protože pak musím vypravit děti do školy a jít učit, takže to rozvažování je vcelku jednoduché.

LN Jestliže píšete každé ráno dvě hodiny, kam všechny ty texty padají? Kolik toho už tedy máte v šuplíku?

Už pár let mám hotový román Harpuna, příběh dvou dívek na malém městě. Vychází taky ze skutečných událostí, ale je asi třikrát delší než Cukrový klaun. Poslední roky jsem ho posílal asi do všech českých nakladatelství. A odepsali mi jen z brněnského nakladatelství Host, docela se jim líbil, ale nevydají ho, protože je moc dlouhý. Krátit ho v žádném případě nebudu, protože si myslím, že pořádný román má mít nejmíň šest set stran. Možná tam ještě nějaké postavy dopíšu... Teď pracuju na dalších věcech, ale jestli k něčemu budou, se teprve ukáže... Tom Waits jednou prohlásil, že některé písně zůstanou mrtvé, i když s nimi strávíte roky. S příběhy je to stejné.

LN Proč jste se rozhodl poslat Cukrového klauna do soutěže o Literární cenu Knižního klubu?

Ty roky, co jsem Harpunu posílal od jednoho nakladatelství ke druhému, mě už trochu zmohly a já se smířil s tím, že nikdy nevyjde. V prosinci mě napadlo poslat Cukrového klauna, kterého jsem dodělal mezitím, do soutěže Knižního klubu, protože se tam rozsahem hodil. Navíc psali, že je tam porota, tak jsem si říkal, že si ho někdo třeba přečte.

LN Dovedete si představit, že by byl váš román převeden do filmové podoby?

Kdyby se kvůli tomu musela bourat nějaká vesnice, tak radši ne.

Ze čtyřiceti nakladatelů odpoví jeden

Autor: František Cinger
Zdroj: Právo str. 15 Kultura, 17.9.2008

Co bylo impulsem napsat knihu z jižních Čech, odkud pocházíte, a vybrat si rozmezí let 1942 až 1996?

Na začátku byla reportáž Hany Čápové z Respektu o otci, který hledá svého syna, jež mě velmi zaujala. Příběh se odehrával v severních Čechách, kde jsem nikdy nebyl, a proto jsem děj přesunul do jižních Čech. Velkou roli v něm hrály wolframové šachty a já si vzpomněl na grafitové šachty u Českého Krumlova na kraji vojenského prostoru Boletice. Tam jsem se cítil jako doma, protože i tam se stejně jako za Vimperkem srovnala spousta vesnic se zemí.

Ničení vesnic v pohraničních pásmech se vás stále dotýká…

Pamatuju si například, jak jsme jako kluci chodívali do bývalého pionýrského domu u silnice z Vimperka na Pasov. Byl to dům po odsunutém Němci a vedoucí nám říkali: Čím dřív to tady zničíte, tím dřív vám tu postaví nový. Tak jsme ho zničili stejně, jak je popsáno v knize. Samozřejmě se nikdy žádný nový nepostavil a nikdy stavět neměl. Ulice z Vimperka na Pasov měla za socialismu ukázat, že dál se už nejede, protože tam začíná konec světa. A vypadá tak dodnes, i když konec světa tam už není.

Je vám bližší literární postava bratra, který zůstal v republice, nebo bratra, který emigroval do západního Německa?

Obě postavy chápu. I to souvisí s dětstvím, na návštěvy k nám chodili lidé, kteří z Vimperka emigrovali za příbuznými do západního Německa. A když člověk přišel na vimperské náměstí, v obchodech mluvila spousta starších lidí jen německy.

Co vám pro román dala literární zkušenost povídkové knihy Přes čáry a vlny?

Řekl bych, že pořád píšu o krajině, která je nějak zdeformovaná. Když dneska řeknete Boletice, každý obvykle vyhrkne: Tam je ta krásná příroda! Ve skutečnosti je to absurdní, vždyť se tam stovky domů srovnaly se zemí. Jedním z leitmotivů románů je to, co tak nějak viditelně zbude po totalitních režimech. Když jsem žil ve Španělsku, tak ve Villanuevě nebylo člověka, který by nevzpomínal na to, co postavil Franco. Je to stejné jako s Hitlerem a dálnicemi; jako by existovala nějaká šablona, která nepřipouští přiznat i druhou stranu toho, co se dělo.

Za rukopis románu Cukrový klaun jste dostal Cenu Knižního klubu. Co pro vás znamená?

Kdybych cenu nedostal, smířil bych se s tím, že Cukrový klaun nikdy nevyjde, což se mi stalo s prvním románem Harpuna, a zkusil psát detektivku nebo scifi a přihlásil se do nějaké soutěže. Obesílání nakladatelství jsem už vzdal. Když vám ze čtyřiceti nakladatelství odpoví jeden redaktor s tím, že se mu to líbí, ale stejně to nevydá, tak vás to po určité době unaví.

Jaké máte literární vzory?

Mám rád autory, kteří nepíšou o sobě, takže čtu hodně detektivek a sci-fi. Samozřejmě se nevyhýbám moderní literatuře, ale často mi přijde sebestředná a nudná. Líbí se mi rozsáhlé romány, právě jsme se ženou pro Talpress přeložili trilogii Barokní cyklus od Neala Stephensona, příběh puritána, který v Anglii pokračuje v pansofickém díle Jana Amose Komenského – první část Rtuť se zčásti odehrává v Čechách po třicetileté válce. Kolem pětadvaceti jsem skoro přestal číst, protože mě nebavily knihy, kde autoři psali jen sami o sobě. Pak ale začali vycházet spisovatelé jako Neal Stephenson nebo Philip K. Dick a já začal zase číst se stejnou vervou, jako když jsem byl kluk, a to mi vydrželo dodnes. Taky mě fascinují obecní kroniky a lidé, kteří je píšou. A vůbec lidé, kteří o místě, ve kterém žijí, něco vědí. V posledních letech se snažím s těmito lidmi setkávat, letos jsem navštívil například Romana Hajníka, kronikáře Vimperka, a příští rok bych chtěl zajít za panem Mandákem, který napsal kroniku Stach.

O autorovi
Martin Sichinger (1967) Narodil se ve Vimperku, kde navštěvoval gymnázium. V Plzni pak vystudoval pedagogickou fakultu. Pobýval v zahraničí, nyní žije s rodinou v Praze a živí se jako učitel angličtiny a češtiny. V 90. letech vydal v nakladatelství Velárium tři básnické sbírky. Jako prozaik debutoval knihou povídek Přes čáry a vlny (2005). Cukrový klaun je jeho prvním publikovaným románem.

Přidat komentář

V České republice je cena Knižního klubu jediná, která pamatuje na zatím nevydané texty. Jejich autory odměňuje prémií 50 tisíc korun a také vydáním knihy, které již několik let po sobě směřuje k oficiálnímu vyhlášení vítěze: dneškem je tedy Cukrový klaun k dostání v knihkupectvích.

V průběhu let se mezi vítěze dostala díla již zavedených spisovatelů (Rudolf Čechura, Ladislav Pecháček, Miroslav Stoniš) i prvotiny - právě ty většinou měly největší ohlas u odborné i laické veřejnosti: Šmausova romská balada Děvčátko, rozdělej ohníček následně v roce 2006 získala Literu pro objev roku, loňský vítěz, Šulcův thriller o Heydrichových atentátnících Dva proti Říši zase dosáhl na bestsellerové prodeje (26 tisíc prodaných výtisků).

Sichinger je někde mezi: jde o jeho druhou knihu, první román. Předtím v roce 2005 publikoval sbírku povídek Přes čáry a vlny, v edici pro začínající autory zavedené nakladatelstvím Petrov, které ovšem rok nato jeho majitel zrušil; ani Sichingerova sbírka velký zájem nesklidila. V Cukrovém klaunovi se inspiroval reportáží z Respektu, která líčila osamělé pátrání muže z Teplic po zmizelém šestnáctiletém synovi - ten navzdory nezájmu policie nakonec našel alespoň synovo tělo a přispěl i k odhalení jeho vraha.

Sichinger příběh přenesl na Šumavu, konkrétně do bývalého rozlehlého pohraničního vojenského prostoru Boletice s několika zmizelými vesnicemi, starousedlíky, kterým po listopadu 1989 mění život podnikání či restituce, a jejich dorůstajícími dětmi, které hledají zpestření i smysl života v cestách do zahraničí i v experimentování s drogami.

Přidat komentář

O literatuře 50. let ředitel Ústavu pro českou literaturu Pavel Janoušek letos v rozhovoru pro LN řekl: „... vesnice měla z hlediska socialistické literatury tu výhodu, že změny hospodaření tam byly opravdu evidentní. Do továren se chodilo pořád víceméně stejně a ještě dlouho po znárodnění tam stály stroje z časů Kolbena a Daňka, kdežto v zemědělství byl zásah politické moci razantní a evidentní.“ Současná česká literatura naopak preferuje městské prostředí. Románů z venkova v poslední době příliš nevzniklo – Selský baroko Jiřího Hájíčka, Peníze od Hitlera Radky Denemarkové... Nyní se k nim přidal Cukrový klaun Martina Sichingera, odehrávající se ponejvíce na Šumavě, na okraji bývalého vojenského prostoru.
Ve všech zmíněných případech je v románu přítomna současnost i minulost, respektive nelze mluvit o jednom, aniž by se mluvilo o druhém. Na vsi jako by opravdu daleko více přetrvávala „paměť“ – nikdo zde neuteče nejen před předsudky a pomluvami, ale ani před historií, před tím, co se dělo za Hitlera, v 50. letech a dále...
Venkovská mládež Literárních ocenění máme v českém prostředí nemálo a ve většině případů jejich prestiž postupně klesá – nejen proto, že laureátů té které ceny přibývá, ale česká literatura hlavně nedisponuje tolika osobnostmi, aby oceněnými mohli být každoročně autoři kvalitních děl. Literární cena Knižního klubu naopak na začátku punc důležitého ocenění neměla. Postupem času si jej však nenápadně získává. A to především proto, že na rozdíl od jiných ocenění český literární provoz pouze „neregistruje“, ale také jej spoluutváří. Součástí ceny je totiž nejen finanční odměna, ale v prvé řadě publikování vítězného díla. Porotě se také v posledních letech daří vybírat zajímavé texty. Před třemi lety tak zvítězil román Martina Šmause Děvčátko, rozdělej ohníček, vloni zas kniha Jiřího Šulce Dva proti Říši, které se již prodalo více než pětadvacet tisíc výtisků.
Také v letošním roce čtenářům porota Literární ceny Knižního klubu dopřála pozoruhodný titul – román Cukrový klaun Martina Sichingera (1967). Rodák z Vimperka vydal na začátku 90. let v nakladatelství Velárium tři básnické sbírky a jako prozaik debutoval před třemi lety knihou povídek Přes čáry a vlny. Nyní v Praze žijící učitel angličtiny již v povídkách odhalil své „refrény“. Především to jsou jižní Čechy, dále pak život mladých lidí v partách, který se po určité době láme do podivínské osamělosti.
Půlstoletí na Šumavě „Zaujatost svou věcí“ potvrzuje Martin Sichinger rovněž v Cukrovém klaunovi. Na jeho počátku stála reportáž Hany Čápové v Respektu, popisující příběh, v němž otec hledal zmizelého syna – živého jej ovšem už neobjevil. Román je však sloučeninou mnoha dalších příběhů, nabízí pohled na vesnici v průběhu padesáti let a jeho postavy se také ocitají v Německu či Španělsku.
Plán románu je tedy poměrně široký, nikoliv ovšem chatrný – nic zde není jen pro efekt a nic zde není psáno s „turistickou“ povrchností. Popisy Martina Sichingera vyznívají sugestivně a každý si do jím zachycovaných detailů či krajin může promítat „snímky“ z vlastní paměti. Ostatně fotografie hrají v románu důležitou roli – jeho titul je také názvem jednoho snímku.
Naopak jako jistá slabina románu se může jevit přílišné množství postav, které od sebe nejsou vždy dostatečně odlišené. To je při vyprávění příběhu samozřejmě nezanedbatelné, nicméně v případě Cukrového klauna to nakonec přece jen není až tak podstatné. Autor tento nedostatek totiž překrývá schopností evokovat určité prostředí a dobu – především tíživou nehybnost venkovského prostředí v 90. letech 20. století. Cukrový klaun ukazuje, že na venkově lze najít mnoho pozoruhodných příběhů. Příliš autorů se o ně ale nezajímá – možná i proto, že by se pak příliš jasně ukázalo, že příběhu z regionu dokázali dát také pouze parametry regionální literatury. To však není případ Martina Sichingera.

Přidat komentář

Cukrový klaun je totiž kniha napsaná zručně i čtivě, se snahou zachytit osudy jednoho kraje od války až po devadesátá léta, a to navíc pro romanopisce dosti atraktivního – rozsáhlého příhraničního vojenského prostoru Boletice na Šumavě, plného rozstřílených vesnic. Sichinger umí vykouzlit metafory, ale přitom se jimi příliš neopájí. Tedy – občas ano, ale ne tak zjevně a často, aby to bylo nápadné a odvádělo to pozornost od děje. Bohužel právě v ději tkví největší úskalí Cukrového klauna, pro nějž by původně plánované názvy byly mnohem přiléhavější. Román totiž vskutku připomíná vesnickou kroniku, tedy záznam známých místních událostí, k nimž ovšem kronikář nemusí přidávat vysvětlení a rozuzlení.
Naopak román by takovými prvky disponovat měl, pokud ovšem nejde o (post)modernistický experiment, jehož záměrem je znejistit čtenáře, navnadit jej na thrillerový děj – a pak se vysmát jeho primitivní touze po krvi a napětí. Ze Sichingerova textu bohužel nelze vyčíst, že by měl takový úmysl, a nedořečené zápletky, nevysvětlené motivace a navzájem se nepropojující osudy svědčí spíše o spisovatelské bezradnosti: autor má jistě dar popsat kraj, lidi a situace, ale – jako ostatně většina domácích tvůrců – už není schopen toto dosadit do nějaké vynalézavější konstrukce. V případě Cukrového klauna je to o to smutnější, že původně na cosi takového docela zdařile navnadí, ovšem pak od všech motivů uteče, aniž čtenáře uspokojí. Možná by mu prospělo zprůhlednění a zjednodušení. Sichinger dosti neúčelně střídá perspektivy: zprvu vypráví pohledem starousedlíků, pak přeskočí k Alešovi o generaci mladšímu a skončí u jeho otce, přičemž mezitím ještě vše prolíná reminiscencemi životního příběhu muže, který místo aby se nacistické honoraci pomstil za to, že mu zabavila koně a motorku, jak plánoval, emigruje do Německa. Zde vykoukne alespoň jeden nosný a „donošený“ motiv, totiž pozůstatky nacistické šlechtitelské botanické stanice.

Ten je ovšem spíše vedlejší, respektive není ani příliš jasné, který z několika motivů je tím hlavním. Tragédie ženy, která sice přišla k velkým penězům, ale jejíž mladá dcera Klára zahynula při (neobjasněném) předávkování a místní jsou k ní přinejmenším podezřívaví? Tragédie Klářina kamaráda Aleše, který se pustí do marného pátrání po příčinách její smrti? Či tragédie jeho otce, jenž zase musí pátrat po něm? Právě tento příběh byl Sichingerovou prvotní inspirací, přesněji článek v Respektu portrétující muže z Teplic, který za znuděného přihlížení policie na vlastní pěst pátral po zmizelém šestnáctiletém synovi – a nakonec uspěl, jakkoli to byl úspěch nanejvýš bolestný.
Kdo si najde tuto reportáž v archivu zmíněného časopisu, toho napadne, že jde o námět na román či rovnou film. Nabízí se forma tradiční detektivky i psychologické drama muže, který přichází o syna ve chvíli, kdy si k sobě po několikaletém odloučení začínají nacházet cestu. Sichinger si vybral obojí a ani jedno, tápe nad tím, jak skutečné události uchopit, a ve finále k nim mnoho nepřidává. A když už, tak je to problematické, jako padouch Švec, který je nadsazeně unikavým fantomem a do prostředí se zrovna nehodí – či se mu měl autor přinejmenším více věnovat. Místo toho přidává zápletky jiné, které ale – jak již bylo řečeno – neumí pospojovat jinak než místem, kde se odehrávají či odkud pocházejí jejich aktéři. Jistě: jde o první román jedenačtyřicetiletého učitele angličtiny (předtím publikoval poezii a v roce 2005 sbírku povídek, další román má podle rozhovoru v Lidových novinách již několik let hotový, ale nenašel pro něj nakladatele), tudíž lze předpokládat, že fabulační dovednost získá časem, zkušenostmi a – připomínkami čtenářů.

Přidat komentář