Kosátko a strašpytlové

Anotace

Ukázka z textu

„Nááá-stu-po-vááát,“ křičí uprostřed mumraje dětí náhradní úča, kterou dnes máme místo té naší, nemocné, a popohání nás do autobusu. Jmenuje se, a teď si necvrnkněte do kalhot, Půjdetová. Její manžel je asi pan Půjdeto.
Šedé sako, které mívá při dozoru v jídelně, vyměnila za sportovní oblečení – dokonce má kšiltovku, takže jsem měl co dělat, abych ji vůbec poznal. Její pronikavý hlas by ji však prozradil, i kdyby jela na výlet v přestrojení za klokana, proč by to ale dělala, že?
Chaos na parkovišti, kde se všichni překřikují, kde není zcela zřejmé, kdo odjíždí a kdo zůstává, kdo už pusu od mámy dostal a kdo ji teprve dostane, nebo komu patří který batoh, se postupně mění ve výlet s jasně danými pravidly.
Kolem mě to bzučí jako ve včelím úlu, po včelách tu přitom není ani památky. Bzučí tu naši rodiče, kteří se nám snaží ještě naposledy připomenout, jak se máme na výletě chovat. Řeknu vám, ta výchova je fakt vážná věc. A kolik zabere času! Víc než sport, malování, pohádky a hudebka dohromady. Nikdo z nás přitom neví, jestli už jsme jako vychovaní… nebo ještě ne. Ani jak dlouho to celé bude ještě trvat. Přiznám se, že to nezávidím ani našim, ani vašim. Naštěstí jsem pořád ještě dítě.
Paní Půjdetová v ruce drží seznam nás, co jedeme, a u každého jména si dělá fajfku. Taky nám říká, kam si máme sednout, a to je trošku zrada, protože jsem chtěl sedět s Alexem. Minimálně půlka autobusu už je navíc obsazená. Uvnitř sedí dospělí, které neznám. Od nás ze školy teda určitě nejsou.