Ďáblova dílna - Největší padělatelská operace všech dob

Adolf Burger je poslední žijící pamětník největší padělatelské akce v dějinách lidstva. V koncentračním táboře Sachsenhausen falšovalo v letech 1942 až 1945 sto čtyřiačtyřicet židovských vězňů pod všudypřítomnou hrozbou smrti britské librové bankovky a americké dolary v miliardových hodnotách. Příběh ale začíná o několik let dříve...

Zachránce neznámých Židů

Psal se rok 1938. Na Slovensku se k moci dostal bývalý katolický farář Jozef Tiso a zavedl norimberské zákony. Hitlerovské Německo tak získalo nového vazala. Dvaadvacetiletý Žid Adolf Burger byl v té době čerstvě vyučený typograf. „Lékaři, typografové a ostatní specialisté dostali od slovenské vlády výjimku a nemuseli nosit židovskou hvězdu. Pracoval jsem v tiskárně - to by byl rozruch, kdybych tam přišel s Davidovou hvězdou,“ vzpomíná pan Burger. Toho roku za ním přišli dva neznámí muži z Nitry. Byli z ilegální komunistické strany. „Měli na mě prosbu, jestli bych pro ně v jejich tajné tiskárně netiskl pro další Židy katolické křestní listy. A to byl můj malér. Byl jsem mladý, co já tehdy věděl o ilegální činnosti?! Řekl jsem si, že když můžu lidem pomáhat, tak to udělám.“ Adolf Burger zachraňoval cizí, neznámé Židy skoro tři roky, pak pro něj přišlo gestapo. Den před jeho pětadvacátými narozeninami. Doma si mohl sbalit jen jeden kufr. Od té doby už nikdy neviděl svou ženu, se kterou se ani nestihl rozloučit.

Osvětim-Birkenau

Gestapo odvezlo Burgera do Žiliny. Tam musel čekat, až se na deportovacím místě shromáždí další Židé. V dobytčích vagonech ho pak spolu s 98 000 dalšími odváželi rovnou do Osvětimi. „Pamatuji se, jak mezi námi v transportu kolovaly zvěsti, že Tiso dostal od Hitlera za každou židovskou hlavu, která byla deportována do koncentráku, 20 000 slovenských korun.“ V koncentračním táboře Osvětim byl Adolf Burger „jen“ osm neděl, čekalo ho ještě větší peklo. Hrůzný lágr Birkenau. „V Osvětimi jsme bydleli v bývalých vojenských kasárnách, každý z nás měl svou postel,“ vzpomíná. I když jsme dostávali jen 300 gramů chleba na den, aspoň jsem se vyspal.“ Birkenau, česky Březinka, byl zřízen jako vyhlazovací koncentrační tábor za jediným účelem: šlo o konečné vyřešení židovské otázky. „Četl jsem dokument, kterým nechal Himmler tábor zřídit,“ vypráví Adolf Burger. „Nechal vystavět koňské stáje, do každé se muselo vejít osm set lidí. Dalším z jeho nechvalně proslulých nápadů byla výstavba plynových komor. Proč se namáhat s popravou vězňů střelbou? Plyn je daleko efektivnější...

Kufrové komando

Jak se podařilo Židovi Adolfu Burgerovi tohle peklo přežít? „Byl jsem skoro na umření, vážil jsem 38 kilo. Tak akorát na zplynování. Ale nějak jsem se dokázal nachomýtnout k úklidovému komandu. Jednotky SS jim říkaly ,kanada‘.“ Členové úklidového komanda prohledávali kufry těch, kteří v dobytčácích přijížděli do koncentráku. Před příjezdem nového transportu čekali na rampě. Nově příchozí nešťastníci jim museli odevzdat svá zavazadla a pak si stoupnout do dlouhé fronty. „Přišel všemi obávaný doktor Mengele a jen ukazoval prstem, na kterou stranu máte jít. Cesta napravo znamenala plynovou komoru. Z jejich těl už za hodinu stoupal kouř z komína krematoria. Jen díky tomu, že jsme tyhle kufry museli prohledávat a jejich obsah třídit, jsem přežil. Nacházeli jsme v nich zubní pasty, lžíce, kolínské, ale i chleba a další jídlo, které jsme si mohli vzít.“

Říše vás potřebuje, Herr Burger

Každý den museli všichni vězni nastoupit na tzv. Zahlenappel, kde se celý tábor, tedy asi 100 000 vězňů, musel spočítat. Během nástupu esesáci vyvolávali muže na práci, nejčastěji truhláře a zedníky. „Při jednom nástupu si nevyžádali řemeslníky, ale sedm čísel. Mezi nimi i moje. To vůbec nevypadalo dobře. Museli jsme se dostavit k lagerführerovi Hössovi, který byl postrachem celého tábora. Tu noc jsem nespal. Ani minutu. Neměl jsem ponětí, co po nás, sedmi vězních, bude sám Höss chtít. Ráno jsem se tedy dostavil do jediné zděné budovy v táboře, kanceláře nejvyššího z tábora, Rudolfa Hösse. Vešel jsem dovnitř a ohlásil se číslem. „Sind Sie Herr Burger?“ zeptal se mě Rudolf Höss. Mě, bezejmenného vězně, jehož život měl nulovou cenu, oslovil jménem. „Takové odborníky, jako jste vy, tiskaře, Říše potřebuje, Herr Burger,“ říkal mi. Sliboval, že pojedu do Berlína, kde budu jako volný člověk pracovat. Nevěřil jsem svým uším. S nadějí, kterou pochopí jen koncentráčník, jsem si zabalil pár osobních věcí a odjel. Místo do Berlína jsem se dostal do dalšího koncentračního tábora, do Sachsenhausenu. Hned po nástupu mě zavezli do utajené dílny. Jakmile jsem uslyšel zvuk tiskařských strojů, začínal jsem něco tušit. A opravdu. Hauptschaführer mi řekl: ,,Tady budete pracovat na výrobě anglických liber. Bylo nás tam 140 typografů, nikdo o nás nevěděl. Pracovali jsme v takovém utajení, že i když jsme se šli třeba jen koupat, celý tábor musel do baráků. Nikdo nás nesměl vidět.“

Číslo 64471

Za dobu, již Adolf Burger strávil v tajné padělatelské dílně, vytiskl neuvěřitelných 140 milionů padělaných britských liber. Pak chtěli Němci začít s padělky amerických dolarů, ale to už jim teklo do bot. Rudá armáda se nezadržitelně blížila, porážka byla blízko. „Bylo jasné, že nás teď, na konci války, všechny postřílí. Místo toho nás ale naložili i se stroji do vagonů a odvezli do Alp. Chtěli po nás, abychom jim dolary tiskli tam. To nás zachránilo,“ vzpomíná Burger. Když 5. května osvobodila americká armáda jejich tábor, rozhodl se zariskovat. Ještě ve vězeňských šatech šel do první rakouské vesnice, kde si půjčil fotoaparát. „Běžel jsem znovu do tábora a začal všechno fotit. Bylo mi jasné, že pokud nebudu mít důkazy, a budu chtít o všech těch hrůzách psát, nikdo mi neuvěří.“ První kniha vyšla Adolfu Burgerovi v roce 1945 v Praze. Jmenovala se Číslo 64471.

Ďáblova dílna

Adolf Burger se už ke své minulosti vracet nechtěl. Chtěl žít nový život, začal pracovat v tiskárně. Situace se ale změnila, když se ve světě začaly projevovat neonacistické tendence. „Nemohl jsem to pochopit,“ říká Burger. „Knihu s názvem Ďáblova dílna jsem vydal v Německu už v roce 1952. Němečtí neonacisté ale otevřeně popírali to, co jsem prožil na vlastní kůži. Existuje více než 200 dokumentů a fotografií, a přesto se najdou lidé, kteří vám budou do očí tvrdit, že Osvětim neexistovala. Nechal jsem práce v tiskárně a začal jezdit po školách a univerzitách v Německu, kde jsem o tom, co jsem prožil, vyprávěl studentům. Snažím se tak bojovat proti neonacismu.“ Adolf Burger byl za svůj aktivní boj proti neonacismu vyznamenán druhým nejvyšším německým oceněním. Podle knihy Ďáblova dílna, která je jeho autobiografií, byl natočen stejnojmenný film, který loni získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Po světovém úspěchu filmu se stala bestselerem i kniha, začala vycházet v mnoha zemích světa. Adolf Burger měl jedinou podmínku: musí vycházet v úplně stejné podobě, v jaké vyšla v roce 1952 v Německu. To znamená ve stejném formátu a hlavně se všemi dobovými fotografiemi a autentickými dokumenty. „Kniha už vyšla v mnoha jazycích,“ chlubí se Burger. „Dokonce i v japonštině. Tam tedy změna je - pro nás, Evropany, se čte pozpátku,“ usmívá se a listuje japonským vydáním.

Tiso zdraví esesáky

Přestože kniha Ďáblova dílna vyšla v mnoha zemích světa, na jeho rodném Slovensku k tomu zatím nedošlo. „Samozřejmě, že mi volali, zda by knihu nemohli vydat ve slovenštině,“ popisuje Burger. „Poslal jsem jim jednu knihu jako vzor. Vrátili mi ji s tím, že by chtěli vyjmout pár fotografií. Bylo mi jasné o které fotky jde, takže jsem tohle vydání nepovolil.“ Jozef Tiso se zdraví se zástupci jednotek SS. Muži z Hlinkovy gardy pochodují po bratislavských ulicích. To je realita, která se možná Slovákům nelíbí, nechtějí se k ní vracet. Přesto to tak bylo. To je historie. Možná by se mohli poučit od Němců, kteří, ač jsou národem, z něhož nacismus vzešel, knihu vydali už v roce 1952. Ďáblova dílna se tak na Slovensku dodnes vydává jen v české verzi. „Zkusil jsem to se Slováky ještě jednou,“ pokračuje Burger. „Ale dopadlo to stejně. Pozvali mě do Bratislavy, kde mi nové nakladatelsví nabídlo spolupráci. Nakonec jsme opět narazili na ony fotografie. Já si ale stojím za svým, kniha vyjde jedině, tak jak chci. Aby si každý člověk uvědomil, jaké hrůzy jsme museli prožít. A to i na Slovensku.“

Přidat komentář

Film se od vaší knižní předlohy přece jen trochu odlišuje – nakolik jste byl s výsledkem práce scenáristy Stefana Ruzowitzkého spokojen?

Před necelými čtyřmi lety za mnou přišly dvě dámy z nevelké německé filmové společnosti Magnolia a nabídly mi, že by mou knihu Ďáblova dílna zfilmovaly. Souhlasil jsem, aniž jsem viděl jakoukoliv smlouvu. Měl jsem jen jedinou podmínku – nezačne se točit, dokud neodsouhlasím finální verzi scénáře; nakonec musely vzniknout čtyři verze, než jsem byl spokojen. Podívejte, mně nevadí, že jsou ve filmu smyšlené postelové scény, taky není pravda, že jsme se v koncentračním táboře hádali a mlátili – je to hraný film, něco takového tam být musí. Ale v jedné verzi scénáře se třeba psalo, že nás vězně, kteří jsme vyráběli dokonalé padělky zahraničních peněz, vyznamenal Heinrich Himmler Řádem za věrnou službu říši. Dovedete si představit, že by druhý nejmocnější muž nacistického Německa a zakladatel koncentračních táborů vyznamenával nějaké Židy za službu říši? Je pravda, že přesně tohle napsal po válce ve svých pamětech jeden esesák, ale bývalí vězni koncentračních táborů ho samozřejmě zažalovali a on skončil ve vězení. Tak jsem se scenáristy Ruzowitzkého jen zeptal, jestli chce být taky zavřený. S další verzí jsem ho vyhodil ve chvíli, kdy jsem se dočetl, že jsme v koncentračním táboře Sachsenhausen padělali milióny dolarů. Ale to by byla obrovská lež! My jsme během války vytiskli 132 miliónů britských liber, ale stihli jsme vytvořit jen dvě stě stodolarových bankovek; tou dobou už Rudá armáda byla pouhých sto kilometrů od Berlína. Němci pochopitelně nechtěli, aby tiskárna padla Rusům do rukou, protože nutně potřebovali falešné dolary, za které by nakoupili další válečný materiál. Proto nás nezabili hned v Sachsenhausenu, který krátce nato Rusové osvobodili, ale nechali celou padělatelskou dílnu demontovat, naložit na vlak a společně s námi převézt do Ebensee, kde nás 5. května 1945 osvobodili Američané. A v tom byl problém třetí verze scénáře.

Scenárista v něm snad tvrdil, že vás osvobodila Rudá armáda?

Přesně tak. On svůj příběh zakončil osvobozením Sachsenhausenu. Do toho sice opravdu jako první dorazili Rusové, ale to už jsme tam nebyli. Trval jsem na tom, že se ve filmu neobjeví jediný voják Rudé armády. Produkce filmu začala naříkat, že na natáčení v Ebensee už nemají peníze, takže jsme se nakonec domluvili, že celý film uzavře titulek, že nás v květnu 1945 v Ebensee osvobodili Američané. Napsali to však tak malým písmem, že to skoro nikdo nepřečte. Já tedy rozhodně ne. A to jsem ten film viděl už aspoň třicetkrát.

Jak jste se sám sobě líbil ve filmu?

Ve filmu je moje postava vykreslena jako iniciátor sabotáže výroby dolarů. Podle scénáře se kvůli tomu na dvoře koncentračního tábora popereme, ale ve skutečnosti nikdo z vězňů o tom, že s Jakubem Zohnem z Holandska sabotujeme výrobu dolarů tím, že připravujeme špatnou želatinu, v níž se falešné stodolarovky tiskly, nevěděl. To jsme věděli jen my dva. Kdyby to věděl ještě někdo třetí, vědí to za chvíli i esesáci. Je ovšem pravda, že jednoho dne přišel šéf naší padělatelské dílny Krüger, ten hodný esesák Krüger, který nám rozdával cigarety, a dokonce nám věnoval stolní tenis, a povídá vedoucímu tiskárny Wernerovi: „Pokud nebudu mít do pěti týdnů naprosto perfektní padělky amerických dolarů, tak tyhle čtyři vězně zastřelíš!“ A ukázal mimo jiné i na mě. Copak jsem blázen, abych se nechal zastřelit? Nejsem takový hrdina, abych zemřel kvůli sabotáži – tím spíš, že jsem moc dobře věděl, že Němci mají k dispozici spoustu Židů a mezi nimi řadu typografů. Zabijí mě a na mé místo druhý den nastoupí tři další. A tak jsme ještě pár dní předstírali, že se nám dokonalé padělky nedaří vyrobit, aby to nebylo příliš nápadné, ale nakonec jsme je přece jen vytvořili. Werner okamžitě volal Krügerovi, ten přišel a přivedl s sebou dva experty z banky, jež nechal stát na chodbě. V kapse měl padesát pravých stodolarových bankovek, které zamíchal mezi naše padělky. Pak vyzval oba experty, aby mu těch padesát stodolarovek našli. Přes hodinu prohlíželi každou bankovku, až vybrali padesát kusů, které byly zaručeně pravé. V tu chvíli k nim přistoupil Jakub Zohn a povídá: „Dovolíte, pánové?“ On to byl chytrej chlap, já bych na to nepřišel – každopádně si všechny naše padělky dopředu označil. A teď jen vzal hromádku padesáti údajně pravých bankovek a velmi snadno z nich vyřadil padělky – skoro všechny bankovky, které experti označili za pravé, byly falešné!

Na výrobu falešných dolarů však už Němcům nezbyl čas. Přestože vás ještě na chvíli přestěhovali do Ebensee, zbýval jim čas sotva na pokus o záchranu vlastního života. Víte, jaký byl Krügerův další osud?

Krüger byl šéfem Sicherheitsdienstu, ale když se přiblížila Rudá armáda, museli jsme mu vytvořit falešné doklady – najednou z něj byl řadový voják Wehrmachtu a jeho žena měla v dokumentech dokonce napsáno, že je Židovka. Přesto ho americká armáda chytla jako tolik jiných řadových vojáků. Nějakou dobu si pobyl v zajateckém táboře, ale když viděl, že Američané začínají jednotlivé Němce prohlížet, jestli nemají v podpaží vytetované SS – což měli všichni esesáci, stejně jako měli koncentráčníci na rukou vytetované číslo –, podařilo se mu utéct. A znovu ho zajali, tentokrát Angličané. Ti věděli, že je zodpovědný za padělatelskou akci, kvůli níž se po světě potuluje 132 miliónů falešných liber v pětilibrových bankovkách, které nedokázala identifikovat ani britská Královská banka, takže po něm přirozeně šli. Hledali ho po celém světě a konečně ho měli, aniž věděli, koho se jim podařilo zajmout. Zase jim utekl. A pak se v jedněch německých novinách objevil palcový titulek: Krüger zemřel v Bagdádu. Nevím, kdo měl zájem na rozšíření této lživé informace, v každém případě Krüger tou dobou žil v jednom západoněmeckém městě, kde se vyráběl papír, na nějž jsme za války tiskli falešné libry. Technický ředitel této tiskárny byl Krügerův kamarád z války, takže ho u sebe v závodě skryl jako účetního. Osm let se tam skrýval, což dalo i s jeho pobytem v zajateckých táborech přesně deset let – a tím byl jeho zločin padělatelství promlčen. Krüger měl nakonec tolik drzosti, že se sám šel přihlásit na policii, kde tvrdil, že byl kdysi odborníkem na boj proti padělatelům a že by se teď rád ke své původní profesi vrátil.

A přijali ho zpět do služeb policie?

Nepřijali, oni dobře věděli, co byl za války zač. Dokonce byl bývalými vězni koncentračních táborů pohnán před soud – vždyť měl na svědomí šest vězňů, které nechal zastřelit jen proto, že onemocněli. Ale kampak se spravedlností v západním Německu! Krügerův obhájce si k soudu pozval šest německých Židů vězněných během války v Sachsenhausenu, kteří vypověděli, že obžalovaný byl skvělý člověk, jenž se k nim choval naprosto korektně, dokonce jim rozdával cigarety. Proces byl zastaven a Krüger zbaven obžaloby … Chtěl se odstěhovat na Island, kde žila jeho dcera, ale tam ho vláda Spolkové republiky nepustila, tak se usadil v Hamburku a stáhl se do sebe. To jsem věděl od jednoho přítele, který bydlel nedaleko od něj. Taky mi říkal, že k sobě nikoho nepouští, s nikým nemluví. Ale já dostal nápad. Měl jsem v Hamburku ještě jednoho dlouholetého kamarádanovináře. Toho jsem kontaktoval a vysvětlil mu svůj plán: měl zatelefonovat Krügerovi a říci mu, že v Ebensee žije esesák, jeho kamarád z dob války, dnes ředitel tamní školy, od něhož mu nese zprávu, ale že spěchá na vlak a má jen pět minut času. To se Krügerovi zdálo dostatečně věrohodné, a tak mého kamaráda přijal. Byl však velmi opatrný, přes zavřené dveře se ptal, jakou zprávu mu od jeho bývalého esesáckého kolegy nese. Můj kamarád mu začal vykládat, že mu jeho kolega vzkazuje, že kdyby potřeboval nějaké peníze, má se na něho obrátit, že jich má dost. Krüger se strašlivě naštval, otevřel dveře a na mého kamaráda začal řvát: „Já že potřebuji jeho peníze?“ V tu chvíli ho kamarád vyfotografoval polaroidem. Tu fotografii mi poslal a já ji mohl uveřejnit ve své knize o největší padělatelské aféře všech dob. To bylo v roce 1984 a mám pocit, že jsem byl tehdy jediný, kdo se Krügerovi pokoušel komplikovat život. Jinak žil spokojeně až do své smrti – zemřel před čtyřmi lety. Někde mám schovanou kopii jeho úmrtního listu …

Nacistický režim sice žádný zvláštní důvod k odeslání lidí do koncentračních táborů nepotřeboval, ale jaké byly okolnosti vašeho zatčení?

Nikdy jsem nebyl žádný hrdina. Byl jsem zaměstnán jako typograf, navíc jsem měl výjimku, že jsem nemusel nosit židovskou hvězdu. Byl jsem mladý stejně jako má žena – nikdy bych ji vědomě nepřivedl do neštěstí. Ale byl jsem nebetyčně pitomý – copak bych jinak dopustil, aby kvůli mně skončila v plynové komoře! Neuvědomoval jsem si, jak strašně riskuji, když jsem za války tiskl pro ilegální komunistickou stranu falešné rodné listy, které měly zachránit Židy před transportem do koncentračních táborů … Vydrželo to tři roky. V roce 1942 mě zatklo gestapo. Sebralo nás všech šest, zachránila se jen jedna dívka, která dělala spojku a převážela falešné rodné listy z Bratislavy do Nitry; tu nechytili. Nás ostatní odvezli do Osvětimi, odkud jsem se vrátil jen já.

Byl jste tehdy členem komunistické strany?

Do strany jsem vstoupil až po skončení války. A setrval v ní až do devadesátých let, kdy jsem vystoupil. A rozhodně to nebylo proto, že by se změnil můj postoj k dělníkům nebo že bych přestal věřit v komunistickou ideologii. Ale někdy před deseti lety se v Parlamentě projednával zákon o finančním odškodnění pro bývalé vězně koncentračních táborů. Sledoval jsem to v televizi a myslel jsem, že mě trefí šlak! Všechny strany byly pro, jedině komunistická strana hlasovala proti. Tak já málem zařvu v koncentráku kvůli své pomoci KSČ a tahle partaj jako jediná hlasuje proti mému odškodnění! Hned jsem se vydal za tím křivohubým poslancem, co teď sedí v Evropském parlamentu … Jak on se jenom ….

Myslíte Miloslava Ransdorfa?

To je on. On bydlel hned tady naproti, byli jsme dlouholetí kamarádi, tak jsem k němu ještě ten večer zašel a povídám mu: „Tak tys zdvihl ruku proti mně? Jen proto, že jsem měl dostat pár korun? Tak já ti něco povím, ty u mě nejsi žádný komunista! Ty jsi maximálně salónní komunista, který si sedí v teple Parlamentu a bere desetitisíce za to, že hlasuje proti vlastním lidem. A s takovým člověkem já v jedný partaji být nechci! Tady je moje členská legitimace.“ Něco blekotal, že to tak nemyslel, ale pro mě to byla obyčejná zrada – ten den jsem vystoupil z KSČM. Hned druhý den mi volali ze základní organizace, ať komunistickou stranu neopouštím – třikrát byli za mnou přímo doma. Bodejť by nebyli, vždyť já byl tady po okolí známý, něco jsem se pro stranu napracoval. Ale neustoupil jsem!

Co jste dělal po svém návratu z koncentračního tábora?

Chtěli mě poslat do sanatoria, ale to jsem odmítl. Chtěl jsem zpátky do tiskárny a nakonec jsem dostal místo v jedné malé tiskárně v Libni. Po dvou letech jsem odešel do obrovské tiskárny Grégr; zrovna ji znárodnili. Soustředili pod ni všech šestatřicet pražských tiskáren a mě udělali ředitelem. Dodnes mám schovanou knihu s osobním věnováním bývalého majitele Grégra, který v ní o mně moc krásně píše … Grégrova tiskárna totiž sídlila v domě, kde bývalý majitel obýval celé čtvrté patro. A můj náměstek si přál, abych ho z toho bytu vyhodil. Ale mně se nechtělo – já to jeho patro nepotřeboval. A to jsem mu taky řekl. Jenže po čase za mnou přišel sám Grégr a povídá: „Jsem vám moc vděčný, že jste mě tady nechal bydlet, ale mně ani trochu nedělá dobře potkávat v domě své bývalé zaměstnance. Jenomže jako bývalý podnikatel samozřejmě nemám právo na žádný jiný byt … Nemohl byste mi v tom být nějak nápomocen?“ To jsem mohl, navíc on sám už měl vyhlédnutý jeden čtyřpokojový byt v Praze 1. Tak jsem zašel na národní výbor a oznámil, že pro provoz tiskárny nutně potřebuji Grégrovo čtvrté podlaží – a jestli by ho nemohli přestěhovat, že bych věděl o vhodném bytě v Praze 1. A tak se taky stalo … Víte, když někdo prožije Osvětim-Birkenau, tak nedokáže jednat jinak.

Jak dlouho jste působil v čele znárodněné Grégrovy tiskárny?

Počátkem padesátých let se jednoho dne v mé ředitelské kanceláři objevili dva muži a položili přede mě papír, abych podepsal. Stálo v něm, že potvrzuji, že jsem kosmopolita. Ředitelé čtyř tiskáren už jim to podepsali, z mé tiskárny i ekonomický ředitel a pár dalších Židů ve vyšších funkcích. Slíbili mi, že když podepíšu, budu moci v tiskárně zůstat jako náměstek, zatímco můj dosavadní náměstek nastoupí na mé ředitelské místo. Budu prý mít i nadále důvěru nového vedení strany. Krátce před touto návštěvou pověsili Žida Slánského a tohle bylo pokračovaní „očisty“ strany. Odstrčil jsem papír a povídám jim: „Jsem Žid a to jsem i uvedl do dotazníku. Ale nejsem kosmopolita – kosmopolita je nepřítel lidu a strany, zatímco já jsem věrný komunista! Nepodepíšu!“ Strašně se naštvali a řvali na mě: „Slánského jsme oběsili, tebe zavřem!“ Tak říkám: „Když zavřete, tak zavřete, ale já mám ze zákona právo na sanatorium, protože jsem strávil tři a půl roku v Osvětimi-Birkenau …“ To je znejistělo. Nicméně druhý den jsem musel předat celý podnik svému náměstkovi a byl jsem poslán na práci v těžkém strojírenství do Českých loděnic. Bral jsem tisíc korun měsíčně a živil tři děti. Naštěstí jsem hned po válce vydal knihu Číslo 64461 mluví a z honoráře jsem koupil chatu. Tak jsem ji zase prodal a za těch sedm let, co jsem strávil v loděnicích, jsme ji projedli. Bylo to těžké, ale nic horšího než Birkenau být nemůže.

Jak jste prožil šedesátá léta?

Na přelomu padesátých a šedesátých let se začala měnit politická situace a já byl předvolán na ÚV KSČ, kde mi nabídli, abych se vrátil do tiskárny. Odmítl jsem. O měsíc později mě předvolali znovu – že prý ředitel podniku na čištění města Prahy odchází do důchodu a já mám dobré organizační schopnosti, tak jestli bych to po něm nevzal. Říkám: „Kolik dáte?“ A že prý tři a půl tisíce měsíčně. „Dobře, půjdu,“ já na to. Tak jsem to vzal, ale vůbec jsem se nemohl na ty metaře dívat, jak byli otrhaní – vypadali jako vězni v koncentráku. Prosadil jsem tedy pro ně u primátora uniformy. A pak jsem si taky vymohl, že Praha nakoupí pro centrum osm samosběrů Scherling a všichni metaři budou čistit na okrajích města. To byl dobrý nápad! Tři roky jsem řediteloval čištění města, za mé éry vzniklo oddělení na výstavbu první spalovny v Praze. A pak si mě opět předvolali na ÚV KSČ a povídají mi: „Předejte svou funkci jednomu z mladých soudruhů inženýrů a pojďte řídit pražskou taxislužbu, která je v dvoumiliónové ztrátě.“ Říkám: „Kolik dáte?“ A oni, že čtyři a půl tisíce. „Dobře, půjdu,“ já na to. Tak jsem převzal taxislužbu. Nechal jsem udělat kontrolu a zjistilo se, že sedmadevadesát procent taxikářů krade; zkrátka odevzdává jen část příjmů. Všechny jsem je mohl vyhodit, ale neudělal jsem to. Místo toho jsem přišel s novým systémem – padesát haléřů na kilometr byla mzda, třicet haléřů bylo na opravu a deset haléřů na mytí vozu. Pokud si taxikář vůz sám opravil nebo omyl, šly peníze do jeho kapsy. Zatímco dříve stávaly před myčkami kolony taxikářů, najednou neměla myčka práci. Taxikáři si za mých časů vydělávali i třicet tisíc měsíčně. A to jsem ještě na ministerstvu financí zařídil, že neplatili daně. Převzal jsem podnik, který byl dva milióny ve ztrátě, a do roka měl pětimiliónové zisky. Pak jsem převzal autopůjčovnu. Při mém nástupu disponovala třiceti vozy, když jsem odcházel, měla jich tři sta. Dokonce jsem uzavíral smlouvy se zahraničními autopůjčovnami, jako byly Hertz a Europcars, které tehdy v Československu nesměly mít filiálky. Pro cizince jsme měli k dispozici dvě stě renaultů, za jeden vůz jsme účtovali dvě stě dolarů na den. Režie byla pět dolarů na den. Sto devadesát pět dolarů na den čistý zisk, to byl, panečku, kšeft! A pak ať mi někdo vykládá, že se za komunismu, jak se dnes říká, nedal dělat byznys. Dal – a jaký! Ale to bejvávalo, dnes je všechno jinak.

Co vás nakonec zavedlo k žurnalistice?

V roce 1972 jsem dostal od kamarádů z Německa leták, který změnil můj život. Stálo na něm: Deset miliónů marek odměny každému, kdo dokáže, že existovala Osvětim. To byla akce takzvané Auschwitz league – neonacisté to tehdy nechali vytisknout v miliónových nákladech a rozdávali mladé generaci. Strašně mě to urazilo! Tak já stál v Osvětimi na rampě a viděl odcházel desetitisíce lidí do plynu, abych se nakonec dozvěděl, že se nic z toho nestalo? Měl jsem díky své knížce Číslo 64461 mluví mezinárodní novinářský průkaz, tak jsem začal objíždět Evropu a vyhledávat po archívech všechny dokumenty týkající se holocaustu. Dneska mám hromady důkazů o nacistických zvěrstvech; nějaké vám ukážu. Tady je příkladně největší obžaloba nacistů – dodací list na tři tisíce kilogramů vlasů pro německý průmysl. A tady zase potvrzení, že fabrika I. G. Farben dodala do koncentračních táborů tisíce kilogramů pověstného plynu Cyklon B. Aby ne! Vždyť v koncentrácích měli bezplatnou laboratoř – na vězních tam testovali nejrůznější chemikálie. Esesáci si vždycky vybrali pět šest vězňů, chemici od I. G. Farben jim píchli injekci a pak sledovali, co to s nimi udělá … Hned po válce jsem koncern I. G. Farben žaloval a ten soud jsem vyhrál – získal jsem odškodné ve výši pět tisíc marek. Ale mně nešlo o peníze, já chtěl světu ukázat, kdo byli skuteční nacističtí vrazi. Joseph Goebbels za války razil heslo: Ein Volk, ein Reich, ein Führer! Ale to je nesmysl, třetí říše čítala desítky miliónů Němců, ale skutečnými vrahy byly vedle jednotek SS především podniky jako I. G. Farben a Kruppovy závody. A to jsem chtěl světu dokázat. Nejsem žádný hrdina ani historik, ale obyčejný typograf, který prožil neobyčejný život – prošel jsem několik koncentračních táborů a byl svědkem věcí, na něž svět nesmí zapomenout!

ADOLF BURGER se narodil 12. srpna 1917 ve Veľké Lomnici na Slovensku. Jedenáctého srpna 1942 byl v Bratislavě zatčen za padělání křestních listů a následně vězněn v koncentračních táborech Osvětim-Birkenau, Sachsenhausen, Mauthausen a Ebensee. Sedmnáctého prosince 1942 zemřela v Birkenau jeho žena Gisela (22). On sám byl 5. května 1945 osvobozen Američany v rakouském Ebensee. Po skončení druhé světové války pracoval jako tiskař, v podniku na čištění hl. m. Prahy, ve vedení pražské taxislužby. Krátce po válce vydal knihu Číslo 64401 mluví, zkraje devadesátých let vyšla publikace Ďáblova dílna, která se stala podkladem pro stejnojmenný rakousko-německý koprodukční film. Jeho nedávné uvedení do kin doprovázelo opětovné vydání aktualizované knihy Ďáblova dílna.
Přidat komentář