Drsný střed Evropy II. - 24 příběhů starší i novější minulosti

Anotace

Ukázka z textu

Turecká přesila je obrovská a Vídeň musí padnout! Velký vezír Kara Mustafa to přece sultánovi slíbil.
Kara Mustafa ví, že ho tlačí čas. Obléhá Vídeň od července, ale do zimy před ní zůstat nemůže.
Když tohle tažení začalo, stálo proti Turkům v poli u Prešpurku třicet pět tisíc císařských vojáků, v evropských poměrech armáda jako hrom, ale proti Mustafovým sborům maličká. Bitvu si s Turky dovolit nemohla, musela se dát na ústup. Nechala část pěchoty ve Vídni a pochodovala na západ v naději, že spojenci jí snad přece jen dorazí na pomoc.
Do té doby může ale Vídeň vykrvácet. Kara Mustafa dobývá město hned od začátku tvrdě. Má sto sedmnáct děl, mnohá z nich těžká - obléhací. Koule, žhavené v plamenech dočervena, létají se svistem přes hradby a s ohněm skoro bez ustání zápolí Kaplířovi hasiči.
Nepřátelští zákopníci se jako krtci ryjí v zemi a každým dnem jsou blíž vídeňským hradbám. Občas se Turci pokusí o zteč, někdy klamně, jindy doopravdy, občas se obránci vytasí s protiztečí. Někde se už hradby mění v suť a dělostřelba v ní vytlouká cesty pro nástup janičárů. Když město padne, dostane je podle tureckých zvyků vojsko na tři dny v plen...
Velitel Vídně von Stahremberk klesne v palbě a vojáci ho těžce zraněného nesou na lůžko. Po Stahremberkovi přebírá velení český důstojník Kaplíř ze Sulevic. Co na tom, že musí současně řídit i věčný boj s požáry?! Veliký vezír Kara Mustafa vystaví městu na dohled uťaté hlavy zajatců. Tak jako před lety císař hlavu jeho, Kaplířova děda, v Praze na mostecké věži.
Ve službách Kary Mustafy jsou inženýři z Francie a patří k nejlepším na světě. Školu jim dal velký stavitel pevností Vauban a dobře vědí, jak budovat hradby, ale taky jak je ničit. Z Vídně navíc zbývá už jen chomáč úpěnlivého vzdoru, smrti a krve. Polovina posádky padla a dělostřelba, oheň a nemoci připravily ve městě o život přes dvacet tisíc lidí.
Na západě obsazují Francouzi Alsasko a Lucembursko, protože je teď v říši nemá kdo bránit. Francouzský král Habsburky nenávidí a Turky jako by bral za své spojence.
Kaplíř ze Sulevic by možná už křesťanskému nepříteli město vzdal, pokud by měl záruku slušného zacházení, ale tahle válka je jiná. Veliký vezír Kara Mustafa je strašný soupeř: dokázal znovu povznést rozklížený sultanát, dát mu skvělou armádu a je to člověk bez citu, vždyť jak jinak by své zajatce mohl dát zaživa stahovat z kůže? Co udělá s ním, s Kaplířem, když Vídeň padne? Dá ho umučit, nebo ho do Cařihradu pošle v kleci?
Děla duní skoro pořád a stárnoucí Kaplíř je u konce sil. Nesmí udělat chybu. Musí bleskově rozeznat, z jakého směru jde největší hrozba, a spánku se vyhýbá jako morové ráně. Město už dlouho nevydrží. A příští rok zjara vyrazí Turci do Čech.
Pevnost je v kleštích už osm týdnů. Kaplíř velí každou noc vystřelit světlice ze svatoštěpánského chrámu. Daleko vzadu za tureckým ležením musejí všichni vidět, že Vídeň bojuje z posledních sil a zoufale prosí o pomoc.
Poláci vedení králem Sobieským dorazí k Dunaji počátkem září a je jich dvacet pět tisíc. S Poláky a s pomocnými sbory z říše má už habsburská armáda dost sil, aby vytáhla do bitvy s Turky, byť má Kara Mustafa stále značnou převahu.
Křesťanští spojenci zahájí boj 12. září 1683 a útočí nezvykle už před ránem. Veliký vezír vyšle proti nastupujícím vojskům to nejlepší, co má, především janičáry a sipáhijskou jízdu. Slabší sbory žene k úderu na Vídeň, aby se obležení nezmohli na výpad.
Bitva je tvrdá a velmi dlouhá. Málokteré střetnutí je v Evropě tak osudové jako tohle a na obou stranách to lidé chápou. Rozhodnutí padne až odpoledne, kdy císařská pěchota s podporou rejtarů rozrazí turecký střed. Poláci na pravém křídle rozšavlovali Tatary a vpadnou Turkům do boku. Vojska vezíra Kary Mustafy se začínají drolit. Potom se hroutí. Němečtí a polští pěšáci vtrhnou Turkům do jejich stanového města.
V té chvíli vyrazí z Vídně do boje ti, kteří se ještě drží na nohou. A nepřítel prchá. Pohroma tureckých vojsk je úplná, drtivá a nevídaná, poražení přijdou o celý tábor, o všechna děla a zápasí už jen o život.
Po bitvě pyskatý císař Leopold povýší Kaplíře ze Sulevic na polního maršálka za to, že dokázal ubránit Vídeň a s ní i svět kříže, venkovských kapliček, kostelíků, kostelů a katedrál...