Poslední vlak do Helsingoru

Ukázka z textu

Zavřel oči a vnímal, jak vlak jemně osciluje. V duchu se ocitnul na pláních Divokého západu, seděl na koni běžícím tryskem jako kovbojové z obrázkových knížek jeho dětství. Během pár minut skoro spal, za poklusu snovou krajinou plnou kaktusů a kamenných útvarů.
Později, první věc, která mu přišla na mysl, byla zima, a pak naprosté ticho. Než otevřel oči, ucítil na tváři světlo, což bylo zvláštní, protože všude kolem byla úplná tma.
Trvalo mu pár vteřin, než si uvědomil, kde vlastně je. „Haló,“ řekl nesmyslně, jelikož bylo zjevné, že je ve vagónu úplně sám.
Když jeho oči přivykly šeru, uviděl oknem stromy a keře. Vstal, přešel k protějšímu oknu a viděl zase jen stromy. Podíval se na hodinky. Spal víc než hodinu, takže vlak už musel projet Helsingorem.
Sáhnul po telefonu, vděčný, že je na svém místě, ale byl úplně vybitý. Vždycky si nabíjel mobil v kanceláři před odchodem domů, ale dnes bylo pochopitelně všechno jinak, byl místo práce na drinku.
Teď se Borg vyděsil. Něco se přihodilo, něco strašného, a on nemohl zavolat pro pomoc.
Po počátečních obtížích se mu podařilo otevřít dveře za pomoci záchranné brzdy. Nohy se mu třásly, když vystoupil na úzké betonové nástupiště, a téměř se mu podlomily, když uviděl, že zbytek vlaku je pryč.
Na nástupišti byl dřevěný přístřešek a sloup s cedulí, ale nápis na ní byl vybledlý a ve tmě nečitelný. Vypadalo to tu jako nepoužívaná bývalá stanice, snad nyní sloužila pouze pro účely železnice. Jeho vagón se nějakým způsobem oddělil od zbytku vlaku a zůstal tady.