Probudit lvy

Anotace

Ukázka z textu

str. 63
Přicházelo jich víc a víc. Zvěst o tajně fungující lékařské ordinaci mimo zdravotnický systém se rozšířila rychleji než chřipková epidemie. Přicházeli z pouště a z vádí, z kuchyní a ze stavenišť, z rozestavěné silnice v Aradu a z uklízecích čet na hlavním autobusovém nádraží. Drobná povrchová poranění, zanesená prachem a špínou a zanícená, až šlo o život. Infekce genitálií, které sice nebyly životu nebezpečné, ale rozhodně uměly potrápit. Střevní záněty z nekvalitní stravy. Únavové zlomeniny z nekonečných hodin chůze. Doktor Ejtan Grün, stoupající hvězda neurochirurgie, léčil všechno.
A nenáviděl je. Pokoušel se ten pocit potlačit, ale nešlo to. Připomínal si, že ho přece nevydírají oni, ale ona, že tihle lidé, co se tu tísní, všeho všudy jen čekají, až se jich dotkne jeho ruka. Ale ten zápach. Ta špína. Ty zhnisané, mokvající rány, které si přinesli už ze Sinaje, ten nakysle čpící cizí pot chlapů, kteří dřou dlouhé dny na přímém slunci, a ženských, co pracují celé týdny bez sprchy. Nedokázal se toho fyzického odporu zbavit, ačkoli ho dál v plné síle pronásledovaly výčitky svědomí. Ačkoli už v prváku na medicíně přísahal, že bude léčit každého člověka, a mínil ten slib vážně. Jenomže něco tak fyzicky blízkého, tak intimního, jako je přímý kontakt lékaře s pacientem, přestává být snesitelné, když se to děje z donucení. Od chvíle, kdy ho přiměli starat se o všechny ty nemocné, kteří za ním přicházeli, je nenáviděl přinejmenším tak, jako nenáviděl sám sebe. Dělalo se mu nevolno z jejich zápachu. Z jejich tělesných šťáv. Z jejich ochlupení. Ze strupů a oděrek kolem špinavých nehtů. Jeden si vyhrne košili, další si svlékne kalhoty, tahle otevře ústa a tamten vyšpulí zadek. Jeden za druhým se před ním obnažovali a zaplňovali autoservis svou obludnou tělesností, kůže, údy, hněv, zoufalství a houfy andělů zkázy. Ať se snažil, jak chtěl, nedokázal k nim cítit lítost, jen odpor. Nejen ten zápach a tělesné tekutiny, ale i ty jejich tváře: cizí. Zírající. Plné bezmezné vděčnosti. Nemluvil jejich jazykem a oni nemluvili tím jeho, a tak se domlouvali řečí posunků, výrazem očí. Bez mluvení, bez toho, aby si vyměnili jedinou normální lidskou větu – jeden něco říká, druhý poslouchá a pak se vystřídají –, beze slov zůstávají jen těla. Páchnoucí. Hnilobná. Plná vředů, výměšků, svědivých vyrážek, otevřených ran. Takhle se nejspíš cítí veterinář.
Nevolnost se ho začínala zmocňovat už po cestě, dlouho předtím, než vkročil do autoservisu. Cítil, jak se mu zvedá žaludek, jakmile zabočil z hlavní silnice na prašnou cestu, a odpor jím zacloumal v několikanásobné síle v okamžiku, kdy spatřil před sebou ji. Nenáviděl už jen to, jak tam stála. Nenáviděl její hlas. Nenáviděl, jak mu říká, dobrý den, pane doktore. Byla mu z duše odporná. Zášť neznající mezí. Správně by ho měly sžírat výčitky svědomí, ale pocit viny jako rychle chřadnoucí květina vadnul tváří v tvář tomuhle bezcitnému vydírání. Ta snadnost, s níž si ho ochočila a přiměla ho, aby ji poslouchal na slovo, ten rozkazovačný tón nepřipouštějící námitek mu nedaly prostor, aby prožíval cokoli jiného než bytostný odpor. Občas měl podezření, že to jeho pacienti vytušili. Snad proto na něj pohlíželi s takovou bázní. Ale rychle se vzpamatovali a vyslali k němu ponížený úsměv, a tak zase zůstal sám se svou hlubokou záští.
Samozřejmě, výčitky svědomí ho pronásledovaly dál. Od té noci nemohl spát. Marně se převaloval na posteli, bral půlku rohypnolu. Ten mrtvý mu seděl za krkem a nenechal ho být. Štípal ho, kdykoli se o něj pokoušela dřímota. Jen v autoservisu ho nechával být. Uvolnil místo zástupu poutníků. Černé, vyzáblé tváře, Ejtan stěží rozeznával jednu od druhé. Možná se o to ani nepokoušel. Každý další pacient vypadal úplně stejně jako ten předcházející a ten zase vypadal jako ten před ním, a tak dále, v nekonečné řadě táhnoucí se až k němu, k tomu prvnímu. Až k té černé, vyzáblé tváři muže, kterého zabil.
Už nevydrží pohled na jejich obličeje. Nevydrží dýchat zápach jejich těl, plných zánětů, průjmů, zlomenin. Ruce nohy podpažní jamky žaludky nehtová lůžka chřípí zuby jazyky hnisavé rány vředy pohmožděniny vyrážky ekzémy poranění zlomeniny infekce tělesné vady, jedno za druhým a někdy i pohromadě, černé oči děkují těkají děsí se vcházejí odhalují svá černá těla jako kapitulaci, jako obžalobu před doktorem Grünem, který už nemůže dál, už se nedokáže dívat na tu změť údů, tone uprostřed všech těch rukou nohou těl, otevřete ústa teď si na vás sáhnu bolí to když tady stisknu jaká je to bolest, tone v tom prašném mračnu lidí, které se kupí kolem něj a usedá na něj.