literární kavárna

Karibská láska

Průměr: 5.0
(1x)
Nakladatel: Petunky (Nachtmanová Petra)
Jazyk: česky
Pořadí vydání:1.
Počet stran:208
Typ, vazba:Kniha, pevná
Formát, hmotnost:140 × 205 mm, 312 g
Více podrobností
Klubová cena: 180 Kč
Běžná cena: 239 Kč
Ušetříte: 59 Kč
Kolik zaplatím za dopravu?
Skladem 
Připraveno k expedici.
Informace o dostupnosti

Zboží skladem předáváme dopravci do 1-2 pracovních dnů.

Poslední změna: 22.04.2021 15:08

Anotace

Rychlá rozhodnutí patří k životu. Koupíte letenku na karibský ostrov Curaçao a za několik hodin trávíte čas s mužem, se kterým se vidíte úplně poprvé osobně. Brzy se stanete ostrovankou. Omylem sníte leguána, rodíte v tropickém podnebí, komár do vás napumpuje dengue, leguáni dupou na střeše, ještěrky lezou do koupelny, mravenci rozežerou kuchyňskou linku, šlápnete bosou nohou na stonožku, sháníte kostýmy na karneval, slunce z vás udělá připálenou pečínku. A mezitím se díváte na poklidné moře, na zapadající slunce od vzrostlých kaktusů, na kotvící lodě a na lidi, kteří nikam nespěchají. A už víte, proč má život tolik pestrých barev.

Další verze titulu

Karibská láska Elektronická kniha Ihned ke stažení

Specifikace

Název: Karibská láska

Autor: Petra Nachtmanová

Titul je zařazen do žánrů:

ISBN: 978-80-88272-14-4

EAN: 9788088272144

Objednací kód: NA324804

Hodnocení a komentáře

Titul ještě nikdo nekomentoval, buďte první.

Přidejte svůj komentář

E-mail nebude zveřejněn. Vyplňte v případě, že chcete být informování o reakcích na Váš komentář.

Ukázka z textu

Ukázka 1
A najednou se před námi vynoří nefalšovaný lovec leguánů. Valím oči na leguáního muže. Doslova se nese jako král.
Vlastně jde o úplně obyčejného chlápka s dost sexy vizáží. Svalnatý černoch má dlouhé černé vlasy zapletené do rasta copánků. Vykračuje si po krajnici a nezdobí ho žádné zlaté řetězy, ale dřevěné talismany na krku. V jedné ruce drží za ocasy dva leguány hlavami dolů, druhou rukou přidržuje pytel na zádech, kde nejspíše ukrývá další úlovky.
„Týý jo, vidíš? Kam je nese? Chudáky…?“ dodávám, i když leguáni nikdy nepatřili k mým mazlíčkům. A nejspíš se tam ani nezařadí v žádné následující etapě mého života. Neznamená však, že své nepřátele za trest zabiji a sežeru na posezení, když se s nimi nepomazlím ani za tučný úplatek.
Chudákům to už bylo jedno. Nijak se nemrskali. Určitě se už nacházeli v úplně v tuhém stavu a čekal je úplně jiný osud než šmejdění po zahradách, skákání po střechách a vyhřívání se na slunci.
„Prodá je do restaurace.“
„Jo? A za kolik?“ zajímá mě pro případ, že by se na místní delikatese snadno bohatlo, a tím pádem by stála za úvahu myšlenka chovu ve velkém. Jenže s tímto plánem se pojila i koupě pozemku na tomhle ostrově, kde už snad nezůstal volný ani kámen u moře.
„To je různý.“
„A kolik přibližně?“
„Nevím.“
„Tak je tipni, kolik odhadem.“
„Nevím!“
Michael zklamal. Nezajímal se o nejen o zvířata, ale ani o jejich ceny na jídelním trhu. No, to je jedno, stejně se jednalo o úplně zbytečnou debatu. Psychicky a nejspíš ani fyzicky bych nezvládla chytání leguánů do pastí. A třeba se chytali přímo do rukou, což by vůbec nepřicházelo v úvahu. V noci by se mi zdálo, že se obaluji do leguání kůže a stávám se příšerou.
„Fuj, leguána bych nikdy nesnědla,“ prohlašuji nakonec a myslím, že se jen tak klidně zase začnu dívat z okýnka na keře u silnice, pod kterými se kupí hromady odpadků, protože neprojíždíme žádnou hlavní trasu, ale zkratku, kam turisté jen tak nezabloudí, tudíž nehrozí nepořádková mezinárodní ostuda.
„Ale ty jsi ho už přece jedla,“ oznamuje mi klidně Michael a stále se věnuje řízení.
Šokoval mě. Dosud netrpím žádnou poškozenou pamětí. Nesnědla jsem ani jedno sousto! Že bych ho slupla nevědomky v nějakém masovém mixu?
„Já? A kdy asi? Donedávna jsem viděla leguána jenom v televizi.“
„No vidíš, už se ti zpracoval i v žaludku.“
„Nedělej si srandu, jo?“
„Jedla jsi ho, viděl jsem tě na vlastní oči.“
„Vždyť si takový věci vůbec nepamatuješ. Nevíš ani, co jsi sám včera večeřel. Můj jídelníček ti určitě nijak nebrouzdá mozkem.“
„Tohle si ale pamatuju. Sama sis ho objednala.“
„Já? Vyloučeno!“
„Ano, ty.“

Ukázka 2
„Už to zase mám. To dengue!“ kňučela jsem a rvala do sebe paralen. K doktorovi jsem se rozhodla nejít, protože dva kusy paralenu po osmi hodinách si umím naordinovat sama. Ale to jsem ještě netušila, že bude mnohem hůř.
V noci mne přepadla taková zimnice, že jsem se celá třásla a odpajdala z ložnice s klimatizací do pokoje, kde jsem si pustila jen větrák. Ten moc nechladí, ale točí se a odežene případné komáry. Horečka se pohybovala kolem čtyřicítek. Neměla jsem chuť jíst, zvracela, hrozně mi třeštila hlava, připojil se průjem a ještě jsem byla tak slabá, že jsem se nedokázala ani postavit na nohy.
Druhý den se přidala děsná bolest nohou. Najednou jsem zřetelně cítila bolest paty, co už měsíce nebolela, a kolene, co už se také hodně dlouho neozývalo ani sebemenším zabolením. Cítila jsem i bolestivý vyvrknutý kotník, který se už dávno vzchopil a nezlobil. Najednou se ke mně vrátily všechny bolestivé hříchy uplynulé doby. A když se vám sečtou kotník, koleno a pata, k tomu zbývající kosti a svaly, potýkáte se s problémem i ležet.
No, co povídat, chvílemi člověk myslí, že brzy vypustí duši. Zvedání z postele je velký problém. Na toaletu jsem se sotva došourala a cestou se přidržovala zdi a dveří, jinak bych asi padla k zemi.
„Mami, ty nemáš dengue, ale něco horšího,“ povídala mi znalkyně dcera. Malá, ale rozumná.
„Horšího?“
„Jo, hodně to měly děti ve škole i moje kamarádka Sofia. Chikungunya se to jmenuje, je to taky od komára.“

Ukázka 3
Ráno se zase raduji předčasně, že je nezvaný vetřelec pryč. Znovu se schoval na stromě. Nezapomíná kokrhat. Zase zůstávám doma sama a vnímám každý zvuk zvenčí. Kohout kokrhá každých pět minut! Zvýšil tempo. Je to už k zbláznění. Zase trpím jen já.
Plánuji se hodně zabrat do psaní článku o moderních designech laviček, ale druhy venkovního posezení mne moc neberou.
„Kykyrykýýý, kykyrykýý, kykyryký...“
Volám Michaelovi do práce. Zoufale.
„Ten kohout kokrhá čím dál víc, už každých pět minut. Nedá se to poslouchat!“
„Hmm, v sobotu ho vyženu.“
„V sobotu? Vždyť je teprve úterý...“
Je mu to jedno. Komu by nebylo, když tráví celý den mimo domov a vrací se za tmy, kdy už kohout chrní na stromě a nevydá ani hlásku.


Žánry