Stopa

Ukázka z textu

Scarpettová právě vstoupila dovnitř. Předtím si na sebe v dámské šatně pár minut brala speciální oblečení a doplňky proti biologickému ohrožení. "Omlouvám se, ani jsem vás nenechala dokončit rozpracovaný případ," řekne Fieldingovi a z paměti se jí vynoří pan Whitby v olivově zelených kalhotách a černé bundě. "A mimochodem, váš šéf si zřejmě opravdu myslel, že pitvu provedu bez vás."
"Kolik vám toho prozradil?" zeptá se Fielding přes obličejovou masku.
"Vlastně mi neprozradil vůbec nic," odpoví mu, zatímco si natahuje gumové rukavice. "Vím jenom to, co mi sdělil včera, když mi volal na Floridu."
Fielding nakrčí čelo, už opět zpocené. "Domníval jsem se, že jste přišla rovnou z jeho kanceláře."
Scarpettovou napadne, jestli náhodou doktor Marcus místnost neodposlouchává. Pak se jí vybaví, že v dobách, kdy tady šéfovala, zkoušela v pitevním sále různé druhy diktovacího zařízení, ale žádný typ se neosvědčil, neboť neustálý hluk narušoval práci i těch nejlepších vysílačů a záznamníků. S tou vzpomínkou zamíří ke dřezu a pustí vodu, která začne hlasitě a dutě bubnovat o kovové dno.
"K čemu je to dobré?" zeptá se Fielding, zatímco stahuje zip černého vaku.
"Trochu vodní hudby při práci neuškodí."
Fielding k ní vzhlédne. "Tady se nemusíte bát mluvit. Jsem si jistý. Šéf není tak chytrý. A kromě toho mám dojem, že v téhle pitevně nikdy nebyl. Pravděpodobně by sem ani netrefil."
"Taky mi není sympatický, ale nepodceňovala bych ho," poznamená Scarpettová, zatímco pomáhá rozevřít chlopně vaku.