Evoluce všeho - Jak malé změny přetvářejí svět

Anotace

Ukázka z textu

str. 76

Evoluce manželství

Jednou z charakteristik evoluce je to, že vytváří vzorce změn, které dávají smysl ze zpětného pohledu, ale dějí se bez jakékoli známky předem pojatého záměru. Podívejme se na systém, v jehož rámci se dva lide spojují k plození potomstva. Výborným příkladem takového vzorce je vznik, pád, vzestup a opětný úpadek závazných svazků mezi mužem a ženou během posledních tisíciletí. Nemluvíme zde o evoluci pářících instinktů, ale o historii kulturní zvyklosti zvané manželství.
Bezpochyby zde působí instinkty. Vzorce lidského páření stále odrážejí hluboce zakořeněné genetické sklony vycizelované miliony let pobytu na afrických savanách. Z mírných rozdílů mezi muži a ženami co do velikosti a síly je zřejmě, že nejsme stvořeni k čisté polygamii, jako je tomu u goril, kde obrovití samci soutěží o stabilní harém samic, a když uspějí, zabijí mláďata zplozená svým předchůdcem. Na druhé straně, soudě ze skromné velikosti našich varlat, nemáme vlohy ani pro volnou lásku ve stylu šimpanzů učenlivých a zejména šimpanzů bonobo, u nichž promiskuita samic (která zastírá otcovství: je to pravděpodobně instinktivní snaha zabránit zabíjení mláďat) zajišťuje, aby se větší část kompetice mezi samci odehrávala spíše na úrovni spermií než mezi jednotlivci. Nejsme jako žádní z těchto lidoopů. Lovecko-sběračské pospolitosti jsou převážně monogamní, jak se ukázalo, jakmile se tento fenomén začal ve 20. letech 20. století studovat. Muži a ženy zde tvoří výlučně párové svazky, a jestliže jeden z partnerů touží po sexuální rozmanitosti, pak ji většinou vyhledává potají. Monogamní párové svazky, kde se otcové významně podílejí na zajištění přežití potomstva, jsou zřejmě výjimečným lidským vzorcem, který muži a ženy uplatňují už několik milionů let. Mezi savci je to neobvyklé, mnohem častější je tento model u ptáků.
V době nástupu zemědělství před asi 10 000 lety však začali být mocní muži schopni akumulovat zdroje, s jejichž pomocí mohli zastrašovat a zbavovat majetků jiné muže a získávat nízko postavené ženy do harémů. Normou se tak navzdory instinktům stala polygamie – ve starověkem Egyptě i v říši Inků, v zemědělských kulturách západní Afriky i v pasteveckých společnostech střední Asie. To vyhovovalo mocným mužům a ženám z nízkých vrstev (ty mohly být rozmazlovány jako x-té manželky bohatých mužů a nemusely hladovět jako jediné ženy chudých mužů), nebyla to však žádná výhra pro muže se špatným postavením, kteří zůstali bez žen, ani pro dobře situované ženy, které se o pozornost partnera musely dělit s jinými ženami. Pokud šlo o uspokojení potřeb nemajetných mužů, uměly být společnosti, které umožňovaly rozšíření polygamie, vůči sousedům velmi brutální. To platilo zejména o pasteveckých pospolitostech závislých na ovcích, kozách nebo dobytku, jejichž majetek byl movitý a vykazoval výhody z rozsahu: postarat se o tisíc nebo pět set ovcí není tak velký rozdíl. Uvnitř pasteveckých společností v Asii a Arábii tak vládlo chronické vzájemné násilí a jejich členové také neustále podnikali nájezdy do Evropy, Indie, Číny a Afriky, aby tam zabíjeli muže a unášeli ženy. Byly to národy vedené Attilou, Čingischánem, Kublajchánem, Tamerlánem a řadou dalších. Jejich zvykem bylo dobýt zemi, zabít její muže, děti i staré ženy, a mladé ženy si brát jako konkubíny. Sám Čingischán byl otcem tisíců dětí a jeho následovníci za nim nezůstali o moc pozadu.
Jde o to, že vznik polygamie mezi pastevci dává ve zpětném pohledu ekonomický i ekologický smysl, což ale nijak neznamená, že ji s tímto cílem navrhl a prosadil nějaký sociální reformátor. V hlavách těch, kdo s polygamií začali, žádný takový záměr neexistoval – je to znovu fenomén, jemuž Daniel Dennett říká „volně plynoucí zdůvodnění“. Byl to adaptivní, evoluční důsledek určitého souboru selekčních podmínek.
V agrárních společnostech Egypta, západní Afriky, Mexika a Číny se polygamie projevovala v různých formách. Významní a bohatí muži měli více manželek než muži s nízkým postavením, avšak s výjimkou nejvyšších vůdců nebyl tento rozdíl tak extrémní jako u pasteveckých kmenů. Často, například v západní Africe, bohatí muži parazitovali na těžké práci skupiny žen, jimž říkali manželky. Výměnou za ochranu před jinými muži musely ženy žít u polygamního manžela a pracovat pro něj.
V některých z těchto stabilních civilizací však vyrostla obchodní města, která vytvářela zcela nové selekční tlaky – ty naopak vedly k monogamii, věrnosti a manželství. Tento trend je patrný v rozdílu mezi Homérovou Iliadou – ta je v podstatě přehlídkou vzájemných bojů mezi polygamními muži – a následnou Odysseiou, rámovanou příběhem ctnostné Penelopy, která čeká na svého (většinou) věrného manžela Odyssea. Tradice, kdy urozená a počestná žena trvá na věrnosti manželovi, než aby se podřídila nedůstojnému konkubinátu, se objevuje rovněž v zakládajícím starořímském mýtu o zneuctění Lukrécie; příběh této ženy je zde úzce svázán se zrodem římské republiky a svržením etruských králů. Vyplývá z něj, že králové padli kvůli svému arogantnímu zvyku krást ženy jiným mužům, čímž proti sobě vyprovokovali zášť ostatních mužů a odpor žen.
Přechod k monogamii byl velkým tématem křesťanství a předmětem nepřetržitého zajmu raných církevních otců, třebaže ne všichni první svatí doporučovali monogamii. V Ježíšově učení nalezli církevní učenci důvody, proč trvat na tom, aby každý muž měl jedinou ženu a zůstal s ní v dobách dobrých i zlých. Manželství, učil podle nich Kristus, je posvátný svazek, v němž se dva stávají „jedním tělem“. Z obnovení monogamie na konci antiky vzešly vítězně urozené ženy, které si tím mohly monopolizovat své manžely, a těžila z něj i mnohem početnější vrstva obyčejných, neurozených mužů, kteří se tak dostali k ženě a sexu. Pravě v oslovení těchto mužů rané křesťanství narazilo na zlatou žílu.
Polygamie nicméně zcela nezmizela. Boj mezi polygamními aristokraty (přitažlivými pro neurozené ženy jako prostředek úniku z hladovění) a měšťanskými ctnostmi, které preferovaly jejich manželky a poddaní, se vedl po celý středověk až do raného novověku. Občas měla navrch jedna strana, jindy zase druhá. Za puritánské vlády Olivera Cromwella vládla v Anglii monogamie. Po opětovném nastolení monarchie za Karla II. se vrátila polygamie – byť neoficiálně. Stručný životopis slavného vojevůdce Mořice hraběte Saského začíná těmito slovy: „Mořic Saský, nejstarší ze 354 uznaných levobočků kurfiřta saského a krále polského Fridricha Augusta I., vynikající maršál, se narodil 28. října 1696...“ Ani sám Mořic nebyl ve věcech sexu žádné neviňátko; své první dítě zplodil jako patnáctiletý během obléhání Tournai a pak rozházel jmění své manželky na udržování „regimentu koní a legie milenek“.
Není těžké představit si odpor, který takové chování vyvolávalo, a bylo nasnadě, že relativně svobodní synové a dcery buržoazie je nemohli vystát. Není náhoda, že jedním z dominantních témat populární literatury 18. století – typu Figara ve Francii nebo Pamely (hrdinky románu Samuela Richardsona) v Anglii – je vzpoura chudého člověka proti vyžadování šlechtické výsady „práva první noci“. S posilováním vlivu střední třidy si monogamii nakonec osvojila i šlechta, a britská královna Viktorie v 19. století zkrotila choutky dokonce i mužských členů královské rodiny natolik, že každý muž musel přinejmenším předstírat, že je věrným, pozorným a celoživotním ctitelem jediné ženy. Není náhoda, píše William Tucker v knize Marriage and Civilization (Manželství a civilizace), že v Evropě díky tomu převládl mír. Ten se ale netýkal společností založených nadále na polygamii, jako je tomu ve většině muslimského světa, nebo případů, kdy se najednou znovu objevila polygamie, což byl případ Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů čili mormonů. Jejich polygamie vzbuzovala velký odpor okolí, vyvolávala třenice i v samotné církvi a putování původních mormonů do Utahu provázely vlny hrůzného násilí. To vyvrcholilo roku 1857 masakrem v Mountain Meadows, který byl pomstou mormonů za zabití jednoho jejich člena rozzuřeným manželem ženy, kterou příslušník církve lákal do svého harému. Tyto násilnosti utichly až v roce 1890, kdy se církev polygamie zřekla. (I když v několika ojedinělých mormonských fundamentalistických komunitách neoficiální polygamie dodnes přetrvává.)
Přední antropologové a experti na kulturní evoluci Joseph Henrich, Robert Boyd a Peter Richerson ve významné studii „Hádanka monogamního manželství“ přišli s názorem, že převládnutí monogamie v moderním světě lze nejlépe vyložit jejími prospěšnými účinky pro společnost. To neznamená, že kolem stolu zasedla rada moudrých a rozhodla zavést monogamii, aby do společnosti přinesla mír a soudržnost; spíše šlo o další případ kulturní evoluce darwinovského typu. Společnosti, které si zvolily „normativní monogamii“ čili trvání na provozování sexu v rámci monogamního manželství, obvykle krotily své mladé muže, dosáhly pevnější sociální soudržnosti, vyrovnaly početní poměr mezi pohlavími, snížily zločinnost a muže nepovzbuzovaly k boji, ale k práci. Celkově se v nich zvýšila produktivita a omezily destruktivní tendence, takže mohly expandovat na úkor jiných společnosti. To vše pokládají tito tři antropologové za vysvětlení triumfu monogamie, která dosáhla svého vrcholu ve vzorné užší rodině Ameriky 50. let, kde tatínek chodil do práce, zatímco máma doma uklízela, vařila a starala se o děti.
Mimochodem, Tuckerova kniha připomněla jednu zajímavou epizodu z historie mzdových jednání. Počátkem 20. století měla pozoruhodný úspěch kampaň za zvýšení mezd mužů, právě proto, aby jejich ženy nemusely chodit do práce: bylo to hnutí za takzvanou „rodinnou mzdu“. Sociální reformátoři té doby ani zdaleka nechtěli, aby ženy vstupovaly do zaměstnání, dokonce žádali pravý opak: chtěli jim umožnit, aby řady pracovních sil opustily a staraly se o děti, přičemž rodinu by podporoval lépe placený manžel. Argumentovali tím, že kdyby zaměstnavatel vyplácel mužům vyšší mzdy, pak by se ženy z dělnické třidy mohly připojit k ženám ze středních v