Ne-prostupné hranice Evropy

Ukázka z textu

ÚVOD

Státní hranice, tak jak je dnes chápeme, nemají příliš dlouhého trvání, jejich administrativní, právní a mentální funkce se vyvíjely až v procesu vytváření novověkého státu a dospěly k plnému vyjádření až v průběhu 19. století. Mezinárodním právem byly definovány jako území spojené s existencí suverénního státu, který vykonává kontrolu a drží moc nad daným územím a obyvatelstvem uvnitř jeho hranic. Na jedné straně tedy vystupují v této definici jako mez, ke které se vztahuje moc státu, obepínající prostor ohraničující nějaké teritorium, na kterém platí zákony s teritoriálním dosahem, na druhé straně hranice spoludefinují toto teritorium, nabízející na první pohled relativně stabilní výkladový rámec k určení identity obyvatel uvnitř jeho prostoru. Hranice tak byly a jsou vnímány jako prostor, za kterým je „jiný svět“, který nemusí být nutně definován jako nepřátelský, ale může, který je v mnohém „cizí“, například v odlišném souboru hodnot nebo zvyků. Ovšem oproti definici hranic národního státu, která je od druhé poloviny 19. století spojena s nástupem různých podob nacionalismu, tvoření bariér či zdí na hranicích různých teritorií najdeme už od dřívějších dob, ať už v podobě Hadrianova valu, nebo mimo Evropu v případě Velké čínské zdi, které měly sloužit k zajištění před expanzí nepřátel nebo cizích vlivů. Takovéto zdi oddělují obyvatele měst nebo zemí i dnes, například ploty a zdi v Izraeli nebo na mexicko-americké hranici. Otázkou je, mimo jiné, jaký efekt tyto zdi mají, zda opravdu vytvářejí slibovaný bezpečný prostor, nebo zda naopak neposilují napětí mezi územími a lidmi, které oddělují.
Jádrem této knihy je snaha o pochopení vývoje a současné situace v pojetí hranic Evropy se zaměřením na prostor Evropské unie , které má dalekosáhlý dopad, jelikož hranice hrály a hrají v moderním státu ústřední roli v ustanovení sociálního statusu občanství nebo ve vymezení svrchované moci nad určitým územím. Zároveň jde ale také o rozbor morální dimenze hranic ve spojitosti s otázkami globální spravedlnosti. Základní otázka, kterou budu postupně v textu rozvíjet, je: Jaké podoby mají dnešní evropské hranice a jaké morální otázky a problémy přináší současná podoba vybraných podob hraniční politiky? Tuto otázku přitom sleduji na úrovni obecných poznatků o hranicích, ale zasazuji ji také do kontextu konkrétních vybraných podob hraniční politiky států Evropské unie. Jde mi přitom o popis a analýzu vybraných podob evropských hranic, a to jak hranic teritoriálních a jejich institucionalizaci či mocenské projevy, o sledování jejich proměny v souvislosti s procesy spojenými s rozšiřováním Evropské unie či globalizací, tak o konkrétní sociální praxe, spojené s hranicemi a jejich překračováním. Záměrem k sepsání této knihy bylo nabídnout odbornému publiku i širší odborné veřejnosti vstup do tematiky studia evropské teritoriality, reflexi proměn hranic a suverenity evropských států, včetně představení morálního rozměru této tematiky.
Co se týče metodologie, vycházím především z pozice politické teorie, ale také morální a politické filosofie. Nicméně v knize je navíc využito řady poznatků z teorie mezinárodních vztahů, sociologie, antropologie (především antropologie hranic), politické geografie či historie, ale hlavně transdiciplinárního přístupu border studies. V největší míře mi jde přitom o obecnou teoretickou rovinu, kterou doplňuji o konkrétní ukázky s využitím historických nebo sociologických či jiných motivů a poznatků s cílem propojit zkoumané fenomény s širším společenským kontextem. Pokud jde o metodologii a výše uvedenou snahu vedení dialogu mezi politickou teorií a morální a politickou filosofií, politická teorie je v knize využita jako prostor vhodný pro vysvětlení morální dimenze zkoumané tematiky, především v závěrečných částech textu. Tento přístup vlastně odráží snahu textu pohybovat se mezi analýzou faktů a filosofickou reflexí vybraných morálních principů. Nicméně normativita, která je součástí oblasti morální a politické filosofie, nemá být v textu použita k jakémusi „kázání“ či „moralizování“, ale má být analytickým nástrojem sloužícím k posílení argumentace, případně k rozvinutí kritiky v duchu tradice kritické teorie společnosti.

O HRANICÍCH EVROPSKÝCH HRANIC

Hranice mají mnoho významů, jak v samotné sémantické rovině, tak co se týče jejich symbolického nebo historického vymezení. Na nejobecnější nebo abstraktní rovině jsou hranice skutečnou či myšlenou linií, jíž se od sebe věci rozlišují. Hranice je tedy oddělující linií, což však nutně neznamená, že by musela být spojena s negativním vymezením vůči tomu, co je za ní. Vytyčování hranic neznamená nutně hodnocení či určování kvalit, pouze od sebe odděluje různé oblasti. Každé individuum má nějaký koncept ohraničeného prostoru, skupinové hranice pak bývají spojeny se sdílenými obrazy, symboly a (často smyšlenými) tradicemi. Také z pozice různých disciplín můžeme vnímat odlišné pojetí hranic. Sociologové a sociální antropologové si například všímají rozlišování mezi kategoriemi „já“ a „jiní“, „my“ a „oni“, „zde“ a „tam“, „uvnitř“ a „venku“, „inkluzí“ a „exkluzí“; geografové sledují linie separace rozdělující ekonomické, politické a sociální prostory; politologové se soustředí na mocenské vztahy spojené s řízením hraničních procesů.
V této knize půjde nejprve o analýzu teritoriálních hranic, jejich institucionalizaci a sledování jejich proměn, rozbor vybraných mocenských projevů, ale zároveň se i v těchto tématech prolíná druhá linie knihy, kterou jsou konkrétní sociální praxe, spojené s hranicemi a jejich překračováním. Takto budou hranice sledovány nejen jako jasně vymezené linie, ale v rámci perspektivy border studies také jako diskurzy či sociální jednání, která ohraničují, ustavují sociální řád, prostupují v oblastech sociální reality v pomyslných centrech a periferiích. Budou sledovány procesy bordering-othering-ordering jako vymezování hranic, utváření odlišnosti a ustavování řádu. Z hlediska klasifikace podle hraničního režimu na hranice propustné, částečně propustné a nepropustné pak půjde o sledování propustnosti evropských hranic.

Vybrané významy a pojetí hranic

Představitel německého idealismu Georg W. F. Hegel definoval na abstraktní rovině dva zásadní významy samotného pojmu hranice – jako mez a jako hranici. V jeho logice hranice utváří počátek vymezením bytí a nicoty. Hranice utváří diferenci, jsoucno je neurčené, dokud nemá hranici a svou hranicí určuje svou jinakost. Něco má hranici vůči jinému a hranicí ohraničuje své jiné. Georg W. F. Hegel však také rozlišuje mezi mezí (die Schranke) a hranicí (die Grentze). Mez je spojena s finalitou, s latinským slovem finis, které nese význam konce, a v tomto smyslu pojaté ohraničení a vymezení. Nicméně Hegelova dialektika v sobě vedle popření a vymezení konce obsahuje zároveň také uchování. Sloveso aufheben, které G. W. F. Hegel používá při popisu dialektického pohybu, je významově spojeno jak se zrušením, tak s uchováním. V tomto slově se tak odráží celá dialektika jako zachování a učinění něčemu konce, ve zjednodušené podobě známá jako formule teze-antiteze-syntéza. Stejně tak má hranice vedle významu meze svou druhou podobu, pojem hranice, ve významu hranice tranzitivní. Toto krátké filosofické zamyšlení s G. W. F. Hegelem tak ukazuje, že hranice není jen mezí. V Hegelově smyslu pojem hranice ukazuje rozlišení, jež má v sobě současně možnost revize, uznání druhé strany hranic a možnost jejich překročení.
Co se týče sémantické a etymologické roviny pojmu hranice, ve vztahu k sociální a politické oblasti užití tohoto výrazu, například v angličtině můžeme sledovat různé významy slov frontier, border a boundary; oproti tomu německé Grenze má jen omezený význam – především jako lineární vymezení určité oblasti panství nebo vlastnictví. Slovo frontier mělo původně militaristické vymezení významu, vztahující se vůči nepříteli (také francouzské slovo frontiere bylo dříve výlučně vojenské, později používáno obecně pro mezinárodní hranice); někdy jako ekvivalent archaického march (pro vnější limity), nebo šířeji jako označení odkazující na pohybující se zóny osídlení ve vnitrozemí kontinentu; v současnosti v politické perspektivě nejčastěji jako přesná linie politických hranic. Slovo border může být aplikováno na vymezení určité zóny nebo to může být demarkační čára; a slovo boundary odkazuje na hraniční linii. Na slovu frontier lze pak dobře sledovat význam v souvislosti s teritoriálními hranicemi a jejich institucionalizací a slovo boundary je možné použít k popisu sociální hranice.
Hranice frontier dnes odkazuje především k označení politických a právních hranic států, k zóně kontaktu, přechodu a střetu politických projektů. Je to propustná plocha ohraničující území a linie vymezující jurisdikci státu. Hranice v tomto politickém a především právním smyslu mají svůj historický původ až v kontextu vzniku moderního státu, jak bude více rozvedeno v následující kapitole.
Hranice jsou ale například také části kulturní krajiny, které často překračují fyzické hranice státu. Právě slovo boundary může být použito jako odkaz na provázanost sociálních vazeb, na vnitřní pouto utvářené sociálními vazbami a na takto podmíněné omezení politické jednotky. Boundary můžeme vnímat jako hranici sociální, hranici mezi skupinami, která není tak statická jako v pojetí významu slova frontier – vymezeného teritoria – například v podobě státní hranice. Hranice boundary nemusí nutně korespondovat s kartografickým ohraničením politických regionů států, ale ukazuje na proměnlivost sociálních celků, dynamiku meziskupinových hranic a nemusí se tím pádem překrývat s hranicí státu. Nicméně tato proměnlivost neznamená nutně mizení hranic. Často totiž tam, kde mizí hranice, vznikají hranice nové, které rozhodují o inkluzích a exkluzích, kategoriích „my“ a „oni“, „uvnitř“ a „venku“ a podobně.
Pokud se vrátíme zpět k teritoriálním hranicím a jejich institucionalizaci, k hranicím jako součásti institucionálních pra