Odpusť, že jsem se vrátil

Anotace

Ukázka z textu

str. 84
Vojta stojí za katedrou. Rozpomíná se na dávnou radost. Naplňovala ho pokaždé, když poprvé předstupoval před děti, které měl následující roky učit. Ty, které ještě neznal, ale věděl, že v sobě nesou naději i tajemství, které bude pomaličku poodkrývat. Jejich zvídavé pohledy se střetávají. Než k nim promluví, vyvolají společně s tichem napěchovaným očekáváním nesmělé úsměvy.
Je to vzácná chvíle. Dlouho se musel dívat do mužských tváří, málokdy hladce oholených. Do obličejů zbrázděných prožitky, o které nikdo z nich nestál. S předčasnými vráskami vyplněnými prachem a špínou všeho druhu. Do obličejů s rozpálenými tvářemi, ve kterých občas dohasínaly jiskry člověčenství.
Je zpátky. V přítomnosti dětí se vždycky cítil dobře. Pociťuje závan lítosti, že mu ji válka na několik let odepřela. Zneklidňuje ho, že se i do jejich očí vloudil znepokojivý stín, který tam dříve nebýval. Ale co mohl čekat jiného? Hlavně že v nich zůstala zvídavost a hravost. Příslib nadějného počátku. Učitelovu nejistotu nahrazuje povznesenost. Přesvědčení, že po tom, čím si všichni prošli, už zákonitě musí nastat dobré časy. A on v nich má důležité místo.
Prožívají převratné časy. Nejhorší běsnění v dějinách vyškolilo lidstvo k tomu, aby již nikdy nedopustilo nic z toho, čím si začátkem nového století muselo projít. To jim musí říct. A spoustu dalších důležitých věcí. Mají toho tolik co dohánět.
„Naplnila se odvěká touha po zřízení samostatného státu Československého,“ vyslovil pomalu, ale nahlas. Pohrává si s každým slovem. Připadá si jako v očistné lázni, která z něj smývá pachuť toho, co na něm ulpělo a tížilo ho. Musí se soustředit. Zaujmout žáky jednotřídky, ze kterých vychová čestné a vzdělané občany. Předá jim ze sebe to nejlepší. Zaslouží si to. Všechny děti v této místnosti s očouzenými kamny a pootevřeným oknem, kterým dovnitř vstupuje vlahý vzduch. Pociťuje odpovědnost jako nikdy doposud.
„Važme si svobody, která nám sama od sebe nespadla do klína,“ Vojta prochází mezi lavicemi a snaží se vybavovat si jednotlivá jména nových žáků. „Už nemusíme zpívat starou hymnu ‚Zachovej nám, Hospodine, císaře a jeho zem‘, nemusíme pořádat slavnosti na počest rakouských vítězství a oslavovat panovnický rod. Pryč jsou časy, kdy cenzura bílila odstavce v novinách a začerňovala místa v dopisech. Bylo nastoleno všeobecné, přímé, rovné a tajné volební právo do obecních zastupitelstev. Děti, je nám dopřáno prožívat převratné chvíle v dějinách naší krásné, svobodné země.“
Kdepak, kantorské řemeslo se nedá zapomenout. Vojta každým dalším slovem získává jistotu. Posiluje ji soustředěnost jeho malých posluchačů. Vypráví o bělohorské bitvě, o utrpení českého národa ve válkách minulých i v té nejkrutější, poslední. Mazlí se s obdivnými pohledy dětí, které na něm ulpívají. Rozechvěle tiskne pod bradu housle. Hraje hymnu ‚Kde domov můj‘. Když nástroj odkládá, musí si odkašlat. Pro jistotu, kdyby se do jeho hlasu příliš vkradlo dojetí. Je toho ještě hodně, co by chtěl dětem říct teď, kdy se cítí spokojený a naplněný. Zájem a soustředěnost žáčků mu nedovoluje včas ukončit vyučování.
Koutkem oka zachycuje siluetu, která se mihla za pootevřeným oknem. Tvaruje se do známé postavy. Vojtu prostupuje další nápor nadšení a radosti. Pokukuje po Anně, která sleduje jeho vyučovací hodinu. Stojí tam s lehkým, povzneseným úsměvem. Tak jako dřív. Už to není jen vzpomínka, kterou si vyvolával, vždycky když se mu zastesklo po ní a po kantořině.
Míří k oknu, staví se čelem ke třídě a za zády podává ruku své ženě, aby ji alespoň letmo stiskl. Nic se nezměnilo, dotyk je stejně pevný a hřejivý, jako býval. Je za něj vděčný. Uspává pochybovačnou můru odcizení.
„Pane učiteli, vyprávějte nám o tom, kde jste bojoval,“ ozve se z první lavice jemný hlas drobného chlapce. V bledém obličeji září tmavé oči posazené daleko od sebe.
Vojta k němu přistoupí. „Ty jsi Toník Homolka, pamatuji si to dobře?“
Chlapec přikývne a Vojta je na sebe pyšný, že si jméno zapamatoval. Ale do vyprávění na povel se mu nechce. Dnes na to není připravený. Je rád, když se vedle Tondy postaví dívka se zapletenými cůpky. „Můj tatínek byl v legiích ve Francii,“ říká hrdě.
„Můj strýček byl legionářem v Rusku,“ připojuje se rozježený chlapec s měděnými vlasy. „Dostal medaili.“
Vojta sahá do kapsy. „Takovou?“
Žáci se zvědavě postaví a natahují hlavy k dlani pana učitele. Medaile putuje třídou, a když se dostane zpět, je teplá. Každá dětská ruka na ní zanechala otisk a sejmula z ní jiskřičku lesku. Dává ji do pouzdra a pokládá vedle třídní knihy.
Vyprahlá učitelská duše ještě není nasycena. Cítí povinnost hovořit o hrdosti. Lásce k české zemi a její tradici. O vlastenectví. O naplněné touze po svobodě. Odkašlává si a pak pečlivě vyslovuje každé slovo. „Jsme sebevědomý národ. Vše, čeho jsme dosáhli, je tvrdě vykoupeno. Je to dílo našeho milovaného pana prezidenta profesora Masaryka, pana Beneše, Štefánika a tisíců statečných legionářů ve Francii, Rusku a Itálii. Mnozí z nich položili život za naši lepší budoucnost.“
Třída je prosycena dychtivostí. „Víte, jak zněla přísaha italského legionáře z roku 1918?“ pokračuje Vojta. Dětské hlavy se zvědavě zavrtí. Učitelův pohled se vrací k Tondovi, který je nejsoustředěnější ze všech. Přechází do uličky mezi dvěma řadami lavic a jeho pravá ruka bezděčně směřuje do středu hrudi. Chtěl by zkrotit vzrušení ve svém hlase. Je tam, i napodruhé co vyslovuje přísahu, kterou před téměř dvěma roky nahlas přečetl, než ji podepsal perem se skleněnou špičkou vytočenou do spirály. „Já, níže podepsaný, zavazuji se slavnostně, že sloužiti budu čestně a věrně jako voják československého národního vojska československému národu, zastoupenému nyní Československou národní radou, a slibuji, že čestně a věrně plniti budu všechny povinnosti, jež plynou z tohoto závazku, jmenovitě, že bezpodmínečně budu poslušen všech rozkazů svých vojenských velitelů.“
Dětské hlavy se bez hlesu snažily zapamatovat každé učitelovo slovo. Vojtova pozornost se přenesla k oknu. Zmizela z něj známá silueta. Vítr nejspíš zabouchl doposud otevřené křídlo. Napadá ho, že Anna poodešla kousek dál, aby ho nerozptylovala. Vyklání se, ale vidí jen žlutavé, vrásnící se listy zasychající lípy, které se líně snášejí k zemi na prázdnou cestu vydlážděnou kameny.