Půdorys harému

Ukázka z textu

Pamatuju si přesně tu noc, kdy se narodil Oskarův syn Petr. Oskar zrovna tehdy získal nový (větší) domovnický byt. Klíče od nového bytu dostal teprve předešlého dne, a když jsme tam odpoledne zašli, byly místnosti absolutně prázdné. Nebyl tam žádný nábytek, ani jediná židle. Na podlaze ležel jen telefon. A fungoval, což jsme považovali za zázrak. Přišli nějací muži a zapojili elektřinu, takže se dalo i svítit, od stropu visely holé žárovky. V kuchyni byl dřez a plynový sporák. Plyn syčel, jakmile jsem otočil knoflíkem. V koupelně byla vana a umyvadlo. V komůrce za koupelnou byl záchod, ale tam žárovka chyběla.
Šli jsme zapít nový byt do vinárny, jež byla vlastně jazzklubem. Suterén domu, v němž byly jen kanceláře, skýtal jazzmanům dostatek jistoty, že nebudou svou hlasitou hudbou nikoho rušit. Byl to tehdy jediný jazzklub v Praze. Scházelo se tam hodně lidí od muziky, chodili tam taky herci a samozřejmě hodně hezkých holek. Posadili jsme se k baru a popíjeli. Za chvíli už kdekdo věděl, co se oslavuje. Kolem našeho stolu se vytvořil kroužek kamarádů, muzikanti museli v jednu končit a přišli také za námi. Oskar je všechny pozval do svého nového bytu, který byl za rohem. Koupili jsme několik lahví vína a v dobré náladě šli pokřtít byt. Oskar tomu říkal „vernisáž“.
Bylo nás sedm mužů, kromě mne a Oskara tedy vesměs samí jazzmani, kteří ten večer ve vinárně hráli. A byla s námi také jedna dívka, milá prsatá blondýnka, která nepatřila k žádnému z nás, ale většina z nás ji znala, někteří velmi zblízka. Jmenovala se Blanka a byla už trošku opilá.
V Oskarově bytě jsme se posadili na podlahu. Oskar rozdal papírové ubrousky, takže jsme se neušpinili. Vyprosil je na barmance. Půjčil si od ní také osm skleniček. Pili jsme víno a vedli řeči.
„Je tu smutno jako v márnici,“ řekl Oskar. „Blanko, udělej aspoň striptýz!“
Blanka se chichotala. Nebyla proti, vůbec ne, striptýz patřil k jejím oblíbeným číslům na mejdanech, snad měla pocit, že ji to řadí trošku mezi umělkyně. Přes den byla prodavačkou v železářství. Nenechala se dlouho přemlouvat.
„No jo, ale není tady muzika,“ řekla zklamaně. „Já dělám striptýz jenom na muziku.“
Skutečně, v tom prázdném bytě nebylo ani rádio.
„Jenže my jsme všichni muzikanti,“ řekl Oskar. Hrál amatérsky na kytaru a trošku se za muzikanta považoval. „A tady kluci jsou dokonce špičkoví muzikanti, to uznáš.“
Všichni hlasitě souhlasili.
„No to my ti rádi zahrajem,“ řekl trumpetista Božík.
„Co je mi platný, že jste muzikanti, když nemáte nástroje?“ vysvětlovala Blanka. „Já potřebuju slyšet muziku, abych na ni mohla reagovat pohybem, né?“
„My jsme tak dobrý muzikanti, že k tomu nepotřebujem ani nástroje,“ pravil Božík. „Karle, odklepej dvanáctku.“
A podal bubeníkovi Karlovi propisovací tužku, kterou vytáhl z kapsy. Karel chvíli šátral po svých kapsách, než našel druhou tužku. Posadil se s nohama zkříženýma jako Turek, uchopil tužky jako paličky a začal odťukávat rytmus do prkenné podlahy.
Božík si jedním prstem stiskl pravou nosní dírku, dlaň druhé ruky stočil do kornoutu jako dusítko. A spustil. Podařilo se mu napodobit hlas trubky docela zdařile. Ostatní jej okamžitě následovali. Dvanáctitaktové téma, v němž se odehrává každé blues, dostalo díky Božíkovi základní melodii. My ostatní jsme přizvukovali, někdo napodoboval basu, někdo klarinet. Já jsem se zmohl jen na cosi, co připomínalo ukulele.
Neznělo to špatně.