Špionem Běločechů v Rusku - Po stopách našich legionářů od Zborova do Vladivostoku

Anotace

Ukázka z textu

Zatčen a předveden...

Policajt vypadal, jako by sem utekl z nějaké Zoščenkovy povídky. Chorošovitý nos, oči spíš škodolibé než jenom vypité a pupek naditý do modrého stejnokroje. „Takže ty jedeš tady na Rusi cestou Běločechů,“ řekl mi rádobyuvážlivě na policejní stanici v Syzrani. „A víš vůbec, kolik lidí tady povraždili ti tví krajani a kolik zlata tu ukradli? Spoustu,“ zvýšil hlas a napřáhl proti mně prst, jako by to byl bodák.
Pokusím se o skrovný odpor: „Ale takhle to přece nebylo. Když...“
„Že to tak nebylo?“ setře mě. „Nebylo? Pobili spoustu lidí a jen odsud odvezli tři vlaky plné červonců.“ Nadme se na židli tak, aby jeho rozteklá figura působila mohutně.
Raději mlčím, hádka by neměla cenu. Neříkám nic a už jenom poslouchám. Zoščenkův antihrdina v uniformě mi právě udílí slovní výprask. Rozvíjí teorii o českém špionovi NATO. Připadá mi, že všechno, co od teďka řeknu, může být použito proti mně.
Jsem v loji, proletí mi hlavou. Desetiletý sen, veškeré přípravy, celá moje výprava na východ. Pracovní název: Po stopách československých legionářů na Ukrajině a v Rusku. Dobré načasování. Stoleté výročí bojů a neklid na Ukrajině. V Syzrani to ale někdo zmačká jak umaštěný papír od salámu a hodí do koše. Udělal jsem snad někde chybu?

O podivných skulpturách města Permu

Trojúhelníkový park u permského nádraží ukrývá bizarní věci. Obrovskou kouli z pneumatik, kterou netlačí hovnivál, ale jakýsi gumobrouk. O kus dál je dvanáctimetrový objekt ze samých kulatin, po kterém lezou permští kluci. Takový menší vítězný oblouk. Nazývá se Permská vrata a v roce 2011 ho stvořil kumštýř Nikolaj Polisskij. Prý jde o jeden z největších výtvarných objektů současného Ruska. „Architektonickou konstrukcí lze vrata srovnávat s takovými světovými pozoruhodnostmi, jako je Eiffelova věž v Paříži či Gaudího chrám v Barceloně,“ píše se na tabuli pod jedním z dřevěných sloupů. Nevím ovšem, jestli byl autor slov na cedulce totálně pod parou či jenom nesoudný.
Místní mi později řeknou, že celá ta legrace stála patnáct milionů rublů a že převážná část peněz zůstala za nehty zastupitelům města. Říká se tomu „karmaniť“, strkat do vlastních kapes. A o tom, jaké se tady Polisského skulptura těší úctě, napovídají její přezdívky. Strategická rezerva palivového dřeva, anebo prostě jen stolička.

Generál ruských legií Gajda a jeho drásavá vzpomínka

Radola Gajda, v ČSR později šéf generálního štábu, a nakonec demokraty zavržený předseda Národní obce fašistické, byl znám svou neústupností a tvrdostí. Ta ovšem bledla před krutostí některých nepřátel a sám Gajda o tom píše: „V bojích u Mariinska bylo vysláno několik dělostřelců na výzvědy před naši frontu. Byli však dopadeni Maďary, kteří se dali k rudým, a po boji jsme našli jejich znetvořená těla s rozpolcenými lebkami, bez uší a nosů.
Vzpomínám na zlobu, kterou se chvěli vojáci, když byla u Nižněudinska nalezena zohavená těla čtrnácti raněných bratří a civilního ruského lékaře, který je dříve ošetřoval. Měli vypíchané oči a u dvou byly vyřezány pohlavní orgány. Lékaři Dr. Běljaninovi byly nejprve přesekány ruce, jakoby z pomsty za to, že ošetřoval Čechy, pak rozťaty tváře a uťaty uši. Pro strašlivou ukrutnost jsme Maďary nebrali do zajetí. Maďaři šli ve své krutosti vždy do krajnosti...“

V kempu rekreantů u jezera Chanka (Dálný východ)

USA či „amerikancy“ jsou pro většinu Rusů hlavní nepřítel. Sekera studené války měla už dlouho ležet zakopaná v zemi, ale dnes to naopak vypadá, jako by ten tomahavk opět žíznil po krvi. Většina obyvatel tu nezapře obavy z Američanů, ústící někdy až v moře nenávisti. Přesně podle motta: „Z toho, co neznám, mám strach.“ Přitom mladí nosí obvykle trička s anglickými slogany, fast foody s americkým rodokmenem jsou plné, po ulicích jezdí hlavně západní či japonská auta a v kinech platí za trháky ta nejztřeštěnější hollywoodská béčka.
Investigativní ruský novinář Grigorij Pasko, jenž za své šťourání i seděl, mi v tomhle ohledu vyprávěl přiléhavou historku. Když prý k majiteli firmy Gloria Jeans a výrobci oblíbených džínů Vladimiru Malnikovi přišli agenti FSB s tím, že by měl svou značku pojmenovat rusky, a nikoli jazykem nepřátel, odvětil: „Pánové, až si teď svléknete mé džínsy, můžeme se o tom začít bavit.“
Rozhlédnu se a všichni kolem mají anglicky popsaná trička, někteří tepláky Adidas, jiní tenisky Puma, na stole leží červený švýcarský nůž s helvetským křížem. Je těžké odsuzovat společnost, jejímž výrobkům věřím a jejíž kultura je už dlouho sexy.
Tím se ale tady, u jezera, nikdo netrápí. A jestli ano, najdou se přece jenom lidé, co zůstanou nad věcí a nechybí jim smysl pro humor. Vadim zajde do auta a přinese černé tričko, prý dárek pro mě. V pruzích ruské vlajky, v bílo-modro-červené trikoloře je na něm azbukou vyveden nápis: „Vodka bělaja, něbo siněje, morda krasnaja, žizň prekrasnaja.“