Zlatý vrch

Anotace

Ukázka z textu

str. 65

Kdyby někdo o týden později nakreslil plánek Smithova pohybu ulicemi New Yorku, a každou cestu, po níž jeho nohy šlapaly, tučně zvýraznil v poměru k tomu, kolikrát se po ní vydal, vynořila by se jakási hydra s hlavou u domu paní Leeové.
Jedna tlustá čára vedla do kavárny u „obchodníků“, kde každé ráno snídal a kde se mu dostávalo přátelského přijetí od Hendricka a stále většího počtu štamgastů, a chladného přikývnutí od Septima Oakeshotta. Další výrazná stopa, i když o něco slabší, vedla na Zlatý vrch a k Lovellovům; a další do ulic na dolním, neboli západním konci Broad Waye, směrem k Hudsonu, a nahoru, k vnějšímu opevnění města, kde se větvila do cílevědomého vějíře pramínků, protože Smith záměrně navštívil každou putyku, sklípek nebo pijácké doupě, na které narazil, a všude opatrně vyzvídal, zdali by nenalezl člověka, který se zabývá hledáním ztracených věcí. V Londýně takoví lidé nepochybně existovali a sloužili coby uznávaní prostředníci v dorozumívání mezi bílým dnem a světem zločinu, mezi dobrými mravy a nepokrytou lůzou; a obrátit se na některého z nich znamenalo dát otevřeně najevo přání vstoupit do vyjednávání se zlodějem, který vás okradl. Ať už to ale bylo tím, že v New Yorku tento důmyslný prostředek neexistoval, nebo tím, že pan Smith volil nesprávná slova, ve sklepních prostorách, kam vstoupil, se setkával jen se zarytým mlčením a nevraživými pohledy těch, kdo tam popíjeli.
Jisté další nitky, viditelnější, než aby tudy prošel jen jednou, zároveň vyznačovaly jeho cesty do míst, kde se začal – nanejvýš diskrétně – vyptávat, tak jak vyžadoval účel pochůzky. A tyhle hlavní a vedlejší údy hydry byly navíc propleteny – a téměř se ztrácely – v bludišti nejjemnějších vlásečnic do všech stran natažené pavoučí sítě, jako by si Smith dal za úkol alespoň jednou beze spěchu projít každou uličkou, ulicí, dokem a hlavní třídou města. Nebylo to daleko od pravdy. Pana Smithe viděli téměř všude, jak se bezcílně toulá a něco si pro sebe mumlá; nikdy ale nezachytil pohledem nikoho, kdo by mohl být oním vyčouhlým černovlasým zlodějem, z něhož zahlédl jen záda. Zloděj se třeba nechal ostříhat, nebo si začal svoje dlouhé vlasy česat jinak, třeba se skrýval, třeba bydlel v některé ze čtvrtí na kraji města, v Greenwichi, Haarlemu, Breuckelenu nebo Flushingu, kam se Smith prozatím nedostal. S nečekaným jměním v kožené náprsní tašce mohl už také dávno odjet po silnici do Bostonu, nebo za řeku, do New Jersey. A třeba měl Smith prostě smůlu, protože i ve městě s pouhými sedmi tisícovkami duší se dvě z nich nemusejí nikdy potkat a jejich cesty vyznačené inkoustem se kříží stále dokola, ale v jediné chvíli na stejném místě se nikdy neprotnou.
Jeho peněženka byla čím dál lehčí. Den za dnem zřetelněji cinkala a méně šustila. A zakrátko cinkot i šustění ustaly úplně, proměna skupenství byla dokončena. Smithovy výdaje na základní životní potřeby se řídily přísně úspornými pravidly – alespoň na takové výdaje, které nikdo nemohl postřehnout a vyvodit z nich třeba nějaké závěry. Uvědomoval si totiž, že nic by jeho důvěryhodnost nepošramotilo víc, než jakýkoli náznak toho, že si musí utahovat opasek, neboli – že jeho finanční prostředky nejsou neomezené. Pokud má mít i nadále možnost neplatit účty a žít na dluh, dokud mu Lovell o vánoční kvartální výplatě neproplatí směnku, musí stále působit dojmem bohatého podivína, který raději platí každý jednotlivý výdaj na úvěr než hotově. A tak ukazoval svou skrovnou zásobu mincí a bankovek tam, kde ohromila nejvíc: že vykouzlil minci z ucha děvčátka, že dával u „obchodníků“ spropitné Quentinovi a v neděli dopoledne v kostele bezstarostně přispíval do misky, když k němu dorazila. Každé ráno spořádal u „obchodníků“ snídani na dluh tak bohatou, že to hraničilo s obžerstvím, a při večeři s ostatními strávníky u paní Leeové pokaždé vymetl talíř – také na dluh. Mezitím vůbec nejedl, pil jenom z obecní pumpy a při každém kroku se mu svíral žaludek. Po čtyřech dnech mu zbývalo pouhých osmnáct šilinků. Bylo mu jasné, že si musí zajistit další přísun peněz, a to hned. Otázkou však bylo, jak. Bohatý člověk nerozprodává svoje věci ani nežádá o půjčku. Jak sehnat peníze, a přitom na sobě nedat znát, jak moc je potřebujeme?