Bojoval jsem proti islámskému státu

Ukázka z textu

Zní to absurdně, ale ze všeho nejvíc mě štvalo, jak Kur¬dové zacházejí se psy. Může to znít uhozeně, protože to píšu s plným vědomím, že jsem byl na jednom z nejbrutálnějších bojišť světa. A že na druhé straně frontové linie docházelo k válečným zločinům, které přesahovaly veškeré představy o zvrácenosti. Ale i tak. Možná to bylo tím, že jsem tolik postrádal rodinu a že můj pes byl rozhodující součástí rodiny a že jsem tu touhu promítal na místní zvířata. Možná to byl taky můj smysl pro spravedlnost, jenž se obzvláště hlasitě ozýval vždy, když se týrali bezbranní tvorové.
Psi to měli u Kurdů těžké. V arabském světě je považují za nečisté. Nikoli náhodou lze nadávku „ty pse“ předčít jedině urážkou matky. Když se pes někomu motá do cesty, tak ho zastřelí. A v Sýrii se psi motali do cesty často. Byli to napůl divocí, toulaví psi, žádná klasická domácí zvířata. Hrabali se
v odpadcích, oble¬tovaly je mouchy a byli špinaví a zablešení. Když se někomu při¬pletli pod nohy, tak je odkopl. Když mu vadili už moc, zastřelil je.
Když někdo chtěl dát jasně najevo, aby psa nezastřelili, protože má majitele, tak mu surově uřízl nožem uši. Bolelo mě to, když jsem se na to díval.
Už několik týdnů jsme se přesto přátelili s jedním toulavým psem. Byla to fenka a říkali jsme jí Zeta. Vždycky se zdržovala v těsné blízkosti základny a byla hrozně přítulná. Aspoň k Jaso¬novi, Marshallovi a mně. Jakmile však zahlédla Kurdy, utekla. Měla jemný cit pro přítele a nepřítele. Když za námi večer přišla, sedli jsme si s ní před dveře a trochu ji krmili zbytky.
1. prosince 2014 přišel Jason do ložnice a vzbudil mě. „Agite, vstávej. Něco se stalo.“ Pomalu jsem otevřel oči.
„Co je?“ zamumlal jsem ještě v polospánku.
„Pojď,“ řekl mrazivě. Takhle mluvit jsem ho ještě neslyšel. Poplašilo mě to. Okamžitě jsem vstal a šel za ním. Takového jsem ho ještě neviděl. Oči měl zarudlé, kousal si ret a byl skoupý na slo¬vo. Zavedl mě k umývárně a ukázal na otevřené dveře záchodu.
„To ne!“ Nechtělo se mi věřit vlastním očím. „Řekni mi, prosím tě, že to není pravda.“ Sevřelo se mi hrdlo.
„Prostě ji chladnokrevně odpráskli.“
Někdo totiž naši fenku oddělal a potom ji hlavou napřed strčil do záchodu. Taková zbytečnost, bestiálnost. Chtělo se mi brečet. Tady v Sýrii jsem ještě nikdy neměl tak blízko k slzám.
Jason mě objal. Sebralo ho to stejně jako mě. Sakra, nechtěl jsem se rozbrečet kvůli nějakému psu, ale tohle byl náš pes a tohle bylo strašný svinstvo. Pak přišel i Marshall. Když to viděl, rozběs¬nil se. „Já to hovado dostanu,“ zařval a rozběhl se na dvůr školy, kde zrovna seděla většina našich spolubojovníků a pila čaj.
„Marshalle, zachovej klid,“ křikl jsem a rozběhl za ním.
„Kdo z vás to byl?“ osopil se na ně. „Kterej sráč toho psa zastře¬lil?“
Ženy a muži byli najednou zticha jako pěna. Takhle Marshalla ještě nezažili. Hlavu měl brunátnou a řval jako smyslů zbavený. Chtěl jsem ho zklidnit, ale vřelo to ve mně hněvem a vztekem stejně jako v něm.
Viděl jsem, jak si Kurdové něco šuškají a jak se jeden schovává za ostatními.
„Ty!“ vykřikl jsem. „Tys to byl, co?“
Ten chlápek se jmenoval Goran. Takový rozložitý, tupý typ. Neuměl ani slovo anglicky. Ale velice dobře rozuměl, oč tu šlo.
Ostatní Kurdové se nás snažili uklidnit. Vážně nechápali, proč se tak vzrušujeme. Sice si všimli, že toho psa máme rádi, ale byl to pro ně konec konců pořád jenom pes.
„Proč jsi to udělal?“ řval teď Jason na Gorana, který se dál schovával za ostatními. „Proč? Proč?“
Goran naznačoval, že ho kousla. Taková blbost. Zeta by nikdy nikoho nekousla. Spíš by utekla. Tomu hajzlovi se prostě zachtělo zastřelit nějakého psa. Byli jsme vzteky bez sebe. Chybělo málo a šel jsem k němu a jednu mu ubalil. Ale drželi jsme se zpátky. Věděli jsme, že až tak daleko zajít nesmíme.
Uvědomili jsme si, že dál diskutovat nemá smysl. Odešli jsme. A pohřbili ji na kraji vesnice. Vykopali jsme jí hlubokou jámu a zahrabali ji. Nakonec jsme navrch položili něco zdiva, aby ostatní psi tělo nevyhrabali a nesežrali. Kurdové nás sledovali ze střechy školy. Bylo pro ně naprosto nepochopitelné, že nějakému psovi děláme hrob. Vrtěli hlavami.
Ale i když to nechápali, uvědomovali si, jak moc se nás to dotklo. Velitel za námi odpoledne přišel a uvolnil nás z noční služby. Milé gesto. Večer jsme zůstali jen mezi sebou. Seděli jsme v jedné třídě a Marshall vytáhl pár lahviček s alkoholem.
„Kdes to vzal?“ zeptal jsem se ho. Alkohol byl v táboře přísně zakázán.
„Propašoval pro případ nouze,“ odpověděl.
„Tohle je případ nouze,“ prohlásil Jason chladně a nastavil šálek od čaje.
Nalili jsme si vodku a zapálili si. Jason byl vlastně nekuřák. Ale jak už řekl, dneska bylo všecko jinak. A tohle jsme teď potřebovali.