Nepřátelské převzetí

Anotace

Ukázka z textu

„Budeme v pohodě,“ řekl jsem.
Alice se na mě převalila a přitiskla se ke mně svou sluncem nasáklou horkou kůží.
„Johne, budeme víc než jen v pohodě. Budeme bohatí a budeme se mít jako v pohádce. Vlastně se už máme, když o tom tak přemýšlím.“
„Ale ne, já myslím nás dva. Jednu krizi jsme už měli.“
„To už je, miláčku, dávno za námi.“
Ještě jednou mě políbila a dala mi potáhnout ze své cigarety.
„Miluju tě, ty můj zvrhlej sráči,“ vzdychla.
„Já miluju tebe, ty moje zvrácená mrško,“ zašeptal jsem.
Naše poslední dny v Itálii byly tak skvělé, že se mi ani nechtělo vracet zpátky. Navrhl jsem Alici, že bychom si ty peníze mohli prostě nechat, rekrutům dát svobodu a žít šťastně, dokud neumřeme. Ale jak říkal Sue, Alice měla v očích hvězdičky a já je ten týden viděl vycházet. U našeho nového klienta už čekaly ve frontě další zakázky a ostatní se do fronty řadili taky. Jak vždycky říkám, tenhle svět je malý, šeptanda se v něm šíří rychle, a když všichni vědí, že jste nejlepší, s nikým jiným se jen tak nespokojí. Já s tím byl srozuměný. Co jiného mi k čertu zbývalo? Nezáleželo mi na penězích tolik jako Alici, ale záleželo mi na ní a chtěl jsem s ní žít. V podstatě bych za ní tehdy šel i do pekel, a přesně to jsem taky udělal.