Karneval

Ukázka z textu

Když jsem se natahovala pro sklenici, bezděčně jsem loktem zavadila o Byronovu paži a skoro jsem se toho doteku lekla. Ihned se ke mně otočil a pohlédl mi zpříma do tváře. Byl to týž chtivý pohled, jímž mě obdařil v Pašově dvoraně, ale teď se na mne díval zblízka, tak zblízka, že jsem přestala vnímat jeho obličej trojrozměrně a soustředila se jen na oči. V závratné vteřině se mi zdálo, že v nich vidím něco, co jsem naposledy spatřila u Casanovy. Něco přirozeně blízkého a ryzího. Ale na rozdíl od Casanovových očí mžik důvěrného spojení vystřídal pocit zvrhlosti a nebezpečí. Připadala jsem si, jako bych v nádherném milenci objevila neznámého bratra, a to příliš pozdě.
O tom všem vypovídaly Byronovy oči. Všimla jsem si, že mu zbělely kotníky na prstech spočívajících na stole, i když se snažil zachovat klid. "Vy jste určitě Cecilie Cornaro," pronesl jemně libozvučnou francouzštinou. "Slyšel jsem o vás. Malovala jste Goetha, ne? A Napoleona?"