Anita Blake 15 - Harlekýn

Průměr: 4.5
(4x)
Nakladatel: Epocha (Nakladatelství Epocha s. r. o.)
Edice:Fantastická Epocha
Série:Anita Blake (15.díl)
Jazyk: česky
Pořadí vydání:1.
Počet stran:416
Typ, vazba:Kniha, pevná
Formát, hmotnost:140 × 201 mm, 490 g
Více podrobností
Běžná cena: 349 Kč

Není skladem 
Bližší informace o dostupnosti nejsou k dispozici.
Informace o dostupnosti

Zboží bohužel momentálně není skladem. Pokud chcete být emailem informováni o jeho naskladnění, klikněte na tlačítko "Sledovat titul" a zadejte svou emailovou adresu.

Poslední změna: 04.03.2021 18:08

Anotace

Moc saintlouiských upírů stále roste a zvěsti o nových schopnostech vládce Jean-Clauda i jeho lidské služebnice Anity Blakeové se šíří až za oceán. Zastánce tradičního řádu však stejně tak znepokojují poměry ve zdejší Církvi věčného života, která porušuje tisíciletá pravidla a snad i ohrožuje bezpečné soužití upírů a lidí. Když se ve městě objeví záhadní Harlekýnové, legendární a přísně utajování upíří strážci pořádku, nikdo netuší, proti komu se mocní z Evropy rozhodli zasáhnout. Pro Anitu, zmítanou věčnými proměnami nevyzpytatelné sexuální magie i politickými spory mezi jednotlivými skupinami kožoměnců, je to jen další komplikace, kterou teď opravdu nemá zapotřebí… Anita Blakeová žije ve světě, kde jsou upíři, zombie či vlkodlaci běžnou součástí společnosti. Živí se jako oživovatelka zombií a zákonná popravčí upírů. Pomáhá také policii při vyšetřování nadpřirozených trestných činů, což se však občas kříží s jejím soukromým životem. Stává se totiž součástí nejen milostného, ale i mocenského trojúhelníku, jehož další dvě strany tvoří vlkodlak Richard a upíří vládce města Jean-Claude.

Specifikace

Název: Anita Blake 15 - Harlekýn

Autor: Laurell K. Hamiltonová

Titul je zařazen do žánrů:

ISBN: 978-80-7425-216-7

EAN: 9788074252167

Objednací kód: -

Hodnocení a komentáře

Pokračování (Karin , 16.9.2014) Odpovědět

Dobry den,zajímalo by mě kdy mohu očekávat další díl.Děkuji za odpověď.

Odpověď (knizniklub.cz , 17.9.2014) Odpovědět

Anita Blake 16 - Temná krev by měla vyjít koncem října.

Možnost zahájení předprodeje (Silver , 16.6.2014) Odpovědět

Už...?

Odpověď (knizniklub.cz , 17.6.2014) Odpovědět

Jo!

Vydání (Klára , 27.5.2014) Odpovědět

Dobrý den, ráda bych se informovala, kdy kniha vyjde nebo bude alespoň v předprodeji? Předem děkuji za odpověď.

Odpověď (knizniklub.cz , 27.5.2014) Odpovědět

Měla by prý vyjít koncem června. Pokusíme se dát do předprodeje co nejdříve, jen nám zatím chybějí informace od vydavatele, třeba cena.

Přidejte svůj komentář

E-mail nebude zveřejněn. Vyplňte v případě, že chcete být informování o reakcích na Váš komentář.

Ukázka z textu

Byron se na nás všechny podíval. Jeho tvář, obvykle plná humoru, byla naprosto vážná. „Mluvte někdo s námi pouhými poddanými, prosím.“
„Obdržel jsi dárek?“ zeptal se Requiem.
„Oui.“
„Jaký dárek?“ zeptal se Byron.
„Masku,“ řekl Jean-Claude.
Byron zbledl. Dnes v noci se už nakrmil, takže měl dostatek barvy, aby to svedl. „Ne, ne, kurva, ne tady, ne znovu.“
„Jakou měla barvu?“ zeptal se Requiem hlasem, který byl tak naprosto prázdný, jak to umí jen staří upíři.
„Bílou,“ odpověděl Jean-Claude.
Byron se uvolnil tak náhle, že skoro spadl. Nathaniel mu nabídl ruku a on ji přijal. „Podlamují se mi kolena, zlatíčka. Neděste mě tak. Bílá, s bílou jsme v bezpečí.“
Nathaniel mu pomohl zpátky na pohovku, ale nezůstal u něj. Přesunul se k nám.
„Jakou barvu dostal tvůj pán v Anglii?“ zeptala jsem se.
„Nejdřív červenou, pak černou,“ odpověděl Requiem.
„Co znamená červená?“ zajímalo mě.
„Bolest,“ vysvětloval Jean-Claude. „Obvykle je to snaha potrestat pána, srazit ho na kolena. Rada nevyužívá Harlekýnů lehkovážně.“
To jméno zaznělo místností jako kámen spadlý do studně. Natáhli jste uši, abyste slyšeli, jak to šplouchne. Opřela jsem se tváří Jean-Claudovi o hruď. Neslyšela jsem tlukot srdce. Dýchal jenom tehdy, když potřeboval mluvit. Znovu jsem hlavu zvedla. Občas mě zneklidňovalo, když jsem přiložila ucho na tichou hruď.
Byron porušil ticho. „Červená znamená, že s tebou pěkně vyjebou.“
„Jako to někdo dělal teď?“ zeptala jsem se.
„Ano,“ souhlasil Requiem.
„A černá?“ zeptala jsem se.
„Smrt,“ řekl.
„Ale copak bílá neznamená, že nás budou jenom pozorovat?“ zeptal se Nathaniel.
„Mělo by,“ přisvědčil Requiem. Začínala jsem se děsit toho, když odpovídal v krátkých úsečných větách. Jeho poezie mi sice občas leze na nervy, ale krátká neklidná slova znamenají, že se něco zvrtlo anebo je nasraný. Nebo oboje.
„Říkal jsi, že mi o nich povíš víc, až se dostaneme do Provinilých slastí. No, tady jsem. Povídej.“
„V současnosti je Harlekýn pouhou žertovnou postavou. Kdysi býval, nebo spíš oni bývali, Mesnée d’Hellequin. Víš, co je to divoký lov, ma petite?“
„Divoký lov je obecně známý vzor, který se objevoval napříč celou Evropou. Nadpřirozený vůdce vede tlupu ďáblů, nebo mrtvých s přízračnými psy a koňmi. Štvou a zabijí každého, kdo jim zkříží cestu, nebo jenom ty zlé a vezmou je do pekla. Záleží na tom, koho čteš, jestli je trestem přidat se k honu nebo odměnou. Každopádně se považuje za vážně špatné být venku, když lov začne.“
„Jako vždy jsi mě překvapila, ma petite.“
„No, je to tak rozšířený příběh, že pro to musí být nějaký reálný základ. Ale nikdo ho neviděl na vlastní oči od dob jednoho z anglických králů Jindřichů. Myslím, že to byl Jindřich II., ale nejsem si tím stoprocentně jistá. Většinou je vůdcem lovu nějaký místní mrtvý lump nebo ďábel. Ale než se k tomu dostalo křesťanství, říkalo se, že to vedli různí severští bozi. Hodně se zmiňuje Odin, ale občas i bohyně jako Hel nebo Holda. Ačkoli v té verzi s Holdou lov rozdává dary stejně jako tresty. To prý dělaly i nějaké jiné lovy, ale obecně bylo vážně špatné, když tě chytili, nebo i když jsi je jenom viděl jet kolem.“
„Harlekýn je jedním z těchto vůdců,“ řekl Jean-Claude.
„To je pro mě novinka, ale nic jsem o tom nečetla od vysoké. Nejspíš si to pamatuju jenom proto, že je to tak rozšířený příběh a přitom se před pár staletími přestal objevovat. Skoro všechny ostatní legendy, které mají tolik svědectví, jsou pravdivé. Nebo aspoň taková je moje zkušenost. Tak proč se tahle vytratila? Proč se divoký lov jednoduše přestal prohánět krajem, pokud byl skutečný?“
„Je skutečný, ma petite.“
Podívala jsem se na něj. „Chceš tím říct, že to byli upíři?“
„Chci tím říct, že ta legenda existuje a my ji využili. Harlekýni si přisvojili postavy divokého lovu. Protože to bylo něco, čeho se lidé již báli.“
„Upíři lidi děsí tak jako tak, Jean-Claude. Nepotřebujete si hrát na severské bohy, abyste byli děsiví.“
„Harlekýn a jeho rodina se nesnažili vyděsit lidi, ma petite. Snažili se vyděsit ostatní upíry.“
„Vždyť vy už se navzájem děsíte. Krkavčí máma je toho důkazem.“
„Hluboko v naší historii Marmee Noir rozhodla, že jsme příliš nebezpeční. Že potřebujeme něco, co nás bude držet pod kontrolou. Stvořila myšlenku Harlekýna. Jak jsi řekla, ma petite, po celé Evropě existovalo tolik divokých lovů, tak co byl jeden navíc? Upíři začali svůj život jako lidé a myšlenka divokého lovu byla něco, čeho se mnozí již obávali.“
„Fajn, a co má tenhle falešný divoký lov společného s námi?“
„Nejsou falešní, ma petite. Jsou nadpřirozenou jednotkou, která dokáže létat, dokáže trestat hříšné a zabíjet tajemně a rychle.“
„Nejsou tím původním divokým lovem, Jean-Claude. Takže jsou pro mě falešní.“
„Jak si přeješ, ale jsou tím nejpodobnějším policii, co upíři mají. Byli vybráni ze všech hlavních pokrevních linií. Nejsou povinni věrností žádné. Jsou povoláni tehdy, když se rada nemůže shodnout. A teď se nemůže shodnout na mně, na nás.“
„Co přesně dělají?“ zeptal se Nathaniel.
„Převleky a lsti jsou jejich denním chlebem. Jsou to nájemní vrazi, špioni nejvyššího řádu. Nikdo neví, kdo jsou. Nikdo nikdy neviděl jejich tváře a přežil. Přijdou za námi maskovaní, pokud nemají v plánu nám ublížit. Maskovaní jako v Benátkách, kdy bohatí nosili masky, kápě a klobouky, takže všichni vypadají podobně a nelze je od sebe rozpoznat. Pokud se před námi objeví v těchto kostýmech, pak tu jsou pouze proto, aby pozorovali. Pokud se objeví v maskách svých jmenovců, pak můžou nastat obě možnosti. Buď nás mohou pouze pozorovat, nebo nás budou chtít zabít. Budou mít na sobě masky svých jmenovců, jak aby skryli svou tvář, tak aby nám dali najevo, že pokud s nimi nebudeme spolupracovat, snadno se mohou změnit ve smrtelnou hrozbu.“
„Co tím myslíš, masky svých jmenovců?“ zeptala jsem se.
„V jednu chvíli existuje pouze jeden Harlekýn, ale existují další Harlekýni jako název celé skupiny. Ať už se kdysi jmenovali jakkoli, přijali jména a masky z commedia dell’arte.“
„To označení neznám,“ řekla jsem.
„Byl to druh divadla, který vzkvétal dřív, než jsem se narodil, ale dal vznik mnoha charakterům. Původně na jevišti nevystupovaly ženy, ale ve skupině Harlekýnů jsou tací, kteří přijali ženské postavy. Můžeme hádat, zda jsou to skutečně ženy či se pouze snaží zmást, ale není to důležité. Co se týče jednotlivých jmen, jsou jich tucty, ale některá jména jsou známá už po staletí: samozřejmě Harlekýn, Punchinello, Scaramouche, Pierot nebo Pierretta, Kolombína, Hanswurst, Il Dottore. Můžou být tucty dalších, možná i sto. Nikdo neví, kolik jich v tlupě Harlekýnů je. Většinou se objeví pouze v černobílých maskách téměř bez rysů. Jednoduše řeknou: ‚My jsme Harlekýni.‘ Nejlepší možný scénář je, že se nikdy nedozvíme, kteří konkrétně přišli do našeho města.“
„Jak vážné porušení upíří etikety je, když jsme dostali bílou masku, ale přitom se chovají, jako kdyby byla červená?“ zeptala jsem se.
Jean-Claude a Requiem si vyměnili pohled, který jsem nedokázala přesně rozluštit, ale nebylo to nic dobrého.
„Mluvte se mnou, ksakru,“ zavrčela jsem.
„Tohle by se dít nemělo, ma petite. Buď je to útok nějakého jiného upíra, který je dostatečně mocný, aby nás zmátl, nebo Harlekýni porušují svá vlastní pravidla. Jsou smrtící, už když jsou těmito pravidly svázaní, a kdyby zákony porušili…“ Zavřel oči a objal mě, pevně mě objal.
Nathaniel přešel k nám, tvář nejistou. „Co s tím můžeme udělat?“
Jean-Claude se na něj podíval a usmál se. „Jsi velmi praktický, mon minet, stejně praktický, jako je náš Micah.“ Otočil se k Requiemovi, jehož úsměv zmizel. „Takhle to začalo i v Londýně?“
„Ano, jeden Harlekýn dokázal podnítit naše touhy. Ale pouze takové, které jsme již měli. Nejprve to bylo velmi nepatrné, později se to zhoršilo. Upřímně, co se dnes stalo Anitě, mezi námi prošlo bez povšimnutí. Jednoduše to vypadalo, že se dvojice konečně rozhodly naplnit své přátelství.“
„Jak se to zhoršilo?“ zeptal se Nathaniel.
„Nevím, jestli to byl tentýž upír, ale začal zasahovat, když jsme používali schopnosti Belliny linie. Vyvolávání chtíče se strašlivě zvrtlo.“
„Jak strašlivě?“ zeptala jsem se.
„Ardeur ve své nejstrašlivější podobě,“ odpověděl.
„Kurva,“ vydechla jsem.
Nathaniel se dotkl mých ramen a Jean-Claude roztáhl víc paže, aby nás mohl obejmout oba. Byla jsem pevně vklíněná mezi nimi. Jako kdybych konečně mohla dýchat. „Lepší a lepší,“ řekla jsem.
„Čím těsněji jsi ve spojení se svou mocenskou základnou, tím víc jistoty proti nim získáš. Ze začátku,“ řekl Requiem.
„Co myslíš tím ze začátku?“ zavrčela jsem.
„Nakonec náš pán podléhal jejich mučení bez ohledu na to, koho se dotýkal. Čehokoli se dotkl, to onemocnělo, a čehokoli se dotkl kůží, bylo otrávené.“
„Čím otrávené?“ zeptala jsem se.
„Obrátili proti nám naše vlastní schopnosti, Anito. Tvořili jsme polibek téměř čistě z linie Belle Morte. Obrátili proti nám naše dary, takže se ta čepel zakousla hluboko a my pro ně krváceli.“
„Nemučili Elinore a Rodericka,“ ozval se Byron z pohovky.
Všichni tři jsme se na něj podívali a dál se k sobě tiskli.
„To není pravda. Nejprve to Elinore trápilo jako nás všechny. Byla tak poblázněná Roderickem, že nemohla dělat svou práci.“
„Ale, jak jsi sám řekl, když se přes nás šílenství přelilo, byli ušetřeni,“ řekl Byron. V jeho hlase byl náznak hněvu, nebo něčeho velmi podobného.
Jean-Claude nás oba objal a Nathaniel mu objetí oplatil, takže se mi těžce dýchalo. Ne však kvůli upířím trikům, ale ze samotné síly jejich těl. Jean-Claude se uvolnil a Nathaniel ho napodobil. Jean-Claude nás přesunul k okraji stolu. Opřel se o něj a přitiskl si mě k sobě zády. Napřáhl dlaň k Nathanielovi a přitáhl ho ke stolu. Nathaniel se na něj posadil a pohupoval nohama. Ale nechal svou dlaň v Jean-Claudově, jako by se bál ho pustit. Řekla bych, že to jsme se báli všichni.
„Co myslíš tím šílenstvím?“ zeptala jsem se.
„Vyšukali jsme si mozky z hlavy, zlatíčko,“ odpověděl.
Snažila jsem se vymyslet zdvořilý způsob, jak to říct.
Byron se zasmál. „Ten výraz ve tvé tváři, Anito. Ano, sex je naší přirozeností a provozujeme ho hodně, ale chceš při


Žánry