Jitka Lucemburská - Sestra Karla IV. dobývá Francii

Číst knížku, jejíž děj je zasazen do dob dávno minulých, je jako bych si do pokoje vpustila malý kousek historie. Při čtení Jitky Lucemburské jsem ten historický vánek pocítila Díky krásnému a působivému stylu a především atmosféře, kterou dokázala autorka navodit, to šlo jedna báseň. Bylo úžasné „vypravit se“ do doby, ve které na českém trůně stanul „král cizinec“ a po jeho boku Eliška Přemyslovna. Více než do politických záležitostí nám autorka pootevřela dvířka především do soukromého života královské rodiny. Být součástí samotného příběhu je něco nepopsatelného a přesně takový pocit v knížkách zbožňuji. Porozhlédnout se po Velkém rynku Starého Města, míjet se a poznat různé lidi, nahlížet do všelijakých zákoutí, poslouchat klábosení a klevety kovářky a panské kuchařky a možnost alespoň jedním okem zahlédnout samotného krále či královnu, to by zaručeně chtěl prožít alespoň jedinkrát každý milovník historie. Mít tak stroj času, to by to šlo raz dva. „Historické“ knížky pro nás jakýmsi strojem času jsou a když se navíc vydaří, vezmou nás s sebou do doby, kterou si vybereme. Je jenom na vás, milí čtenáři, pro jaký výlet se rozhodnete. Třeba se vypravíte do 14. století – doby, ve které žila Jitka Lucemburská… Až přiletí čáp, královno… Jitčinu dětství je věnována první část knížky. Autorka nás pozve do domu U Bílého zvonu, ve kterém se zanedlouho narodí dlouho očekávané druhé dítko Jana a Elišky. Král si je téměř jistý, že to bude chlapec – následník trůnu, královna se v požehnaném stavu dennodenně modlila za zázrak, aby protentokrát opravdu přiletěl čáp… a venku na ulici lid netrpělivě čekal na zprávu o narození… Jenže ani podruhé si čáp cestu do královské rodiny nenašel a na svět přišla „nevítaná princezna“ Jitka. Sudičky se u princezniny kolébky zřejmě dlouho nezdržely a krásné dny bez mráčků někde zapomněly. Nejenom nad jejím dětstvím, ale mohli bychom říci nad jejím celým osudem, se vznášel stín. Jako malé děvčátko zažila jenom pár šťastných chvil a to především zásluhou její komorné Jenovéfy. I když se po ní v královské kolébce konečně rozplakal chlapec, titul „nevítaného“ dítěte ji jako břemeno tížil i tehdy, kdy opustila zdi královského paláce v Praze… Její Výsost, princezna Bona má srdce ze zlata... Ve druhé polovině románu se přidáme ke královskému průvodu a doprovodíme českou princeznu do největšího města k nejskvělejšímu dvoru… do Francie, kde má zanedlouho pojmout za svého chotě francouzského následníka trůnu, prince Jeana. I v manželství se Jitka – teď už vévodkyně normandská – cítila zoufale osamělá. Láska byla v té době pojmem vyhrazeným pro básníky a málokdy se vzpomínala v manželských slibech. Ač byl Jitčin manžel zdvořilý a galantní, vřelých projevů lásky se Jitka nedočkala. Ale i v tomto světě – mnohdy nespravedlivém – poznala své spřízněné duše, které jí byly velkou oporou. K jedné z nich patřila Chantal de Lantaigne – temperamentní černovláska, která se kupodivu narodila ve stejný den jako Jitka. Samozřejmě nesmím opomenout ani na věrnou komornou Jenůfku a jejího syna Vondráška, kteří dali princezně více lásky než vlastní rodiče a naposledy jsem si nechala Bertranda de Cissey – mladíka, kterému světlovlasá česká princezna zamotala hlavu… Neméně zajímavé bylo i to, že francouzský lid si českou princeznu velmi oblíbil. Jistě ne nadarmo si vysloužila přezdívku: dobrá princezna Bona. V prvé řadě bych chtěla pochválit autorčin výběr. Konečně se našel někdo, kdo si za své ústřední postavy vybral také někoho jiného než furt ty samé. Postava Jitky Lucemburské není v českých dějinách až tak známá a pokud nesáhnete po nějaké kronice či jiné odborné publikaci, o jejím životě se jen tak nedočtete. A právě proto mi připadají knížky, pro jejichž náměty si autoři vybírají méně známé osobnosti českých dějin, tak zajímavé. Autorka píše nenáročným, avšak velmi příjemným stylem. Kapitoly i knížka samotná jsou dlouhé tak akorát. Rozhodně se vám nestane, že by vás nudily nějaké sáhodlouhé popisy. Knížku paní Melity Denkové bych přirovnala k jakési skládačce, ve které jsou nějaké dílky pravdivé a jiné jsou její fantazií. Nápad s Madeleine de Lantaigne, konvalinkami i černovlasou parukou prokletou koktavým Joskou, byl podle mého názoru skvělý tah – výborně to příběh okořenilo a udělalo z něho nenáročné čtení patřící do škatulky krásné literatury, u kterého si nejenom odpočinete, ale také se něco dozvíte. Knížku vřele doporučuji všem zájemcům o historii. Zvláště dámské publikum jistě najde v knížkách paní Denkové zalíbení.