Před několika lety jedna mladá maminka – s bříškem, právě totiž čekala třetí přírůstek do rodiny – pobíhala po celé Bratislavě se svým čerstvě dopsaným prvním románem a marně se snažila nějakého vydavatele přesvědčit, že stojí za přečtení. Všude ji čekala ta samá zamítavá odpověď. Prý je příliš mladá, nezkušená, neznámá, a ještě navíc možná i „šibnutá“, jak dnes sama se smíchem říká.
A že dnes k potutelnému úsměvu opravdu má dost dobrý důvod! Na Slovensku se jejích knih prodalo přes milion výtisků, u nás přes sto tisíc. Když se to přepočítá na počet obyvatelů, je Táňa Keleová-Vasilková v prodejích stejně úspěšná jako kterýkoli americký bestsellerový spisovatel. Přesto je vděčná i za ty těžké začátky: „Člověk si víc váží štěstí, za které musel bojovat.“
Včera měli po dvou letech zase příležitost i čeští čtenáři setkat se s touto milou dámou osobně – v pražském Paláci knih byla totiž uvedena její nová kniha v českém překladu: Lék na smutek. Pokřtít ji přišel oblíbený český herec Petr Rychlý, který s autorkou vytvořil tak dokonalou dvojici, že o smutku sotva mohla být řeč.
Táňa je nezkrotný živel, překypuje optimismem a chutí do života, a obojí moc ráda šíří dál. Z odezvy čtenářek, ale i čtenářů moc dobře ví, že její spisovatelské poslání s sebou nese velkou zodpovědnost. I kdyby nechtěla, činy jejích hrdinek nejednou ovlivní rozhodnutí těch, kteří jejich osudy poznávají ze stránek Tániných knih. Skýtají útěchu, nabízejí naději, přinášejí motivaci. To poslední především.
To neznamená, že by měla Táňa lehký život. Jenom si našla svůj způsob, jak se postavit k těm špatným věcem, které ji potkávají jako každého jiného. „Neexistuje život bez problémů. Někdy je problém menší, někdy větší – díkybohu, když jenom menší. Když je větší, je to průser,“ říká na rovinu. Ale ani to přece není konec světa, vždycky se dá něco udělat, jen je zapotřebí trochu trpělivosti. Nejspíš proto má tak ráda šťastné konce – nebo alespoň ty otevřené. Nemusí to být romantický výmysl. Všechno je možné, když se chce.
U tak plodné autorky je namístě ptát se, odkud bere inspiraci, a tato otázka na čtvrtečním křtu taky padla mezi prvními. Co třeba zajímavé příběhy lidí kolem ní? Nachází i ve vyprávění svých přátel literární látku? V žádném případě! „Své soukromí si střežím a stejně tak respektuji soukromí jiných. To, co mi vypráví někdo blízký, bych nikdy v knize nepoužila. Ne proto, že by mě to nezajímalo, ale že by to prostě bylo jako rána pod pás.“
Najde se ovšem sdostatek lidí, kterým by vůbec nevadilo se o svůj životní příběh podělit. Táňa říká, že jí dochází celkem hodně dopisů od čtenářek (prý nejednou spousta stran s krásným rukopisem), kde jí pro inspiraci vyloží svou cestu, s tím dobrým i s tím špatným, co je na ní potkalo. Ani ty však při psaní nevyužívá... Nato už se nabízela další otázka – jak tedy vypadá její tvůrčí postup?
„Jednoduše začnu a dál mi děj diktuje hrdinka,“ vysvětluje. Táňa tak vlastně ani nemá tušení, když začíná psát, jak to všechno skončí. Když se nad tím zamyslíte, není to zas tak podivné. Kolikrát máte během čtení pocit, že je hlavní postava tak skvěle vykreslená, že vám téměř živě vyvstává před očima? Takovou tato zkušená autorka dokáže vytvořit bez mihnutí oka. Tvorba je pak možná spíš takovým rozhovorem s hrdinkou. Jde si vlastní cestou a příběh je o to uvěřitelnější, o to skutečnější...
Minuty plynuly, ani jste si nepovšimli, a pořád bylo o čem mluvit. V jednu chvíli se konečně ujal slova i Petr Rychlý, a udělal to krásně: „Věřím na energie,“ prohlásil. „Když jsem četl, o čem je Lék na smutek, měl jsem pocit, že jsem snad s Táňou musel vyrůstat, že jsme v lavicích chomutovské školy seděli někde kousek od sebe...“ A ta kniha pro něj vlastně vychází pozdě, řekl s odzbrojující upřímností, v loňském roku mu totiž umřela maminka. Nebo tohle načasování možná právě naopak má svůj smysl. Kdoví?
Rozhořela se ještě skvělá debata na téma, jestli vůbec má smysl mluvit o ženském románu. Táňa totiž ze zkušenosti ví, že její knihy, přestože jsou vždycky řazené do romantických žánrů pro ženy, čtou i muži, a to s velkou chutí. Dělení na ženskou a mužskou literaturu je tedy podle ní úplný nesmysl. Samozřejmě, pro vydavatele to svůj význam má, potřebuje nějak pomoci čtenáři, aby se zorientoval v té záplavě knih, co denně vychází.
Na druhou stranu, možná bychom spíš souhlasili s Táňou. Hodně lidí možná po knize nesáhnou, protože je zaškatulkovaná do žánru, který jim připadá příliš vzdálený. A my koneckonců z názorů, co nám přicházejí od čtenářů a čtenářek, moc dobře víme, že jsou ženy, co milují fantasy, nebo třeba i válečnou literaturu, a jsou muži, co čtou erotické romány (těch je ale moře!).
Takže, milé dámy, možná je načase koupit svým přátelům či manželům něco od Táně Keleové-Vasilkové. Kdyby ty romány opravdu četli, napadlo nás teď, přinejmenším by asi byli o hodně blíž k pochopení ženské duše, která se jim tak často zdá tak záhadná a komplikovaná!
Dalo by se toho napsat ještě dvě strany. My jsme si však asi po půlhodině jednoduše přestali zapisovat. Ti z vás, co tam byli, určitě vědí proč. Ta obdivuhodná žena, z níž prýští tolik pozitivní energie, je opravdu rozená vypravěčka. Nechcete koukat na bílý papír a horečnatě zapisovat útržky vět. Chcete se opřít a prostě jen – naslouchat...
Přidat komentář
smutne... (Iveta Lodlová , 26.6.2014) Odpovědět