Erevis Cale 3 - Půlnoční maska

Anotace

Ukázka z textu

Ssessimytha obestírala temnota hlubiny. Hladily ho mocné proudy, které plynuly přes jeho nateklé, rozbolavělé tělo. Lenivě si vzpomněl, že kdysi, v dávné minulosti, v těch proudech plaval a lovil. Vše živé na míle daleko před ním tehdy strachy prchalo. Ale dnes už ne. Neopustil dno už celá staletí. Od chvíle, kdy nalezl Zdroj, se téměř vůbec nepohnul.
Plačtivé volání stoupající z hlubin poprvé dolehlo k Ssessimythovým uším před dávnými věky. Lákalo ho k sobě až na hluboké mořské dno, k patě potopeného útesu, kde se kupily rozvaliny. I ten jediný slabý pulz – stěží patrný kontakt s jeho vědomím – stačil, aby vybudil Ssessimythovu mysl a příjemně mu rozechvěl celé tělo. Ssessimyth se volání okamžitě poddal. Nadšeně se vydal vodou dolů do temnoty, kde začal bez váhání bourat pozůstatky zničeného města, vyvaloval balvany, kácel sloupy, shazoval budovy a čeřil bahno, až nakonec…
Nalezl, co hledal. Spočívalo to pod vrstvou usazenin, uprostřed trosek starobylého města, v němž to kdysi dávno vzniklo. Leželo to hluboko, částečně začleněné do pevného podloží skalnatého mořského dna. Třpytivé plošky té věci Ssessimytha uchvátily. Jejich měkká, oranžová záře byla tím jediným, co osvětlovalo hlubinu, a hypnotický hlas Zdroje zase tím jediným, co přineslo osvícení Ssessimythově duši.
Natáhl dvě chapadla, aby se toho dotkl, a už první kontakt ho navždy změnil. Okolní svět se pro něj stal téměř okamžitě zastřeným a nepodstatným, zatímco svět jeho mysli a mysli Zdroje – jejich společné mysli – pro něho najednou začal představovat celý vesmír.
Zdroj po nějakém čase umlkl a volání do okolního světa už se neozývalo. Ssessimyth všechny nářky pohlcoval, dokud se Zdroj nepodvolil a neupadl do bezmocné, ospalé dřímoty. Nyní už promlouval pouze k Ssessimythovi, a ten měl celý vesmír Zdroje jen pro sebe.
Skutečný svět vnímal Ssessimyth pouze vzdáleně. Cítil, jak na něm a všude kolem něj leží zbořené chrámy, obchody, akademie, sloupy a poničené sochy. Hromady kamenných trosek ho tížily, ale on se do nich v průběhu let zavrtával stále hlouběji, aby se ke Zdroji dostal co nejblíže. Ležel u samotných kořenů zdevastovaného města. Lidé, kteří ho kdysi vystavěli, byli dávno mrtví, zahubení vinou pošetilosti nejmocnějšího z nich. Když je Zdroj začal volat, nikdo už tu nebyl, nikdo ho neslyšel. Nikdo kromě Ssessimytha. Město se stalo jejich hřbitovem a Ssessimythovým rájem.
Nehybně ležel v objetí rozvalin, v samém středu stvoření. Panovalo tu ticho a tma. Spolu se Zdrojem tvořil jednotu. Byl to stav, na kterém nechtěl nic měnit.
Ležel v bahně, nasával, co mu Zdroj nabízel, a byl spokojený.
V okolních tunelech vnímal pohyb svých přisluhovačů. Nalezli ho několik stovek let poté, co se propojil se Zdrojem. Považovali ho za boha a začali ho uctívat. Někdy je ohromil tím, že využil Zdroj k myšlenkové komunikaci s jejich kněžími. Členové kmene mu přinášeli oběti, maso, které požíral svým zobanem, a čistili mu otevřenou ránu na hlavě.
Tato rána a neustálá bolest představovaly Ssessimythovu oběť Zdroji, jeho sebetrýznění. Za odměnu dostal od Zdroje celý vesmír.
V průběhu staletí se snažil přiblížit měkkou tkáň svého mozku až přímo k tělu Zdroje. Nakonec se mu to podařilo a mozkem se ho dotkl. Tělesný kontakt, ještě posílený vnitřní jednotou myslí, mu rozšířil vědomí a proměnil ho v něco, co bylo víc než smrtelný tvor, třebaže méně než božstvo.
Neotevřel oči, aby se na přisluhovače podíval, i když věděl, že se právě chystají provést nedaleko jeho těla nějaký rituál. Ve skutečnosti neotevřel oči už několik desítek let. Vše, co si chtěl prohlédnout, viděl vnitřním zrakem, prostřednictvím snící mysli Zdroje. Myšlenky přisluhovačů vnímal v okolí jako pouhé vzdálené ozvěny.
V duchu prožíval minulost – celé dlouhé věky, které již dávno minuly. Zakusil nadšený, děsivý okamžik, kdy se Zdroj zrodil, a cítil, jak se z nicoty povznáší k uvědomění sebe sama díky síle kouzla jednoho arkanisty. Viděl město vystavěné na vrcholku hory, která se vznášela v oblacích. Viděl, jak umění a věda těch, kdo žili na povrchu, stoupá k závratným výšinám. Prožíval život i smrt tisíců a z rozmaru občas vnímal jejich zážitky.
Byl svědkem pádu města a jeho smrti. Magie, která ho udržovala ve vzduchu, selhala – dočasně tehdy selhala všechna magie – a město se zřítilo do moře. Jediným přeživším zůstal Zdroj, který setrval sám v temnotě. Tuhle událost prožil Ssessimyth jen jedinkrát, znovu už nikdy.
Přitlačil své obří tělo ke Zdroji o něco blíž a jeho povrch se mu zanořil o malý kousek hlouběji do mozku. Hlavou mu projela ostrá, bodavá bolest, ale spolu s ní i vzrušení. Jeho chapadla sebou škubla v mírné křeči. Rozvaliny se pohnuly, kameny se posunuly a Ssessimyth věděl, že se ze dna zvedl oblak zvířeného bahna a usazenin.
Mezi přisluhovači vycítil obavy, ale také potěšení. Jakýkoliv pohyb jeho těla považovali za příznivé znamení. Bezpochyby měli za to, že je to odpověď na jejich rituál. Kněží té noci pravděpodobně zorganizují lov a polapenou kořist mu předloží jako obětinu.
Palčivá bolest v hlavě pominula a zanechala po sobě pouze tupý tlak, vzrušení a úžas. Nechal chapadla opět klesnout na původní místo na mořském dně a v mysli se mu začaly odvíjet další příběhy z minulosti. Byl arkanistou, který pronikal do zákoutí a tajů Tkaniva; byl kurtizánou, která musela uspokojovat výstřední přání vrchnosti; byl knězem Kozaha Hřmícího, jehož kázání posílala do bitev tisíce mužů.
Hltal sny, které Zdroj snil – během jediné hodiny stokrát žil a stokrát zemřel, jedl, pil, pářil se, zvracel, miloval, smál se, nenáviděl, plakal a zabíjel – vše v říši mentálního vesmíru, v němž existoval pouze on sám a Zdroj.
Jeho tělo mezitím celou dobu nehybně leželo v chladné temnotě.
Byl spokojený a nechtěl na tom už nikdy nic měnit.