Vláda soumraku 5 - Strážce soumraku

Anotace

Ukázka z textu

Cítil to jako vzdálený výkřik; volání orla snášejícího se dolů z nebes. Slyšel to hluboko v kostech, dunělo to z temných míst v podzemí a otřásalo to základy města. Starý voják upřel pohled na zatažené nebe, pak se rozhlédl po nádvoří. Najednou nepochopitelně dostal strach. Sáhl si za záda a tasil šamšír, jistotu, kterou mu zbraň v ruce dodávala, však přebila sílící předtucha.
Venku na ulici se ozval rachot a on se otočil a poslepu sekl, nikdo za ním ale nestál. Tiché ševelení deště přehlušily hlasy, zněly ale zmateně a rozzlobeně, nebyly to hlasy mužů připravených zabíjet. Potom se nádvořím rozlehl šepot a on se otočil dokola se šamšírem připraveným k útoku, neviděl ale nic než prázdný dvůr a vysoké holé zdi.
Hlasy na ulici sílily; slyšel útržky vět. Znenadání ho zalila slabost, a třebaže se dál otáčel, pohyboval se váhavěji, hrozilo totiž, že se mu podlomí kolena. Šepot k němu doléhal zblízka, přímo z jeho stínu. Studené prsty mu šmátraly v zákoutích mysli. Instinktivně zatřásl hlavou a pokusil se pocitu zbavit, nemělo to ale smysl.
Vzápětí zaútočily drápy.
Zalapal po dechu, upustil meč a chytil se rukama za hlavu, malinké zuby mu totiž začaly rvát mysl na kusy. Ledový dotyk pronikl hlouběji a on klesl na koleno. Ochromily ho šok a bolest. Neuvědomoval si, že si nehty zarývá do kůže a po prstech mu stéká krev. Větší bolest se mu usadila v lebce: jeho myslí se rozlil ledový oheň a propálil si cestu jeho vzpomínkami.
Vykřikl. Zhroutil se na dláždění a vůbec pád nevnímal. Křečovitě se svíjel, drápy se mu zatím zarývaly do zapomenutých koutů mysli a rychle, s bezcitnou precizností trhaly. Připravily ho o slova z minulosti. Před očima mu probleskla vzpomínka na hrdé rodiče, pak se z jejich hlasů staly jen prázdné zvuky. Cítil, jak mu drápy vyrvaly z mysli jméno a rozprášily ho. Bolest postupně odezněla a nahradil ji otupující chlad; lapal po dechu a nekontrolovaně se třásl. Ležel na zemi s koleny přitaženými k hrudi a hlavu schovával v pažích. Před očima mu probleskly hvězdy, pak ho chlad omráčil. Obklopila ho temnota a on se jí ochotně odevzdal.

Někdo s ním zatřásl, probudil ho a převrátil na záda. Ozval se nad ním naléhavý hlas. Zněl povědomě. Otevřel oči a do hlavy se mu zařízla ostrá bolest.
Hlas znovu promluvil, jedno slovo, které snad poznával, jeho mysl však připomínala bažinu. Pokusil se promluvit, jen ale chabě zasténal.
„Jantare,“ syčel hlas. „Jantare, musíte vstát!“
Cítil, že ho někdo posadil, jakmile ho ale pustil, znovu se svezl na zem. Když ho opět posadili, Země se kolem něj rozmazaně vlnila.
Hlas se nevzdával. „Poslouchejte, Jantare: musíte mě poslouchat.“
Někdo ho pevně držel a on začínal zaostřovat: holá stěna nádvoří a ztrhaná tvář, světlé vlasy a šmouha od bahna na líci – byl to muž, kterého možná dříve znal.
Muž dřepěl, pevně ho držel za paže a upřeně mu hleděl do očí. „Jantare, potřebuju, abyste se postavil.“
Nepohnul se. Nechápal význam slov, která se přes něj přelévala, ani nedokázal donutit končetiny k pohybu.
Muž s ním frustrovaně zatřásl jako s hadrovou pannou a praštil ho do nohy, aby upoutal jeho pozornost. „Na nohy, Jantare – jestli okamžitě nevstanete, je po vás.“
Pohlédl dolů na botu, do které ho muž udeřil, pak na mužovy bosé nohy – nebyly stejné. Jedna vypadala normálně, druhou ale tvořila velká boule s malými prsty. Něco to v jeho mysli zažehlo. Trhl sebou a řekl: „Naii.“
„Ano, správně,“ pobídl ho muž. Nervózně pohlédl do strany, pak se opět soustředil na něj. „A teď vy, vaše jméno je Jantar – vzpomínáte? Řekněte to, ‚Jantar‘.“
První pokus vyzněl zkomoleně a jeho mysl ovládla panika. Jméno? Moje jméno…
Trhl hlavou dozadu, protože ho Nai tvrdě uhodil do tváře. „Řekněte to, Jantare. Řekněte to.“
„Jan… Jantar,“ vydechl a po tvářích se mu začaly kutálet slzy. Aniž by tušil proč, začal tiše kvílet, Nai ho ale znovu uhodil a vzal jeho hlavu do rukou, aby si udržel jeho pozornost.
„Na to nemáme čas. Nemyslete, prostě plňte rozkazy, vojáku! Jmenujete se Jantar, jasné? Jmenujete se Jantar a musíte vstát.“ Aniž by počkal na odpověď, postavil Nai Jantarovy nohy na zem, stoupl mu na ně a zatáhl velkého vojáka za paže.
Jantar cítil, že se pohybuje, nedokázal ale Naiovi nijak pomoct, soustředil se totiž na jediné slovo, kterému rozuměl, na jméno, na němž lpěl se zoufalstvím tonoucího muže. Málem na Naie spadl, menší muž ho ale chytil včas a podržel ho.
„Trocha pomoci by neškodila,“ zamumlal Nai a vklouzl Jantarovi pod pravou paži. Než se ho ale pokusil zvednout, sebral ze země Jantarův ztracený šamšír, zasunul ho zpět do pochvy na Jantarových zádech a poplácal ho po rameni.
„Teď zatlačte nahoru,“ řekl. „Neunesu vás.“
Nai se zapřel a zvedl se a Jantar cítil, jak jeho nohy reagují a narovnávají se. Na chvíli zůstal stát, pak se ale zhroutil zpátky na Naie.
„Dobře,“ funěl Nai, „ale radši to zkusíme znovu. Pryč z města vás odnést nedokážu.“
„Já jsem… ztratil jsem…“
„Ztratil jste jméno, ano, já vím,“ řekl Nai měkčeji. „Ukradli vám ho – všem nám ho ukradli, vás to ale postihlo nejhůře ze všech.“
„Jak…?“ Jantar zmlkl, protože myšlení bylo příliš namáhavé, hlavu mu totiž zaplnil vířící oblak neformulovaných otázek.
„Na tohle teď opravdu nemáme čas. No tak, zkuste udělat krok.“ Předklonil se, aby donutil Jantara udělat krok a převzít vlastní váhu. Pravá noha se posunula, zadrhla se ale o zem a Nai ji musel nakopnout, aby ji opět postavil na zem. Tentokrát se Jantar pohnul instinktivně a tíha na Naiových ramenou se trochu zmenšila.
„Tak je to správně, a další krok,“ pobídl ho a společně se bolestivě pomalu vydali přes nádvoří.

U brány se Nai zastavil a vzhlédl k Jantarovi. „Ještě nejste dost silný, potřebuju ale, abyste šel rychleji, jinak jsme oba mrtví.“ Opřel Jantara o stěnu, aby sejmul tíhu ze svých ramenou, vzápětí však ticho prořízl cizí hlas.
„Hej, kdo jste?“
Nai se otočil a v pootevřené bráně spatřil muže s dlouhými blond vlasy: podle oděvu to byl byorský dělník a v ruce držel kyj. Muž zamžoural a při pohledu na Jantara pomalu vykulil oči.
„To je zatracený…“ Muž se neobtěžoval dokončit větu, nýbrž zvedl zbraň a vykročil k nim.
Nai viděl, jak muži problesklo obličejem překvapení, když napřáhl prázdné ruce a vyrazil mu v ústrety.
Byoran se chystal rozdrtit Naiovi obličej kyjem, než ale mohl zbraň zvednout, z Naiových dlaní vyšlehlo muži do tváře světlo. Vzduch naplnil pach spáleného masa, muž zavrávoral, upustil kyj a chytil se za obličej.
Nai se nezastavil, zpoza opasku tasil dýku, vrazil ji muži do břicha, pak ji vytočil nahoru a probodl muži srdce. Když dýku vyškubl, pro jistotu ještě muži podřízl krk. Byoran klesl bez dalšího zvuku k zemi, zůstal ležet a křečovitě se svíjel.
Nai se sehnul, utřel si čepel do mužovy košile, opět ji schoval do pochvy a zavřel bránu. Jantar se během rvačky ani nepohnul, a když se k němu Nai vrátil, zjistil, že ji možná ani nevzal na vědomí. Stál už rovněji a jednou rukou se držel stěny, aby nevrávoral. Nai ale viděl, že není ve stavu, aby šel, natož utíkal po ulici.
„Takže další procházka po sídle?“ nadhodil, vklouzl Jantarovi pod paži a otočil ho. Střelil pohledem po mrtvole, ze které vytékala stružka krve a mířila ke zdi kolem nádvoří. „Doufejme, že mi k něčemu budete a tohle všechno bude stát za to.“
Naie něco napadlo, zastavil se, přejel Jantarovi rukou po tváři a začal mumlat zaklínání. Asi po půlminutě toho nechal. „Aspoň že pouto je pořád na místě,“ zabrblal. „Nejsem si jistý, jestli po dnešku ještě někdo rád uvidí meninského vojáka, král Emin by vás ale mohl využít k tomu, aby našel zrádce Ilumena. Není to zrovna nejlepší možnost, jinou ale asi nedostanete, a muži mého řemesla by se mohlo hodit, že mu král dluží laskavost.“
Jantar stále neodpověděl a Nai se zatvářil soucitně. „Bohové, tohle asi vaši rodiče nečekali, když vás pojmenovali po vašem vznešeném, třebaže vzdáleném příbuzném. Kdo by to čekal? Byla to ta nejdivnější věc, jakou jsem kdy zažil, cítit, jak mi někdo trhá z mysli jméno – a ani v tom neměl prsty nekromant! Život je plný překvapení, buďme ale rádi, že od chvíle, co jste vstoupil do armády, vaše pravé jméno nikdo nepoužil, jinak by z vás teď určitě byl mrzák.“
Na chvíli se odmlčel, pak sebou trhl a zamrkal, aby potlačil ošklivý pocit ztráty. „Zvláštní, je nepříjemné třeba jen pokusit se vzpomenout si – velmi nepříjemné. No, na tom nesejde; teď už musí být mrtvý a já o něm klidně budu přemýšlet jenom jako o meninském lordovi.“
Znovu poplácal Jantara po rameni a nasměroval ho zpátky přes nádvoří. „A vy, můj příteli; vy jste pořád major Jantar, takže se toho zase tolik nezměnilo – až na to, že jste majorem armády, kterou právě teď trhají na cucky, a jste slabý jako děcko. Je jen dobře, že pro vás mám využití a král za vás možná velmi dobře zaplatí.“
Znovu se pohnuli a krátkými, šouravými kroky zamířili pryč od brány. „Žádný strach,“ dodal Nai s falešným veselím, „za záchranu života mi můžete poděkovat později. Až vás prodám nepříteli.“