small-list small-list small-list
...
(1)

Ztracená flotila 6 - Vítězný

(0x)
Nakladatel: Fantom Print (FANTOM Print - Libor Marchlík)
Série:Ztracená Flotila (6.díl z 10)
Jazyk: česky
Pořadí vydání:1.
Počet stran:320
Typ, vazba:Kniha, paperback
Formát, hmotnost:111 × 169 mm, 224 g
Více podrobností
Klubová cena: 90 Kč
Běžná cena: 119 Kč
Ušetříte: 29 Kč
Kolik zaplatím za dopravu?
Skladem 
Připraveno k expedici
Informace o dostupnosti

Zboží skladem předáváme dopravci do 1-2 pracovních dnů.

Doba přepravy dopravcem:
  • 1 den

Poslední změna: 26.10.2020 11:22

Anotace

Kapitán John „Black Jack“ Geary se vrátil domů po století stráveném v kryogenickém hibernačním spánku aby zjistil, že válka mezi Aliancí a Syndikovanými světy stále zuří. Legendární hrdina je povýšen na velkoadmirála, přestože si vládnoucí rada Aliance není jistá, zda Geary nechystá vojenský převrat. Geary nikdy nebojoval pro slávu. Jeho nová hodnost pro něj znamená jen to, že má postavení potřebné pro vyjednávání se Syndiky, kteří ve válce utrpěli hrozivé ztráty a možná budou konečně ochotní uzavřít mír. Geary odhodlaně vede flotilu zpět na syndické území. Jako zkušený velitel ví, že kapitulace nikdy nepřichází snadno. Ale i ve chvíli, kdy se chystá postavit se svému nepříteli, musí neustále myslet na mnohem větší hrozbu, cizí rasu číhající za hranicemi na druhé straně syndického území.

Specifikace

Název: Ztracená flotila 6 - Vítězný

Autor: Jack Campbell

Titul je zařazen do žánrů:

ISBN: 978-80-7398-220-1

EAN: 9788073982201

Objednací kód: ND225071

Hodnocení a komentáře

Titul ještě nikdo nekomentoval, buďte první.

Přidejte svůj komentář

E-mail nebude zveřejněn. Vyplňte v případě, že chcete být informování o reakcích na Váš komentář.

Ukázka z textu

Geary prošel chodbami Neochvějného k hangáru raketoplánů a cestou opětoval nadšené pozdravy posádky. Neochvějný byl jeho vlajkovou lodí od chvíle, kdy v syndické domovské soustavě převzal velení nad flotilou uvězněnou hluboko na nepřátelském území a zjevně odsouzenou k záhubě. Navzdory přesile dokázal přivést většinu lodí domů a jejich posádky věřily, že Geary svede cokoli. Dokonce i vyhrát válku, ve které bojovali už jejich rodiče a prarodiče. Geary se snažil zachovávat klid a předvádět sebevědomý výraz, přestože uvnitř se v něm všechno vařilo.
Když ale dorazil k raketoplánu, musel se trochu zamračit. Stály tam Desjaniová i Rionová, hned vedle sebe, a tiše se spolu s neutrálními výrazy bavily. Jelikož spolu ty dvě ženy mluvily jen v případě naprosté nutnosti a byly spíš připravené se do sebe kdykoli pustit noži, pistolemi, pekelnými kopími nebo jakýmikoli jinými zbraněmi, Gearyho jejich klidný rozhovor pochopitelně zarazil.
Když se přiblížil, vyrazila Desjaniová k němu, zatímco Rionová prošla průchodem do hangáru.
„Raketoplán je připraven i s eskortou,“ oznámila Desjaniová. Trochu se zamračila, když přejela očima jeho uniformu a natáhla ruku, aby mu trochu upravila některé stužky. „Flotila je taky připravená.“
„Táňo, spoléhám na vás, Duellose a Tuleva, že dokážete udržet situaci pod kontrolou a nedovolíte, aby to všechno bouchlo jako supernova. Badaya by se měl snažit, aby nikdo z flotily nezareagoval přehnaně a nespustil to, ale vy tři se musíte postarat, aby to nespustil Badaya.“
„Jistě, pane,“ přikývla klidně. „Ale určitě si uvědomujete, že nikdo z nás nezmůže nic, pokud přehnaně zareaguje velkorada.“ Přistoupila k němu blíž a položila mu ruku na předloktí. Nečekané gesto ještě víc zvýraznilo to, co mu řekla: „Naslouchejte jí. To je její bojiště a její zbraně.“
„Rionové?“
Geary by nikdy nečekal, že ho k naslouchání Rionové vyzve zrovna Desjaniová.
„Ano,“ odpověděla Desjaniová. O krok ustoupila a zasalutovala. Jen její oči prozrazovaly, jaké obavy má. „Hodně štěstí, pane.“
Opětoval jí pozdrav a vstoupil do hangáru. Nedaleko od vstupu čekal trup raketoplánu s celou četou mariňáků v kompletních bitevních zbrojích stojících ve dvou řadách kolem nakládací rampy.
Než stačil Geary něco říct, předstoupil před něj mariňácký major a zasalutoval: „Dostal jsem rozkaz vést vaši čestnou stráž, kapitáne Geary. Doprovodíme vás na setkání s velkoradou.“
„Proč jsou vaši mariňáci v bitevních zbrojích?“ zeptal se Geary.
Major ani na okamžik nezaváhal.
„Sluneční soustava Varandal má nadále vyhlášený poplach úrovně „hrozící okamžitý útok“, pane. Podle řádů musí být mí vojáci maximálně připravení k boji, pokud se při této úrovni výstrahy účastní oficiálního přesunu.“
To se opravdu hodilo. Geary se zadíval na Rionovou, kterou bitevní výbava mariňáků nijak nepřekvapila. V tomhle zjevně jela i Desjaniová. Ale čestnou stráž musela schválit i velitelka mariňáků plukovnice Carabaliová. Navzdory tomu, že se Gearymu představa návštěvy politických nadřízených v doprovodu po zuby ozbrojených mariňáků nijak nezamlouvala, rozhodl se, že to nechá být. Stát proti společnému rozhodnutí Desjaniové, Rionové a Carabaliové mu nepřipadalo moudré.
„Dobrá tedy. Děkuju vám, majore.“
Mariňáci zvedli zbraně do pozice k poctě zbraň, když Geary vstoupil na rampu s Rionovou po boku. Zasalutoval mariňákům, aby potvrdil poctu, již mu vyjadřovali. V takovýchto chvílích, kdy salutoval neustále hodinu v kuse, ho napadalo, že zavést salutování zpět do flotily nebyl zas tak dobrý nápad.
Došli společně s Rionovou do malé VIP kabiny hned za pilotním kokpitem. Mariňáci nastoupili za nimi a zabrali sedadla v hlavní kabině raketoplánu. Geary se připoutal a zadíval se na stavový displej před sebou, promítající obrazy z venkovní kamery. Černá plocha posetá hvězdami by klidně mohla být opravdové okno, kdyby byl někdo natolik šílený, aby udělal v trupu raketoplánu tak nebezpečnou konstrukci.
„Jste nervózní?“ zeptala se Rionová.
„Nepoznáte to sama?“
„Ani ne. Odvádíte dobrou práci.“
„Díky. Co jste to s Desjaniovou kuly za pikle, když jsem přišel do hangáru?“
„Jen ženské tlachy,“ prohlásila Rionová a mávla rukou. „Válka, osud lidstva, základní principy vesmíru. Takové věci.“
„Dospěly jste k nějakému závěru, který bych měl znát?“
Chladně se na něj zadívala, ale pak se upřímně usmála ve snaze ho uklidnit: „Myslíme si, že budete v pořádku, dokud budete sám sebou. Obě vám hlídáme záda. Cítíte se lépe?“
„Je to mnohem lepší, díky.“
Stavové indikátory ukázaly, že se vstupní rampa zvedá a zavírá. Vnitřní vrata hangáru se uzavřela, vnější otevřela a pak se raketoplán vznesl, otočil hladce na místě a vrhl se do prázdného vesmíru. Gearymu na rtech zahrál úsměv. Autopiloti dokázali řídit raketoplány stejně dobře jako lidé, v mnoha ohledech i lépe, ale jen lidé dokázali při pilotáži předvést svůj styl. Obraz Neochvějného se na displeji rychle zmenšoval, jak raketoplán nabíral rychlost.
„Tohle je poprvé, co jsem mimo palubu Neochvějného,“ uvědomil si Geary najednou.
„Chcete říct od chvíle, kdy jsme vyzvedli váš záchranný modul,“ opravila ho Rionová.
„Jo.“ Jeho dřívější domov a známí zmizeli dávno v minulosti. Neochvějný se pro Gearyho stal domovem a posádka rodinou. Připadalo mu divné opouštět je, i když jen na chvíli.
Cesta se zdála velmi krátká. Externí struktury obrovské vesmírné stanice Ambaru pomalu narůstaly, až zakryly celý výhled, zatímco raketoplán pomalu klouzal vesmírem k přiřazenému doku. O okamžik později přistáli. Geary čekal, dokud kontrolky neukázaly, že je v doku obnovená atmosféra, pak se zhluboka nadechl, postavil se, znovu si upravil uniformu a kývl hlavou na Rionovou: „Půjdeme.“
Rionová odpověděla pohybem hlavy, který mu připadal povědomý, ale přitom mu nějak neseděl. Pak si uvědomil, že se Rionová chová podobně jako Desjaniová před zahájením boje. Stejně jako Desjaniová chystající se udeřit na syndické válečné lodě byla Rionová v tu chvíli ve svém živlu, připravená bojovat svým vlastním způsobem.
Dok byl mnohem větší než hangáry na Neochvějném, ale Geary si nejprve všiml, že se jeho mariňácká čestná stráž rozmístila kolem nástupní rampy v kruhové formaci zády k raketoplánu, se zbraněmi připravenými, místo aby je měli pověšené na řemenech. I jejich zbroje byly uzavřené a připravené na bojové podmínky. Geary se rozhlédl a všiml si, že podél tří stěn doku stojí seřazení vojáci celé jedné roty pozemní pěchoty, všichni ozbrojení, nicméně bez bojových zbrojí. Pěšáci sledovali mariňáky se zjevnou nervozitou.
Takže Rionová měla pravdu. Varovala ho, že se ho velkorada možná pokusí zatknout a izolovat od zbytku flotily v přesvědčení, že by se jinak mohl pokusit o převrat. Geary tu urážku své cti pocítil jako vlnu chladu procházející celým jeho tělem. Sešel dolů po rampě ke známé postavě, jež tam na něj čekala. Ačkoli se Geary s admirálem Timbalem nikdy osobně nesetkal, dostal od něj několik video-zpráv. Ve všech se admirál upřímně snažil vyhýbat konverzaci a nechával všechny operační záležitosti na Gearym.
Geary se postavil před Timbala a zasalutoval. Držel ruku u hlavy, zatímco na něj Timbale chvíli zmateně zíral. Pak se v Timbalových očích objevil záblesk pochopení a admirál rychle a neohrabaně pozdrav opětoval.
„Ka-kapitáne Geary. Ví-vítejte na stanici Ambaru.“
„Děkuju vám, pane,“ rozlehla se Gearyho suchá odpověď v jinak tichém hangáru.
Rionová se postavila vedle něj a oslovila Timbala: „Admirále, navrhuji, abyste svou čestnou stráž rozpustil. Už kapitána Gearyho na stanici uvítali.“
Timbale na ni chvíli zíral, pak se zadíval na mariňáky a po tváři mu začala stékat kapka potu.
„Já…“
„Možná kdybyste kontaktoval předsedu velkorady senátora Navarra, určitě by upravil vaše původní rozkazy?“ nadhodila Rionová.
„Ano,“ zacouval Timbale se špatně skrývaným pocitem úlevy o pár kroků dozadu a zamumlal něco do komunikátoru. Chvíli vyčkával a pak opět něco zašeptal. S nuceným úsměvem pokývl hlavou a potom se obrátil k pěšákům rozmístěným podél stěn hangáru.
„Plukovníku, odveďte své vojáky zpět do jejich ubikací.“
Důstojník velící pěšákům vystoupil z řady a otevřel ústa ve snaze protestovat.
„Prostě to udělejte, plukovníku!“ vyštěkl Timbale.
Pěšáci udělali čelem vzad, seřadili se a opustili hangár. Nejeden se přitom podíval přes rameno po Gearym. Toho napadlo, co by se asi stalo, kdyby vojákům vydal rozkaz přímo on. Udělali by to, co by od nich chtěl Black Jack? Ten nápad v něm vyvolal další obavy, jelikož si jasně uvědomil, jakou moc má ve svých rukou a co by mohl způsobit, pokud si nebude dávat pečlivý pozor.
Když poslední pěšák odešel, zadíval se Geary na majora své osobní stráže. Co teď? Měl by si vzít eskortu s sebou? Měl snad nějaký důvod věřit, že se neobjeví další pěšáci s rozkazy zatknout ho, jakmile by hangár opustil? Opatrnost mu přikazovala vzít si alespoň část mariňáků.
Což by ale znamenalo brát si na setkání s velkoradou ozbrojené a obrněné vojáky. Každý, kdo by to viděl nebo o tom slyšel, by v tom jasně viděl buď hrozící puč, nebo minimálně nedůvěru Gearyho k politickému vedení Aliance. Následky takového rozhodnutí by mohly zničit vše, o co se snažil. A také spustit puč, ze kterého měl nesmírnou hrůzu. Ale bylo mu zároveň jasné, že v případě jeho zatčení bude flotila jednat bez ohledu na to, co Geary všem tvrdil.
Rionová ho sledovala na první pohled s naprostým klidem. Nemohla mu teď říct, co má dělat, ne s tím, kolik dalších lidí je sledovalo a poslouchalo, ale její postoj mu předával jasnou zprávu. Sebejistota. Klid. Geary se zhluboka nadechl a obrátil se k veliteli svých mariňáků: „Zůstaňte tady. Dejte si pohov. Nevím, jak dlouho to bude trvat.“


Žánry