Deset žen

Nemohu jinak, než říct hned na úvod, že chilská spisovatelka Marcela Serranová stvořila nesmírně hlubokou a působivou knihu. Vtáhne vás do příběhů a nepustí, protože vypráví tak neuvěřitelně čtivě a laskavě. Vypráví zkrátka o ženách takových, jaké jsou. Ovlivněné rodinou, mateřstvím, přáteli, nemocemi, smrtí blízkých i nesnadným politickým režimem. Říká vám to něco? Docela jistě v některé části poznáte i kousek sebe.

Kupříkladu jedna z žen - Francisca. S vypětím všech sil se snaží zvládat rodinný a pracovní život na výbornou. Okolí ji může vnímat jako dokonalou nebo zkrátka jen jako normální ženu z tisíce úspěšných. Nikdo už ale neví, že za vší tou urputnou snahou je obyčejná touha nebýt jako vlastní matka. Nezkazit svým dětem dětství a nepředat jim kolík ve smutné rodinné štafetě.

Nezažila bezpodmínečnou mateřskou lásku. Její matka upřednostňovala jedno dítě před druhým a k ní necítila nic A protože docela jistě to, co dětem předáváme, budou i ony jednou předávat dál, snaží se tato žena bojovat.

Bojovat s nenávistí vůči vlastní matce za její lhostejnost, nezájem a studené srdce, ale i s neutuchající touhou zachraňovat ji neustále před světem. Francisca se dál pere, teď už za vlastní rodinu, za své děti.  Děsí se představy, že by její dcery prožívaly to samé co ona a jednoho dne to i ony poslaly dál. Vždyť každý touží být milován svoji matkou. A nezáleží zda je mu pět nebo padesát... Jenom ten boj, ta snaha ji stojí neskutečnou spoustu sil.

Stejně tak jako další z žen - Layla. I ta svádí svůj boj s mateřstvím. A alkoholem. Ze své první návštěvy Palestiny si přivezla zpět domů do Chile, jako památku na znásilnění třemi vojáky, počínající zárodek v děloze. Jak se může žena vyrovnat s takto ohavným činem?  Co cítí, když se dívá do očí svému synovi? Alkohol se pro ni stal na nějaký čas berličkou, která přinášela sílu.

Sílu fungovat, přežít. Ale byl to jen klam. Alkohol nikdy nic nevyřeší, jen bere. Peníze, důstojnost, blízké přátele a zaměstnání. Layla skončila na úplném dně. Odrazila se a hledá vyrovnání s minulostí, svým mateřstvím i závislostí.

Příběhy pokračují. Každá z žen vypráví ten svůj. Jaké to je stárnout a v zrcadle už nevidět nic  ze své dřívější krásy? Jak vás každá nová vráska posouvá hlouběji do pozapomnění okolí... Nebo jaké to je prožít život v marné naději na návrat milované osoby, kterou zatkl krutý režim země?

Ale to není ani zdaleka všechno. Je to deset životních příběhů (na konci zazní i ten Natašin), deset upřímných a syrových zpovědi. Budete si připadat jako by k vám promlouvaly skutečné ženy z masa a kostí. Unavené, vyčerpané a smutné, ale přesto houževnaté a silné, protože i přes všechnu tíhu bytí ani jedna život nevzdává. A to je znak té největší síly. Žít a bojovat v další zítřky. Stát na nohou a běžet, i když cílová páska je v nedohlednu a možná se nikdy ani neobjeví.

Až na konci ženy zase odjedou a vy otočíte poslední stránku, možná vám bude líto, stejně jako mně, že už není nic dál. Ale vlastně je. Jedenáctý příběh. Ten váš. Jednoduše úžasná kniha.

Autorka recenze: Eva Šamánková