Živé lodě 3 - Loď osudu

Anotace

Ukázka z textu

Soustředila se na světla před sebou. Když satrapu s jeho společnicí vyvedla z pohřbeného města Elderlingů, ocitli se daleko od vchodu do podzemí, kudy Malta původně vešla. Od města je odděloval dlouhý pás močálu a bažinatých říčních mělčin. Malta počkala, až se setmělo a na druhé straně se objevila světla, jež jim posloužila jako maják. Pak vyrazili na cestu v prastarém člunu, který předtím vytáhli z hromady trosek. Nyní se mělo co nevidět rozednít a ona se stále odrážela bidlem k vábivě kynoucím lampám Trehaugu. Vroucně při tom doufala, že její nešťastné dobrodružství se již chýlí ke konci.
Město Trehaug se nacházelo mezi větvemi obřích stromů. Menší pokoje visely na úplně horních větvích, větší rodinné sály se pak táhly od kmene ke kmeni. Kolem nich se vinula široká schodiště a na podestách se našlo místo pro kupce, pěvce i žebráky. Země pod městem byla prokletá hned dvakrát: jednak to byla bažina a jednak v této oblasti často docházelo k zemětřesením. Jedinou zcela suchou půdu by člověk našel okolo několika málo stromů, kde vznikly nevelké ostrůvky.
Navigovat malou loďku k městu mezi vzrostlými velikány, to bylo jako manévrovat kolem obřích sloupů v nějakém ztraceném chrámu. Člun se opět o něco zachytil a uvízl. Proti trupu vyšplíchla voda. Nevypadalo to na kořen. „O něco jsme se zasekli?“ zeptala se Malta a nakoukla dopředu.
Kekki se vůbec neotočila a zůstala schoulená nad skrčenými koleny. Zdálo se, že má dokonce strach položit chodidla na palubová prkna v člunu. Malta vzdychla. Začínala mít podezření, že se společnicí není něco v pořádku. Buď je takhle vyšinutá po zkušenostech z posledního dne, nebo byla hloupá vždycky, přemítala Malta s úšklebkem, a projevilo se to až za nepříznivých okolností. Malta odložila provizorní bidlo, přikrčila se a zamířila na příď. Člun se při těch krocích rozkolébal a satrapa s Kekki poděšeně vykřikli. Malta si jich nevšímala. Podívala se zblízka a viděla, že loďka uvízla v husté spleti tenkých i tlustších větví a dalších naplavenin. V tom šeru ovšem nepoznala, jak je překážka velká. Tušila, že ji zde časem vytvořil nevyzpytatelný proud. Jejich malý člun by se přes tuhle plovoucí změť nedostal. „Budeme to muset obeplout,“ prohlásila a pak se hryzla do rtu. To by totiž znamenalo odvážit se blíž k hlavnímu proudu řeky. Ale co, satrapa přece říkal, že do blízkosti Trehaugu by je zanesl každý proud, na který by cestou narazili. Mohlo by jí to ten nevděčný úkol dokonce usnadnit. Zapudila tedy obavy a nemotorně obrátila veslici od haldy naplavenin k hlavnímu kanálu.
„Tohle je nesnesitelné,“ vykřikl náhle satrapa Cosgo. „Jsem špinavý, poštípaný od hmyzu, mám strašný hlad a žízeň. A za všechno můžou ti mizerní osadníci od Deštné řeky. Tvářili se, že mě sem vzali, aby mě ochránili. Ale jakmile mne měli ve své moci, nezažil jsem nic než ústrky a týrání. Znevážili moji důstojnost, poškodili mi zdraví, a dokonce mě ohrozili na životě. Je jasné, že mě chtějí zlomit, ale já se tak hrubému zacházení nepoddám. Na tyhle kupce z Deštné divočiny dopadne můj hněv. Teď mě napadá, že se zde vlastně usadili bez oficiálního povolení! Nemají žádný právní nárok na poklady, které tady objevují a prodávají. Nejsou o nic lepší než piráti, kteří zamořili Vnitřní průliv, a podle toho se s nimi bude taky jednat.“
Malta popadla dech a přezíravě si odfrkla. „Nejste právě v pozici, abyste mohl na někoho štěkat. Vlastně teď závisíte na jejich dobré vůli mnohem víc než oni na vaší. Jak by pro ně bylo snadné prodat vás za nejvyšší nabídku a nestarat se o to, zda vás kupující zavraždí, bude vás držet jako rukojmí, nebo vás dosadí zpět na trůn! A co se týče jejich nároku na tohle území, ten jim udělil přímo satrapa Esclepius, váš předek. Původní charta, vydaná pro bingtownské kupce, určovala pouze to, kolik lefferů půdy si pro sebe může zabrat každý osadník, ale neuváděla už kde. Kupci z Deštné divočiny si vytyčili parcely zde. Bingtownští kupci u Bingtownského zálivu. Jsou to nároky starodávné a poctivé a také řádně doložené podle jamaillianského zákona. Na rozdíl od těch nových kupců, které jste na nás seslal vy.“
Po jejích slovech následovalo šokované mlčení. Pak se satrapa ostře uchechtl. „To je legrační, že se jich zastáváš zrovna ty! Taková zaostalá venkovská nána. Jen se na sebe podívej. Stojíš tady špinavá a v hadrech, se zohyzděnou tváří, za což vděčíš právě těm buřičům. A ty je ještě hájíš. Proč? Ach, nech mě hádat. Nepochybně víš, že už tě nikdy žádný zdravý chlap nebude chtít. Máš jedinou naději: vdát se do rodiny, kde budou všichni znetvoření jako ty a kde se budeš moci skrývat za závojem a nikdo nebude zírat na to, jak jsi úděsná. Ubožačko! Nebýt aktivit těch vzbouřenců, byl bych si tě vybral jako společnici. Davad Restart se za tebe přimlouval a mně tvé nemotorné pokusy o tanec a konverzaci připadaly roztomile provinční. Ale teď? Fuj!“ Pohrdavě máchl rukou a člun se rozkolébal. „Není nic otřesnějšího než krásná žena s poznamenanou tváří. Lepší rodiny v Jamaillii by si tě nevzaly ani jako domácí otrokyni. Takovou úchylku by ve šlechtické domácnosti nikdo nesnesl.“
Malta se na něj vůbec nepodívala, ale dovedla si představit, jak pohrdlivě zkřivil rty. Zkoušela se na něj zlobit kvůli jeho aroganci, říkala si, že je to hloupý nafintěný chlapeček. Svou tvář však neviděla od oné noci, kdy málem zahynula při havárii kočáru. Když se pak léčila v Trehaugu, zrcadlo jí vůbec nedali. Zdálo se, že její matka, a dokonce i Reyn zranění na její tváři přehlížejí. Jak by také ne, říkalo jí její proradné srdce. Oni přece museli. Keffria jako její matka a Reyn proto, že cítil za její nehodu odpovědnost. Jak hrozná ta jizva asi je? Když si na ni sáhla, cítila, že je dlouhá a zubatá. Teď ji napadlo, co když se jizva krabatí, nemá kvůli ní nesouměrnou tvář? Sevřela desku oběma rukama a ponořila ji do vody. Neodloží ji. Nebude si před ním jizvu ohmatávat prsty, aby se jí mohl pošklebovat. Malta zatnula zuby a urputně pádlovala dál.
Zabrala asi desetkrát, a najednou lodička zrychlila. Trošku se ve vodě naklonila, a když se Malta pokusila navést ji zpět do mělčin, zatočila se kolem dokola. Malta odložila provizorní veslo do člunu a zvedla další volnou desku, jež ležela na dně veslice. „Já budu pádlovat, a vy musíte kormidlovat,“ řekla zadýchaně satrapovi. „Jinak nás proud strhne přímo doprostřed řeky.“
Pohlédl na prkno, které mu podávala. „Kormidlovat?“ podivil se a neochotně si desku vzal.
Malta se snažila zachovat klidný tón: „Ponořte desku do vody za zádí. Jeden konec držte v ruce a natáčejte ji tak, abyste loďku navedl zpět do mělčin. Já budu tím směrem pádlovat.“
Satrapa držel desku ve svých křehkých ručkách a tvářil se, jako kdyby ještě nikdy neviděl kus dřeva. Malta uchopila svoji desku, ponořila ji a najednou ji zaskočilo, jakou má proud v těchto místech sílu. Bez ohledu na její úsilí je unášel od břehu pryč. Vynořili se ze stínu převislých stromů a dopadlo na ně ranní světlo. Vzápětí slunce ozářilo vodu a oslnilo jejich oči, dosud uvyklé na šero. Za Maltou se ozval vzteklý výkřik a šplouchnutí. Otočila hlavu a uviděla, co se stalo. Satrapa tam seděl s prázdnýma rukama.
„Řeka mi to vyrvala z rukou,“ stěžoval si.
„Ty ňoumo!“ vykřikla Malta. „Jak teď budeme kormidlovat?“
Satrapova tvář potemněla hněvem. „Jak se opovažuješ mluvit se mnou takhle! To ty jsi ňouma, když sis myslela, že nám to může nějak pomoct. Vždyť to dřevo ani nemělo tvar vesla. Ale i kdyby to fungovalo, žádné veslo nepotřebujeme. Vždyť se podívej, ty hloupá. Nemáme se čeho bát. Támhle je už město! Řeka nás zanese rovnou do něj.“
„Nebo nás pronese kolem!“ vyprskla Malta. Znechuceně se od satrapy odvrátila a raději soustředila myšlenky i síly na boj s řekou. Na chvilku zvedla oči a spatřila, jak je Trehaug ohromný. Když se člověk díval z hladiny, město se vznášelo na velikých stromech a připomínalo hrad se spoustou věžiček. Podél řady stromů byl přivázaný dlouhý dok. Kotvil u něj Kendry, ale příď měl odvrácenou na druhou stranu. Malta ani neviděla na příďovou figuru. Zuřivě pádlovala dál.
„Až se trochu přiblížíme,“ supěla mezi záběry, „volejte o pomoc. Ta loď nás možná uslyší, nebo lidé v doku. I kdybychom se prohnali kolem, můžou za námi vyslat záchranný člun.“
„Já v přístavu nikoho nevidím,“ sdělil jí satrapa uštěpačně. „Nikde nikoho nevidím. Jsou to lenoši, pořád ještě vyspávají.“
„Nikde nikdo?“ vyhrkla Malta. Už jí docházely síly. Deska v rukou jí prokluzovala a poskakovala po hladině a proud je unášel stále více ke středu řeky. Malta zvedla oči a pohlédla na město. Bylo blízko, mnohem blíž než před chvílí. A satrapa měl pravdu. Z několika komínů stoupal kouř, ale jinak vypadal Trehaug opuštěný. Malty se zmocnil zlověstný pocit, že tu něco není v pořádku. Kam se všichni poděli? Proč na chodnících a schodech nepanuje obvyklý ruch?
„Kendry!“ vykřikla chabým, zadýchaným hláskem. Její volání přehlušil hukot řeky.
Společnice Kekki jako by najednou pochopila, co se děje. „Pomoc! Pomoc!“ pískala jako dítě. Neopatrně se v malé loďce postavila a začala mávat. „Pomozte nám. Zachraňte mě!“ Člun se divoce zapotácel a satrapa zaklel. Malta se vrhla k ženě a stáhla ji zpět dolů. Deska jí málem vypadla z ruky. Rozhlédla se a viděla, že teď už ji stejně nepotřebuje. Lodička se nacházela v dravém proudu a rychle Trehaug míjela.
„Kendry! Pomoz! Pomoz nám! Tady jsme, na řece! Pošli záchranu! Kendry! Kendry!“ Její výkřiky doznívaly nad hladinou a připomínaly jí, jak je situace beznadějná.
Nezdálo se, že je živá loď slyší. Po chvilce se už Malta musela za Kendrym otočit. Příďová figura hleděla k městu a očividně nad něčím dumala. Na jednom chodníku Malta zahlédla osamělou postavu, ale muž někam spěchal a ani jednou neotočil hlavu. „Pomoc! Pomoc!“ křičela dál a mávala deskou, dokud město viděla. To však netrvalo dlouho. Brzy jí ho zahalily stromy, které se skláněly nad řekou. Dravý proud je nesl dál a dál. Malta si zdrceně sedla a mlčela.
Začala si všímat okolí. Deštná řeka byla v těch místech široká a hluboká, protější břeh se téměř ztrácel v přetrvávající mlze. Voda mě