Ze Staňkova do Hollywoodu

„Nevím, jestli se dá tato kniha představit krátce. Vždyť je v ní celý život pana Kabourka!“ povzdechla si paní Marie Formáčková v úvodu našeho malého úterního setkání v knihkupectví Neoluxor, kde měli čtenáři možnost setkat se s autorem. Potýkali jsme se se stejným problémem – jak to všechno vtěsnat do jedné stručné reportáže? Nakonec to nebude tak těžké. V jednu chvíli jsme se jednoduše zapomněli, zaposlouchali se do vyprávění, ponořili se do příhod a dobrodružství pana Kabourka, a přestali si dělat poznámky. Takže toho nebude moc, a zbytek si najdete v knížce :)

„Já mám trému, nezlobte se,“ řekl pan Kabourek skromně, když se chopil mikrofonu. Není to krásné? S kolika hvězdami, které my známe jen z filmů a z obálek časopisů, se za svůj bohatý život bezstarostně bavil, a najednou se ocitá na domácí půdě před hrstkou zvědavých čtenářů a je z toho trochu nervózní. Přitom z vyprávění to nakonec poznat nebylo. Jeden příběh střídal druhý a posluchačům se otevíral svět zcela neznámý.

Co se opravdu zapomenout nedá, to je jeho vysvětlení, jak se mu vyplnil jeden krásný sen. Už jako kluk s kamarády jednou objevil obrázek hollywoodské herečky Jayne Mainsfieldové, a už tehdy se do ní úplně zbláznil. Jaké pak bylo jeho překvapení, když se o mnoho let později s touto dámou setkal. Pracoval tehdy jako válečný reportér a Jayne byla pořád okouzlující… A jeho šarmu také neodolala. Nakonec spolu žili téměř dva roky a blízkými přáteli zůstali až do její tragické smrti.

Bylo zjevné, že vzpomínka pořád bolí, ale ale pan Kabourek má v sobě ještě plno života a hned u další otázky rychle pookřál. Když se ho paní z publika zeptala, jaký je jeho další sen, spontánně vyhrkl: „Jéje, snů já mám ještě hodně!“ Prý třeba právě spolupráci s panem režisérem Zdeňkem Troškou, který se posezení také zúčastnil, přišel totiž knížku pokřtít. V rozhovoru přiznal, že v Americe samozřejmě nemá ani zdaleka tolik kontaktů jako pan Kabourek. Na druhou stranu, většinou mu ani nechybí:

„Netoužím po Hollywoodu. Mně stačí ten náš český holý úd,“ řekl zvesela, a když utichl potlesk, dodal: „Do zahraničí bych se necpal.“ Pak se chvilku s panem Kabourkem zamýšleli, čím to je, že slovenští a čeští herci mají problém prosadit se v Americe. Vlastně se shodli, že je to především nedostatečnou znalostí jazyka. Pak našemu herci nezbývá než dělat křoví nebo přijmout nějakou menší roli imigranta, shrnul to pan Troška, pořád s tím čtveráckým úsměvem na tváři.

Otázky se sypaly jedna přes druhou. Kdo je z českých herců v Hollywoodu nejznámější? „Krteček, ne?“ usmál se pan režisér a zase byl odměněn salvou smíchu a potleskem. Nato se zase s panem Kabourkem zapovídali, tentokrát o Stelle Májové, dobře známé princezně Zpěvance z pohádky Byl jednou jeden král. Kdo by si nepamatoval její rozkošné malé sólo, když volá, či spíš zpívá o pomoc v královské zahradě! Tato herečka se později také odstěhovala za moře, do Kalifornie, a také se setkala s panem Kabourkem…

Víc než padesát let žil pan Kabourek v zahraničí, pak se šťastně vrátil do rodné země. Mohl by se po té dlouhé době cítit vykořeněný, mohl by váhat, přesto v tom má jasno. Kde je doma? „V Praze!“ odpověděl okamžitě. „Tady mám všechny dobré kamarády…“

Jeho skvělá knížka je důkazem, že s trochou odvahy se dá dokázat mnohé, a že život může být barevnější, jen když se nezalekneme první výzvy. Ale snad i ta poslední odpověď doplnila putování pana Kabourka krásnou pointou. Pokud víte, kam patříte, pokud víte, kde na vás vždycky někdo bude čekat, nemůžete se v tom našem velkém světě ztratit…