Catherine

April Lindnerová je prozaička, ale také básnířka a literární kritička. Je profesorkou na univerzitě ve Philadelphii. Napsala dvě básnické sbírky a jako prozaičku ji většina zná díky knížce Jane, která je novodobým zpracováním příběhu o Janě Eyerové. Lindnerová se zabývá dílem a životem sester Brontëových. Právě díky tomu vznikla také její druhá kniha Catherine, která vyšla v nakladatelství Ikar minulý rok.
Lindnerová momentálně žije v Pensylvánii s manželem a dvěma syny.

Novodobé zpracování knihy Na Větrné hůrce a troufám si tvrdit, že vůbec ne špatné.

Právě, když jsem měla pocit, že začínám Hence opravdu znát, udeřil osud a zmařil šanci pokračovat.

Na začátku knihy se setkáváme s Chelsea, která se rozhodne vypátrat, kdo vlastně byla její matka a zda je pořád naživu. Odjíždí, aby našla Klub The Underground, na který odkazuje matka ve svém posledním dopise dceři. Zde se pomalu dozvídá, kdo ve skutečnosti její matka byla a jaký měla život. Dílky skládačky se postupně skládají dohromady, ale ten nejdůležitější, zdá se, pořád chybí. A to, kde je její matka nyní. Chelsea je ale velmi ctižádostivá a jen tak se nevzdává a pravdu chce odhalit za každou cenu.
Na druhé straně se v knize setkáváme i s osudy Catherine - již zmíněné matky Chalseay. Díky samostatným kapitolám odhalujeme i její životní příběh, který nám krásně zapadá do příběhu v přítomnosti, tedy s příběhem Chelsea.

Bez ohledu na to, kolikrát jsem ta slova už četla, jsem zase pocítila nápor lásky, smutku a dokonoce i pocitu viny, protože si na ni vzpomínám už jen matně, vzpomínky se vytrácejí jako ta stará potrhaná modrá přikrývka.

Knihy může na začátku působit trochu zmateně, ale během pár stránek je již všechno, tak jak by být mělo. Autorka si z knihy Na Větrné hůrce vypůjčila pouze základní linii příběhu. Samozřejmě, je to důležité, ale koho by zajímalo jen torzo, když by kolem nebyla ta správná omáčka. A s tou "omáčkou" se Lindnerová poprala více než dobře.

Tohle je její pokoj.
Věděla jsem, že moje matka četla hrozně ráda. S tátou se seznámili v antikvariátu nedaleko Harvard Square.

Kniha se čte skoro sama. Opravdu je to ten typ knihy, který zaujme. Stránky plynou skoro samy a než se nadějete, tak jste a na konci.
Poslední dobou jsem si akorát všimla, že většina knih, které čtu mají zápletku a rozuzelní téměř až na konci knihy. Ne, že by se celou knihu nic nedělo, ovšem ta pravá akce se objevuje až skoro na konci. Nevím, zda je to záměr autorů, či zda se to prostě takhle stane. Faktem je, že tato kniha je na tom podobně. Díky tomu mi přijde i ten závěr tak nějak utnutý. Ne nijak hrubě, ale prostě, kdyby kniha měla o pár stran více, tak bych se vůbec nezlobila.

Následující tři dny jsem proseděla u telefonu a toužila, aby zazvonil. Neodvažovala jsem se odejít do sprchy, spát nebo jíst.

Chelsea jako hlavní hrdinka knihy vám zde sedí téměř dokonale. Chelsea a vlastně i Catherine v této knize chybují. Dělají náhlá rozhodnutí, kterých poté litují. Nejsou neomylné. Vykreslelané jsou jako skutečné postavy, které můžete potkat kdekoliv na ulici a nemáte o tom ani tušení.

Pokoušela jsem se volat na policii a nahlásit zmizení, ale prakticky se mi vysmáli. "Máte představu, kolik kluků se každý týden ztratí?" řekla seržant a já mu vzápětí zavěsila.

Podobný typ knihy jsem četla vůbec poprvé. Nedá se to označit jako imitace, ale jen jakési "vypůjčení" hlavního tématu a jmen. Jelikož jsem četla i knihu Na Větrné hůrce, tak bych mohla soudit, ale není vlastně co. Pokud by na knize výslovně nenapsali, že je to novodobé zpracování Na Větrné hůrce, tak by si sotva jen někdo všiml, že to má s touto knihou něco společného. Spíše bych řekla, že toho má více rozdílného než společného.

V konečném důsledku se kniha četla velice dobře, měla rychlý spád děje (někdo více, někde méně, o tom viz výše) a je psána takovým nenuceným stylem, který vás ovšem nenechá, abyste knihu jen tak odložili.

Autorka recenze: Wendy Zimmerová
http://eternal-magic.blog.cz/

V knize se střídají pohledy. Vždy na začátku každé kapitoly je jméno vypravěčky. Jsou dvě:

Chelsea byla celý život přesvědčená, že její matka Catherine zemřela, když byla malá. Náhle ale nachází dopis psaný Catherine, který před ní otec schovával. Dopis jasně říká, že matka ve skutečnosti utekla. Zpáteční adresa zavede Chelsea do New Yorku - do klubu The Underground. Chelsea se tam vypraví bez vědomí otce a snaží se zjistit, co má klub společného se zmizením její matky. Nachází tam ale pouze zaměstnance klubu Coopera a ne moc vlídného Henceho, který, jak později zjišťuje, s její matkou dříve chodil.

S Catherine se ocitneme v minulosti, v době, kdy se seznamuje s Hencem. Hence se snaží získat práci v klubu jejího otce. Není první, kdo se chce stát součástí slavného klubu The Underground a seznámit se s jejím otcem, ale na Catherine udělá Hence opravdu dojem. Postupem času mezi nimi vzniká velmi bouřlivý vztah. Jejich lásce brání bratr Catherine, Quentin, který Henceho nesnáší, ale také jejich odlišné představy o budoucnosti. Zatímco Hence chce koncertovat po světě se svou skupinou, životním snem Catherine je studovat na Harvardu...

Trvalo mi pár kapitol, než jsem se pořádně začetla, jinak je ale styl autorky velmi čtivý a kniha ubíhá rychle. Příběh má spád, nemůžu říct, že bych se v nějaké části nudila. Ale zároveň nemůžu říct, že by ve mně kniha zanechala nějaký hlubší dojem. Místy byla hodně romantická, ke konci nechybělo ani pořádné drama, napsané to bylo dobře, ale... Trochu jsem měla problém s postavami, nebo spíš s tím, že nebyly moc výrazné. Nedokázala jsem se do příběhu pořádně vžít. A také jsem si občas pletla některé postavy a scény ze současnosti a z minulosti, jak si byly oba pohledy hodně podobné. Zní to zvláštně, ale někdy mi to prostě splývalo dohromady a trvalo mi, než jsem se v příběhu opět zorientovala.

Celkově to hodnotím spíš jako takovou milou oddechovku, kterou jsem si ráda přečetla, bylo to příjemné čtení, ale zároveň to není nic, na co bych dlouho po dočtení vzpomínala. Ale pokud hledáte něco méně náročného a taky tak trochu netradičního, navíc ze zajímavého prostředí rockové hudby, knihu vám doporučuji. Možná ji ocení ještě více fanoušci románu Na Větrné hůrce, kterým toho třeba řekne víc než mě. Každopádně nelituji toho, že jsem si knihu přečetla, líbila se mi a možná si někdy časem přečtu i druhou autorčinu knihu, Jane, která pro změnu moderně zpracovává příběh Jany Eyrové od Charlotte Brontë.

Autorka recenze: Andrea Čapková
http://giraffeandy.blogspot.cz/

Seznamte se s Catherine (Chelsea), slečny, která má mnohem více než většina obyčejných teenagerů. Její otec vlastní slavný klub The Underground na Manhattanu. Samozřejmostí takového bohatství je i kupa falešných kamarádů kolem.

A je tu ještě jedna černá tečka v jinak dokonalém životě Catherin - zmizení její matky. Již od svých tří let tak žije v nevědomosti až do dne, než najde matčin dopis ve skříni. Lavina nových informací se zdá se valí ze všech stran. Co je pravda, komu věřit a je vůbec čas na lásku?

Kniha je rozdělena na kapitoly, ve kterých se střídají hlavní hrdinové. Jediné, co mi dělalo problémy, bylo uvědomit si, kdy se děly „flashbacky" do minulosti. Ale zřejmě se jedná o osmdesátá, devadesátá léta. Ale přeci jen, se jedná o naprosto nicotnou stížnost. Nápad April na změnu rozvrzalé chatrče v moderní klub je úžasný.

Nepřijdete o nic, co jste našli v románech Emily Brontë, a navíc získáte nové, úžasné hrdiny - to zní jako fér nabídka. To mi připomíná odpověď April na mou otázku, kterou jsem jí položila v rámci Blog tour.

"Máte nějaké důležité momenty, události ve vašem životě, díky kterým jste se rozhodli napsat svou knihu?"
April Lindner: "Vždy jsem milovala klasický román Jane Eyre, a poprvé jsem ji četla na střední škole. Mám neskutečně moc ráda převyprávěná klasická díla a již dlouho jsem uvažovala to samé udělat i s Jane Eyre, nikdy jsem však nemohla přijít na jednu věc - jak vytvořit třídní rozdíl mezi Jane a panem Rochestrem v moderním prostředí, kde ženy mají stejná práva, jako muži. Jelikož jsem fanoušek rockové hudby, jednoho dne mě zkrátka napadlo - proč by nemohl být pan Rochester rocková hvězda? A byla jsem rozhodnuta, tento příběh zkrátka musím sepsat. Takže tak to všechno začalo, tak začala Jane.

Psaní Jane, pro mě byla neskutečně velká zkušenost, a když jsem došla konce, nechtělo se mi tento svět opouštět. Proč nepokračovat s další klasikou? Jelikož mám moc ráda Větrnou hůrku, rozhodla jsem se i zde uplatnit mou posedlost na převyprávění. Rockovou hudbu propašuji kamkoliv a také jsem potřebovala něco dramatického, odvážného a nového pro román Catherin. Místo vřesovišť tu máme Manhattan a pana Heathcliffa, coby začínajícího punkového rockera."

Zajímalo mě, jak si poradí s tajemnem a nepřátelským prostředím, které vídáme v originálním románu, ale musím uznat, že děj byl svižný, čtivý a vůbec jsem nepochybovala, že na konci nebudu spokojená. Lindner Vám naservíruje tajemství z jiného pohledu, což dělá tuhle knihu tak krásně zajímavou. Mnoho otázek, které jsou v originálním románu, jsou zde vyřešeny a stejně jako u Jane se Lindner zapíše do mnoha z Vašich srdcí!

Co se týče Catherine jako hlavní hrdinky, je temperamentní a ... pravda, náladová (ale kdo ne). Nevadila mi a zároveň jsem si ji neoblíbila tak moc, jako Jane.
Trošičku, malinko mi vadí česká obálka. Je na ní vyobrazena slečna v červené bundě, a přeci jen, ta anglická, kde slečna je v tmavším oblečení více zapadá do celého stylu obálky.

Pokud Vás okouzlil styl, jakým se nám April snaží převyprávět jiný a přesto stále stejný příběh, určitě i zamilujete i tento díl. Knize dávám 5 hvězd, zamilovala jsem si ji. Pokud i vy máte chuť se začíst do moderního zpracování Větrné hůrky, směle do toho.

Autorka recenze: Lucka Kodetová
http://lucy-littleworld.blogspot.cz/