O socialismu s láskou

Úspěšný slovenský autor netradiční literatury faktu, který vtrhl na slovenský trh s publikacemi, které popisují jednotlivé dekády minulého století, napsal knihu, jež by měla být blízká i českému čtenáři. Už v knize Zlaté 60. roky, která se na Slovensku stala bestsellerem autor čtivým, vtipným a lehce ironickým způsobem ukázal, v čem je jeho síla.

Píše o životě v socialismu z pohledu obyčejného člověka. Jak sám říká, do mrtvého psa se nekope. Dá se o tom ale psát. Kniha O socialismu s láskou zahrnuje autorův pohled na 50. a 60. léta, která jako dospívající mladík částečně prožil v Praze. Vyprávění sice není uspořádáno podle dějepisných pravidel, ale určité fanfaronství faktů je úžasné. Ocitneme se přímo ve víru událostí, potkáváme typické postavy a postavičky našich mikrodějin, navštěvujeme staré pražské hospůdky, chodíme po Starém Městě, plaveme i bruslíme po Vltavě, hrajeme stolní fotbal, zažíváme rozhlasová nedělní rána, sovětské filmy, vzpomínáme na Karla Vlacha i na Kučerovce. Juraj Šebo je chlapík se skutečně výborným archivem paměti.

Čtenáře zasvěceně provází po žebříku originálních vzpomínek, plném informací, dokumentárních, dobových i osobních a rodinných fotografií, novinových výstřižků, popisů a kratičkých úryvků vyprávění účastníků doby až k vrcholně absurdním osobním zážitkům.

Autorova paměť a schopnost vytáhnout z ní to charakteristické pro popisovaný čas přináší vzpomínky nejen na zlobu, nespravedlnost a rizika, ale hlavně na drobné radosti, které zpestřovaly šedivý život, kde takřka všechno „zakázané“ a originální bylo dobré.

Přečtěte si, čím je kniha O socialismu s láskou pro jednoho z čtenářů

Kniha O socialismu s láskou - čtenářské recenze

Tato kniha slovenského autora v češtině vyšla koncem roku 2011 v Bratislavě, ale knižní trh v Praze zaplavila až po Novém roce. Všechna větších knihkupectví ji nabízejí. Obešel jsem hned tři.

Tak objevujme. Praha je autorovo oblíbené město, v kterém jako dospívající mladík nějakou dobu i žil. Skoro bych řekl, že je to láska dávnověká a trvalá. Však je i ženského rodu a ty za to (občas) stojí. Což samozřejmě není případ Juraje Šebo. Nicméně v závěru knihy pro čtenáře sepsal svůj životopis. Přesto tuším, že musí být bohatší, jinak by nevznikla ani poslední kniha. A k tomu ani nepřiznává své archivní schopnosti, archivní paměť, zřejmě i osobní záznamníky, či deníky. Jen si spočítejte fotografie a citované dokumenty! Kde je posbíral a mohl získat? Ty z dětství – prosím.

Máme je snad všichni, ale jiné než jsou v publikaci. Snad ve slovenské a české ČTK, nebo STK. Jenže v tiskových agenturách nebývají nijak laciní, alespoň u nás. Nebo má v nich kamaráda, či se zná s někým odtamtud. Ovšem politické osobnosti a události byly pro obyčejného smrtelníka nedostupné. Vím to z vlastní zkušenosti. Koho by napadlo fotit stojící ženy ve frontách. Nebo školení na denním pořádku? Jak se plnily hospodářské plány. Ruskou děvuchu s Pravdou. Pokud však rozeznáme, že jsou to tváře Juraje a jeho předpubertální okukování žen, které písní Kupředu, zpátky ni krok zpívají před vánočním stromečkem. Takto a podobně jsou vlastně řazeny názvy kapitol i podkapitol. Nejsympatičtější, z mého hlediska, považuji jeho zkušenosti s bigbítem – coby člen známých bigbeatových skupin té doby. Všechno co je napsáno na záložce přebalu, jako bych prožíval obdobně.

Měli jsme společné zájmy, navštěvovali koncerty Karla Vlacha se zpěváky Rudolfem Cortézem, toho jsme vypískali. Václava Irmanova hltali. O Karlu Krautgartnerovi, Horníčkových divadelních skečích s Werichem, nemluvě. I Jaroslava Vojtu jsem se znal osobně. Občas zavolal ze Zbraslavi: Přijďte na ńákej ten truňk. S Irmanovem, který, když už ze zdravotních důvodů nemohl zpívat, rovněž. Věnoval se svému oboru: sochařině, své krásné manželce, a hrál ve filmech drsňáky nebo detektivy. S Jaroslavem Foglarem jsme si dopisovali (sešitové vydání Rychlých šípů mně nevrátil jiný kamarád).

Kolem Bacílků v Bratislěvě jsem chodil navštěvovat Vincenta Hložníka. Když byl Rudolf Barák osvobozen, odmítl pracovat u mne při vydávání známek, ale jako bývalý typograf přijal funkci nákupčího tiskařského materiálů v tiskárně spojů. Občas jsme se vídávali, to už byl číšníkem v baru. Sakra, zapomněl jsem na Gustu Fučíkovou; měla kancelář nedaleko mé a u ní jsem viděl Reportáž psanou na oprátce v plexiskle. Neměli pravdu horlivci, když tvrdili, že Reportáž byla její a Štollův plagiát.

Jana Rybářová byla krásně děvče. Pokud pobývám doma, setkávám se s ní tolikrát, kolikrát za den v pracovně přejdu kolem její busty od světoznámého Jana Koblasy. Druhou variantu měl Jiří Kolář v Paříži. Koláže podle ní nedělal.

Můj dávný přítel Miroslav Ivanov – vůdčí osobnost literatury faktu – sloužil tehdejšímu režimu do roztrhání těla. Po sametové revoluci jakbysmet, ale obráceně. A nyní se dokonce vyhlašuje literární Cena Miroslava Ivanova za nejlepší díla literatury faktu. Nevím jak by u něho uspěl Juraj Šebo. Vím však s určitostí, že toho nemá zapotřebí.

Nechci zakončit utkvělou myšlenkou, že v báječné lásce o socialismu postrádám obor malířství; tedy o tvůrcích grafiky a olejomaleb. Chytnete mě za slovo: A co malířka Markétka? To není kritika! Jen mě to napadlo. A věřím, že by o tom autor dokázal napsat rovněž poutavě. Nebyla to jeho parketa. V oblibě jsem moc neměl kavárny ani restaurace všech druhů. Pokud nesloužily k setkání s přáteli. Ano, na oko jsem sem se dokázal „zmrskak“ k MDŽ, ženám pro radost, zakrývaje 8. březen; den mého narození. O prezidentech republiky bych mohl také ledacos pozoruhodného prozradit. Pokud se pamatuji. Včetně slovenských, kromě Háchy. S dnešním oslavencem Jurajem Šebo jsme asi měli podobný vztah k emigraci.

Při mých cestách do zahraničí to nebyl problém; nabídky i s výhodným zaměstnáním jsem odmítal. Miloval jsem Prahu a poznal jsem, že patří mezi nejkrásnější města na světě. Juraj mohl čtenářům o sobě prozradit daleko více: že má blizoučko k poštovní profesy; dělal dost dlouho náměstka západoslovenského ředitelství spojů. Charakterizovat tento svazek víc než originálních textů se mi moc nevydařilo. Místo toho totiž vykládám historky z mého života! Ale co jiného jsem mohl psát, než jakýsi protipól a připojení se k dnešním autorovým oslavám. Ať mu to píše i nadále! A pozvat jej do baru Trilobit, který existuje vedle vchodu do filmových ateliérů na Barrandově.

Autorem recenze je Rudolf Fischer