Cesta sněžných ptáků

Někdo ano – přinejmenším Robert Lyndon, autor impozantního románu Cesta sněžných ptáků. Dějiny však nestojí vysloveně v centru jeho zájmu. Jde tady především o krásný příběh plný dobrodružství a napětí. Zavede vás z Normandie do Skotska, dál na sever, na Island a do Grónska, převeze vás k nebezpečným norským břehům, ovládaným tlupami divokých Vikingů, a pak přes Rusko po proudu Dněpru na jih, směrem na kouzelný, daleký Konstantinopol.

A proč tam? Tam sedí v zajetí Walter, jeden snad trochu rozmazlený synáček jednoho nevelmi zámožného normanského hraběte. Dostal se do problémů a mohl by sice být osvobozen, ale něco by to stálo. Konstantinopolský patriarcha záměrně stanoví nepřiměřené podmínky. Dá však náhradní možnost. Pokud by Walterův otec neměl dostatek peněz, může místo nich poslat čtyři bílé lovecké sokoly. Sokolnictví je totiž jeho velkou vášní.

To zní možná jednoduše, jenomže tito ptáci jsou velmi vzácní. Žijí pouze na Islandu a v Grónsku. Někdo, kdo se v sokolnickém umění vyzná, by je tam musel jít chytit a pak bezpečně dopravit až do islámských zemí. To v době, kdy je nejběžnějším dopravním prostředkem pěší chůze, v lepším případě kůň nebo loď, zní dost beznadějně. Navíc čas se krátí a je tady někdo, kdo by byl mnohem radši, kdyby se po Walterovi slehla zem – jeho bratr Drogo. V tom případě by byl totiž právoplatným dědicem on sám.

Poselství o výkupném donese hraběti podivná dvojice. Mladičký Hero, student medicíny, mluvící několika jazyky, a spolu s ním větrem ošlehaný franský bojovník Vallon, člověk, který právě utekl z vězení, kde skončil pro vraždu ženy a jejího milence. Učenec a vrah. Hero má svůj zájem na tom, aby Waltera osvobodili – Walter totiž někam ukryl Tomášovo evangelium, jehož objevení by pro církev mohlo mnoho znamenat. Vallon žádnou motivaci k tomu, aby se táhl někam na neznámý sever, nemá. Na druhou stranu, kam by šel? Štvanec bez domova. A tady by se daly vydělat hezké peníze.

Vezmou s sebou králova sokolníka, němého, krásného divocha Waylanda, který umí s lukem zacházet jako nikdo jiný, a s ptáky samozřejmě také. Nakonec se k nim přidá i Richard, třetí syn hraběte, a několik dalších – jak putují krajem, pronásledovaní Drogem a jeho krvelačnou družinou, s odměnou vypsanou na jejich hlavy, jak se posouvají k cíli, ať už po zemi nebo po vodě, potkávají nejrůznější lidi – z některých se vyklubou nepřátelé, někteří s nimi zůstávají a provázejí je na jejich daleké pouti.

Divoká, krásná prostranství řídce obydlených území na severu skrývají bezpočet nebezpečí. Na Islandu je úplně běžný zákon krevní msty, a Vallonovi se zrovna podaří urazit čest místní „princezny“ Caitlin, když ji překvapí u koupele v kráterovém jezírku. A tak se k tlupě pronásledovatelů přidává ještě její rozzlobený bratr… Nástrahy moře, jeho bouře a piráti, zase všechno promíchají, a Vallonova družina se dostává do těch temných vod, kde královna moře sedí na dně a češe si dlouhé, zelené vlasy žebry utopených námořníků, kde v hukotu vln nepoznáš přítele a pokud tvou loď vítr nezažene na kraj a neroztříští o fjordy, možná stejně skončíš v rukou Vikingů, kteří neznají slitování…

A tak se díky Lyndonovu skvělému vypravěčskému umění také můžete vydat na cestu sněžných ptáků. Společnost vám bude dělat hrdý, tajemný Wayland, rozpustilý Raul, bojovník se srdcem na pravém místě, krásná Syth, kterou družina objevila ve skotských bažinách, a nakonec i ta hrdá, nesmiřitelná Caitlin. A mnoho dalších, od Vikingů, ruských sedláků a kormidelníků až po sultánovy vojáky. Ne všichni se z této cesty vrátí domů. Na někoho někde daleko čeká neoznačený hrob… A někdo si možná najde nový domov. Ale nikdo, kdo se na tuto pouť vydal z hloubky přesvědčení, neodstoupí v polovině. Protože, jak říká Hero, nedokončená cesta je jako nedopovězený příběh…

* * * * *

     Uprostřed časné červnové noci, jasné jako den, Wayland s Raulem a Syth opustil Island. Jejich lodivod byl nerudný chlapík jménem Gunnar, kterého mučily ochromující bolesti hlavy. Na palubě byli rovněž ti dva mniši. Otec Saxo byl tlustý, hlavu měl holou jak oloupaný česnek a na lidskou křehkost se díval shovívavě.  Otec Hilbert byl hubený, uši měl jako netopýr a choval nesmiřitelné přesvědčení, že zlotřilost je člověku vrozena. Své rodné Německo opustili vůbec poprvé, ale přesně věděli, co mohou od Gróňanů očekávat.
     „V zimě se neodvažují vycházet z domů,“ tvrdil otec Saxo Raulovi. „Když to přece jenom udělají, spálí je tak strašný mráz, že když si utřou nos, celý se jim ulomí.“
     Otec Hilbert přikývl. „A ten ulomený nos odhazují.“
     „Tak to bych si měl dávat pozor při čurání,“ poznamenal Raul.
     Mniši na sebe pohlédli. Saxo se k Raulovi naklonil. „Kdys byl naposledy na mši?“
     „Krátce po Velikonocích,“ prohlásil Raul a nehnul při tom brvou.
     „Vyznal ses ze svých hříchů?“
     Raul mrkl na Waylanda. „Měl jsem moc naspěch.“
     Gilbert ho probodl naléhavým pohledem. „Přeješ si vyzpovídat se teď?“
     Raul se zahleděl přes klidný oceán. „Kolik času máš, otče?“

* * * * *

    Nahrbil se nad jílcem svého meče. Pronásledovatelé se trousili zpátky, ztěžka oddychovali a vrtěli hlavami. Když se vrátil poslední z nich a potvrdil, že Viking unikl, Vallon se s dlouhým povzdechem zvedl a promnul si čelo, které ho svědilo. Drogo lenivě kopal do země. Vallon ztěžka spustil paže.
     „Měli bychom se radši vrátit do tábora,“ řekl Drogo. „Ti druzí dva špehové ho pravděpodobně plundrují.“
     „Jdi ty. Já počkám na Waylanda.“
     Islanďané už se začínali řadit k odchodu, když Vallon zahlédl na vedlejším hřebeni pohyb. „Počkejte.“
     Mezi černými kmeny se mihl stín. Vallon ho ztratil z očí, pak ho znovu zpozoroval na svahu. Dva stíny v plavném a neslyšném pohybu.
     „To je Wayland a jeho pes.“
     Vallon čekal na viditelném místě. Wayland vyběhl na kopec, přerývaně se nadechl a přejel udiveným pohledem po shromážděných. „Proč tady postáváte? Vikingové jsou mi v patách.“
     Vallon si přejel rukou po bradě. „Náš úkryt byl prozrazen. Špehové si všimli, že jsme opustili tábor, a dva se vydali vyvolat poplach. Jednoho jsme vyřídili, ale druhý unikl.“
     „Ne, neunikl.“
     Došlo mu to po chvilce. „Tys ho zabil?“
     „Chytil ho pes.“ Wayland postrčil Vallona pryč z hřebene. „Schovejte se. Budou tady každou chvíli.“
     Vallon se vzpamatoval. „Rychle! Všichni na svá místa!“ Stáhl Waylanda na zem vedle sebe. „Dostal se tam Raul?“
     „Ne. Když jsem odcházel, ještě do tábora nedorazil.“
     „Krucinál! Kolik se jich na nás hrne?“
     „Šestnáct.“
     Vallon pohlédl na Droga, který ležel a opíral se o lokty pár kroků od něho.  „Slyšels to?“