Nejhorší je, když chybí LÁSKA

Na začátku května jste vydala novou knížku s názvem Šíleně smutné povídky. Teď jsme zhruba v polovině prázdnin. Co se vám s několikaměsíčním odstupem honí hlavou?

A víte, že nic zásadního? Užívám si léta a dlouhých slunečných dní, které mám moc ráda. Knížka je tam, kde má být, tedy vypuštěná do světa, doma je klid a pohoda. A já jsem „hausfrau“, která vyrábí džemy a zavařuje okurky. Jenom pro váš časopis jsem namalovaná a vyšňořená, jako bych paní v domácnosti nebyla.

Neříkejte mi, že vás vůbec nezajímá, jak si vaše novinka vede u čtenářů?

To jsem neřekla. Každá knížka je trochu vaše dítě, což je poněkud zvláštní srovnání, ale v mém případě sedí. Do psaní dávám ze sebe všechno, a tak všechny věci kolem silně prožívám. Momentálně se raduju, protože cítím, že jsem odvedla poctivou práci. Ono je to svým způsobem logické - knížky nechrlím zase tak často, takže se snažím ze sebe vydat maximum. To ovšem neznamená, že bych se chtěla nějak chválit - jestli jsou moje povídky dobré, musí posoudit jiní.

Váš povídkový soubor jsem dávala číst své sedmdesátileté mamince i stejně starým kamarádkám a všechny byly nadšené.

To jste mi udělala radost. Člověk samozřejmě nikdy neví, jak to dopadne. Může se jen domnívat, ale jistotu nemá žádnou. Vím, co mám ráda já, ale vkus ostatních neznám. A to je vlastně dobře - nejsem typ spisovatelky, který píše o tom, co zrovna letí a co by se mohlo líbit. Nekalkuluju, nepřizpůsobuju se. To je podle mě cesta do pekel. Jak s tím totiž jednou začnete, ztratíte duši. A bez té se žádný člověk - a obzvlášť tvůrčí - neobejde.

Vůbec poprvé jste se pustila do povídek. Proč?

Prostě jsem se jednoho dne rozhodla. Ale než k tomu došlo, trvalo to. Po úspěchu románu Rok kohouta jsem se dostala do stavu, kdy jsem se bála napsat cokoli dalšího. Bylo mi jasné, že se nevyhnu srovnávání. A to mě svazovalo. Říkala jsem si, že pokud se opět pustím do románu inspirovaného vlastním životem, budou mi kritici ometat o hlavu, že vařím ze stejné vody. Nevěděla jsem, co a jak psát.

Vidíte a já si vždycky myslela, že úspěch motivuje.

Já to mám přesně naopak. Ohlas na „Kohouta“ byl opravdu velký - prodalo se ho už skoro pětapadesát tisíc výtisků, což je na dnešní dobu neuvěřitelné číslo. Potěšilo mě to a zároveň ochromilo, což bude nejspíš otázka věku. Přece jen už mám něco za sebou a nechci si to zkazit.

Čím je člověk starší, tím je zodpovědnější?

V mém případě ano. Uvědomila jsem si, že si nechci pokazit jméno, které jsem si vybudovala. A vybudovala jsem si ho poctivě, i když mi někteří předhazovali, že jsem dcera známého spisovatele a dramatika, a proto mám jméno v literatuře bezpracně. Ale já jsem vstoupila do povědomí veřejnosti jako Boučková, nikoli jako Kohoutová...

Jediné, co jsem chtěla, bylo psát zajímavě a pravdivě. Nějaký čas po svém bestselleru jsem bojovala sama se sebou, ale pak jsem se naštěstí oklepala.

V románu Rok kohouta jste popsala vlastní nevydařenou adopci dvou romských kluků. Nakolik autobiografické jsou vaše povídky?

Tentokrát jsem si vymýšlela, a to opravdu hodně. Můj literární rádce - téměř devadesátiletý legendární publicista Antonín Jaroslav Liehm - mi řekl, abych přestala zapisovat svůj život a začala konečně taky fabulovat. Vůbec se mi do toho nechtělo, byla jsem přesvědčená, že to nedokážu. Ale pak se mi to rozleželo v hlavě a poslechla jsem.

První povídku jsem psala skoro tři čtvrtě roku, nevěděla jsem, jak na to. Ale pak jsem se chytila. Čistá fikce to ale samozřejmě není, některé příběhy jsou šmrncnuté mým životem nebo vyprávěním kamarádů. Třeba jsem slyšela, že si vdaná kolegyně přivedla domů milence a teď tam žijí svorně všichni tři. To mě zaujalo. Když si jeden z manželů pořídí milence, většinou to znamená pohromu, a ne „nový“ druh soužití. Tak jsem si povídku podle toho námětu vymyslela po svém. Představovala jsem si ty tři figury a fabulovala. Hrozně mě to bavilo.

Hrdiny vašich povídek jsou lidé, kteří vstoupili do druhé poloviny života a kromě nevěry řeší třeba vážnou nemoc, sklony k závislostem nebo samotu. Jsou to komplikované problémy, ale přesto ve vašem podání nevyznívají depresivně. To byl záměr?

Ano. Život sice není pohádka, ale to neznamená, že bychom se měli hned věšet. Všichni jsme chvilku dole a chvilku nahoře. Tahle nejednoznačnost se mi líbí, v životě i v psaní. Proto jsem si taky zvolila název Šíleně smutné povídky. Mimochodem mám hrozně ráda film Šíleně smutná princezna… A taky jsem nechtěla být patetická.

To se vám rozhodně podařilo - nejste patetická, přesto ve čtenářích probouzíte silné emoce.

Přesně o tom to ale je - umění musí vyvolávat emoce. Knížka, film či obraz by se vás měly nějak dotknout. Oslovit vás a probudit ve vás něco, co s vámi zacloumá. Uznávám, že se to nemusí podařit. Kniha má ale jednu obrovskou výhodu - prostě ji čtete, nebo ne. Buď vás dostane, nebo ne.

Co vložíte, to se vám vrátí zpátky, což je pravidlo, které by mělo platit nejen v umění, ale třeba i v partnerských vztazích. Když se rozhlédnete, co kolem sebe vidíte?

Spokojené páry, ale i rozvedená nebo vyhořelá manželství. Sama vím, co to udělá, když děti zmizí z domova a vy zůstanete s mužem sami. Najednou se ztrácíte. Váš vztah kdysi ustoupil do pozadí, protože ho zavalila hora věcí, které s sebou přináší rodinný život, děti, každodenní shon, a najednou je všechno jinak a jste zase jen vy dva. Všechno se obnaží. A je to citlivé a bolavé. To je velmi zvláštní situace, která mě zajímá, kterou žiju a o které se snažím psát i ve svých knížkách.

Když děti opustí hnízdo, co muže a ženu udrží, aby zůstali spolu? Je to láska nebo trpělivost?

Musí tam být od všeho trochu. Nejhorší ale podle mě je, když chybí láska. Ti dva spolu sice žijí bok po boku, ale já z toho cítím totální lhostejnost. Obrovskou manželskou únavu. Tu situaci asi všichni známe. Důležité je to nepřijmout. Pořád se snažit. Hledat v sobě ke svému partnerovi lásku. Pracovat na tom. Nesmířit se s tím.

Jenže lidi dnes mají na všechno rychlé řešení. Proto je tolik rozvodů. Nedojde jim, že občas taky musí o něco bojovat a třeba i něco obětovat. Zatnout zuby, i když se zrovna cítí nedobře a nehezky. A někdy je zase lepší vše otevřeně rozčísnout, skončit. Jestli něco nesnáším, tak je to alibismus. V manželství, v přátelství, v přístupu k životu.

Proč podle vás tak málo vydržíme?

Svůj podíl viny na tom určitě nesou televize a všemožné reklamy, které nám cpou do hlavy, že se máme bavit a užívat si. Ale co to, proboha, je? K životu přece patří i problémy a těžká období, která tu nejsou kvůli tomu, aby nás zdevastovala, ale aby nás posunula někam dál. Když vám odejdou děti z domova, jde o to, jestli jste schopní dát svému vztahu s partnerem nový impuls. Je jedno, jestli začnete chodit po horách nebo jezdit na kole. Nejdůležitější je, že něco děláte - investujete energii a čas, protože vám to stojí za to.

Jak dlouho jste vdaná?

To vám řeknu přesně - teď v červenci to bylo osmadvacet let.

Přiznám se, že mi to zní jako naprosté sci-fi. Kromě svých rodičů nikoho takového neznám.

Já ano. Ale to je tím, že manželské páry kamarádí zase s manželskými páry. Družit se se svobodnými, když je člověk v dlouhodobém manželství, je složitější. Náš manželský vztah byl asi hluboký od začátku. Kdyby nestál na pevných základech, tak bychom po všech těch hororových situacích, které jsme společně prožili, šli dávno od sebe. Když pak děti z domova odešly, bylo to zase jinak náročné období. A tu a tam stále je. Ale zatím držíme. Pro jistotu to klepu na dřevo.

Když rodiče vypustí děti do světa, je to těžké, ale přirozené. Jenže vy jste se jich s manželem museli zříct, protože se vydaly špatnou cestou.

Zříct, to zní strašně. Ono to ani při adopci druhého stupně nejde. My jsme museli soužití s našimi dvěma adoptivními syny řešit dřív, než by došlo k úplnému rozbití celé rodiny. Máme ještě jednoho syna, který se nám narodil, a ten měl nárok na normální rodinný život. U nás to ale bylo k nepřežití. Krádeže, drogy, policie.

Naštěstí už je to minulost, kterou jsem, myslím, docela dobře popsala v Roku kohouta. Už se k ní nechci vracet. Naši adoptivní synové se čas od času ozvou, a protože už spolu nežijeme a jsme odpovědní každý za sebe, je to vlastně hezké. Už na nás vzpomínají v dobrém. A my na ně taky. Akorát, že život, který vedou, já už nechci vidět zblízka, protože jsou v tom stále krádeže, podvody a hlavně hodně drogy. Tehdy v sobě vždycky musím najít obrovskou sílu, abych se do toho zase nějak nezamotala a nespadla znovu do pocitů marnosti a deprese...

Každý život je nějak těžký. A člověk neví, jak má žít a jak své problémy řešit. Smutné chvíle jsou a budou - každému odejdou rodiče, odněkud ho vyhodí, přijde nemoc, zklame ho blízký člověk. A každý si to musí nějak srovnat sám v sobě.

Jak se říká: nic není definitivní...

To si často opakuju. Stejně jako rčení: Nikdy neříkej nikdy. Třeba se jednou k sobě s kluky zase přiblížíme jako rodina a budeme z toho mít radost všichni. Kdo ví? Opravdu nerada bych vypadala, že jsem se dopracovala do ideálního stavu, kdy vše v pohodě plyne. Taky se mnou často cloumají emoce, dokonce víc, než bych si přála, trápím se, řeším a hledám. Očekávání střídá zklamání a zase naopak. Lítám v tom úplně stejně jako každý jiný. Jen mám to štěstí, že se ze svých pocitů můžu vypsat, že je můžu přisoudit postavě, za kterou se více nebo méně schovám. Mé rozjitřené emoce jsou mým nástrojem, kterým tvořím. A když je z toho nakonec kniha, která někoho potěší, kruh se tak pěkně uzavře.

ČÍM MĚ TEREZA PŘEKVAPILA?

Potkaly jsem se jednoho pozdního odpoledne v pražské kavárně Slavia. Terezu po rozhovoru čekal jazzový koncert, kam se chystala doprovodit svého manžela, takže měla tu správnou letní náladu. A ta jí k mému údivu vydržela, i když jsme narazily na velmi smutná a těžká témata... Bylo vidět, že je se svým životem i sama se sebou vyrovnaná. A že si teď vychutnává každý přítomný okamžik.

(Martina Vlčková)

Tereza Boučková (56)

Narodila se Anně a Pavlovi Kohoutovým (spisovatel a dramatik). Vystudovala Akademické gymnázium v Praze. Několikrát se marně hlásila na DAMU. Po podpisu Charty 77 pracovala jako uklízečka či pošťačka.

Napsala knihy: Indiánský běh, Křepelice, Rok kohouta, Boží a jiná muka a Šíleně smutné povídky. A také scénáře k filmům Smradi a Zemský ráj to na pohled.

V roce 1988 adoptovala s manželem prvního syna, v roce 1989 druhého. Třetí syn se jí narodil v roce 1991. Žije ve Svatém Janu pod Skalou.

Další informace najdete na www.terezabouckova.cz


31.7.2013  Žena a život