Čtenářská recenze: John Green – Hvězdy nám nepřály

Ještě před začátkem knihy nás autor upozorňuje, že „Tahle kniha je fikce. Vymyslel jsem si ji.“ Kdo by na to během četby zapomněl, tak v závěrečném poděkování mu to John Green připomene: „Nemoc a její léčba tak, jak jsou v této knize popsány, jsou fiktivní…“ 

Vypravěčkou příběhu je Hazel Grace. Je jí šestnáct a již několik let se potácí s nevyléčitelným druhem rakoviny. Její plíce nefungují, takže s sebou na specielním vozíčku stále tahá kyslíkovou bombu, z které jí vedou hadičky do nosu a těmi si dávkuje potřebné množství kyslíku. Momentálně je ve fázi, kdy je u ní nemoc stabilizovaná jistým lékem, nicméně žádný lékař nedokáže odhadovat její další vývoj.

Především proto, aby udělala radost rodičům, chodí Hazel na podpůrnou skupinu. Zde se scházejí teenageři s rakovinou. Kamarád Izák trpí vzácným druhem rakoviny očí, o jedno oko již přišel a v blízké době ho čeká odstranění i druhého oka. Bude sice slepý, ale BPR. Bez příznaků rakoviny.

Izáka jednou na skupinu doprovází pohledný, přímo sexy mladík August. Sice napadá na jednu nohu, ale jinak se zdá, že mu nic není. Před nějakou dobou mu rakovina napadla kosti a tak přišel o nohu.  Chodí s protézou.

Mezi Augustem a Hazel se pomalu zrodí láska jako trám. Oba poznamenáni svými chorobami se snaží užívat dnů, které jim zbývají.

Vyprávění Hazel je lehké, svěží, místy velmi vtipné, jindy dojemné. Se svými přáteli z podpůrné skupiny berou své handicapy tak, jak jsou, mnohdy zdánlivě hodně cynicky, ale co jim zbývá? Vznikají tak místy komické dialogy, kdy se navzájem špičkují a navážejí do skutečností, že Hazel nemůže dýchat, Izák přichází o zrak a August nemá nohu.

Nebudu vám prozrazovat děj knihy, natožpak její závěr. Jen vám doporučím: posbírejte trochu odvahy k přečtení tohoto milostného příběhu a připravte si k němu dostatek kapesníků.

Autorkou recenze je Lenka Mynaříková