Pod vodou

A předem mi bylo jasné, že to, co mám před sebou, bude zase něco úplně jiného. Ne proto, že někdo na obálku napsal, že je to thriller. Prostě se zahledíte na tu obálku a ty temné hlubiny z ní okamžitě cítíte.

Do příběhu vás uvede Sven. Je mu za pár dní čtyřicet, z rodného Německa odjel před čtrnácti lety a od té doby si velmi spokojeně žije na ostrůvku v Atlantickém oceánu – nehostinná příroda, svérázně drsná a krásná, turistů tady nikdy není tak moc, aby se tady nedalo dýchat, ale dost na to, aby se jako instruktor potápění bez problémů uživil.

Pod schody, které stoupaly ke vchodu, se Atlantik vrhal na lávová pole. Spíš s rutinou než divoce, dělal to už miliony let. Každé dvě minuty se voda přehoupla do zátoky a k nebi vystřelila dvacetimetrová vodní fontána. Neuvěřitelné, že takové divadlo nemá s námi lidmi vůbec nic společného. Po pobytu v domě mi hosté z Německa psali, že mytické burácení slyšeli ještě dlouho. Ten zvuk se v člověku zabydlel.

S podnikáním mu pomáhá Antje. Znáte ten typ – hezká, ale nijak zvlášť hezká, na pohled neprůbojná, ale zase nejspíš oddaná a věrná. Sven se k ní chová jako k nábytku, taky to na jednom místě říká. Antje je spolehlivá jako stará skříň, zvykli jsme si na její přítomnost, a je nám k užitku.

Ano, Svena byste občas nejraději praštili. Na druhé straně, ta jeho citová impotence vás zároveň v čemsi málem bolí. A tak jako tak, už brzy za ni hodně krutě zaplatí.

Objeví se nová dvojice klientů. Sven o nich předem ví pouze to, že musí mít hodně peněz – zaplatili si totiž jeho služby na dva týdny, na 24 hodin denně. Má je provést kurzem potápění, ale jim také dělat společnost po večerech a ukázat jim ostrov. Za 14 tisíc euro. Skvělé, ne?

Není to skvělé a Svenovi stačí dva dny, aby mu bylo úplně jasné, že tuhle smlouvu by radši rozvázal. Jola a Theo jsou divní. Jejich vztah je poznačen čímsi, co nejdřív vypadá jako vzájemná nevraživost, ne-li přímo nenávist, posléze vysvítá, že je to prostě nejspíš trochu zvrácená láska… V každém případě do toho chaosu okamžitě zatáhnou i Svena.

A on se brání jen těžko.
Jeho zkamenělé srdce se totiž pod Jolinými pohledy začíná drolit…

Před Theovým obličejem v pravidelných intervalech zažhnul konec cigarety. Očividně chtěl něco říct. Trpělivě jsem čekal. Když spustil, litoval jsem, že jsem se hned po večeři nevrátil k autu.
Řekl: „Chceš ji. Je to tak?“
Pokusil jsem se něco říct, ale jen mávl rukou.
„Nech toho. Vždycky se jí to podaří. Je to u ní vyložená posedlost.“ Nabídl mi cigaretu, odmítl jsem. „V podstatě tě chci varovat.“

A čemu uvěříte vy jako čtenáři, když pak nahlédnete do Joliných deníkových zápisků a zjistíte, že její verze všeho, co se děje, se v některých důležitých detailech liší?

Tohle je prostě skvělá kniha. Do konce nebudete vědět, co se stane. Tak jaksi budete čekat, že to dopadne tragicky, ale otázkou pořád zůstává, kdo si to odskáče. Ten nápad s těmi dvěma verzemi, které poskytují různé verze událostí, není nový, ale použitý je výborně, bude vám to zkrátka vrtat hlavou. Asi nemám, co bych vyčetla.

Líto mi je trochu toho, že to nezapadá do knihovničky, ovšem tahle obálka je zase mnohem lepší, než by byly odeoňácké proužky z jejich Světové knihovny, tak asi ani tady není zas tolik za čím plakat.

Jedním slovem – doporučuji!

Autorka recenze: Kamila Poláková

* * * * *

Pod vodou