Alice v říši divů (a taky před zrcadlem)

Anotace

Ukázka z textu

Když jsem odcházela, měla jsem pocit, jako bych slezla z horské dráhy; lapala jsem po dechu a motala se mi hlava. Ploužila jsem se do schodů a přidržovala se dřevěného zábradlí. V zrcadle jsem uviděla, že mám napuchlý a rudý obličej, jako by mě někdo zfackoval. Zašla jsem si do lékárny pro ibuprofen. Marlowe se mi držela v patách, ale já s ní nemluvila. „Je ti něco?“ zeptala se, když jsme vyšly z obchodu a já se pomocí zubů snažila odtrhnout z lahvičky s prášky dětskou pojistku. Vzala mi lahvičku z ruky a otevřela ji. „Mám divný pocit, jako by mi něco chybělo,“ odpověděla jsem a zapila jsem prášky dietní kolou (BEZ OMEZENÍ).
„Nech si ty kecy a řekni to natvrdo,“ pravila rázně Marlowe. „Připadáš si jako zvíře bez srsti.“
Potom mě vzala do obchodního domu, do oddělení eufemisticky pojmenovaného Dámská móda, a okomentovala to: „Jsme přece dámy jak noha, ne?“ Šly jsme tam nakoupit nové podprsenky a kalhotky. Předčítala mi ze své knihy a já se probírala bikinami, minišortkami a tangy, pro které by se mělo najít výstižnější označení než dětsky nevinné slovo kalhotky. Marlowe mi jich pár vybrala. V kabince jsem si vyzkoušela podprsenky, které mi vyrobily mezi ňadry rýhu, za jakou by se nestyděla žádná prsatá kráska v pirátském velkofilmu.
Prodavačka mi radila, ať si koupím Thinz. „Bez urážky. Kupují si je i modelky, které předvádějí prádlo.“ Thinz byl nejnovější módní hit, něco jako zeštíhlující prádlo, ale v mnohem tenčím a téměř neviditelném vydání. Dolejšek stahoval boky, břicho a stehna, nahoře byl stahující korzet. Navlékat si Thinz bylo jako soukat se do housenčí kůže. Marlowe mi jich koupila hromadu.
Odcházely jsme z obchodního domu a já měla pod šaty nejen Thinz, ale i stahující krátké legíny a na nohou boty s nemožně vysokými kramfleky, které mi Marlowe koupila cestou ven. Podpatky mě nutily vypnout při chůzi prsa a vyšpulit zadek. Proplétaly jsme se davem na Herald’s Square a Marlowe mi četla ze svojí knihy. „Strana 97: Šukézní žena vystavuje na odiv sekundární pohlavní znaky, tak jako pavián vystrkuje červený zadek.“ Boty na podpatku jsem neměla na nohou od promoce a připadala jsem si jako dítko školou povinné, co uspořádalo nájezd na máminu šatní skříň. Vrávorala jsem ulicí a přidržovala se Marlowe za paži. „Nemůžu dýchat,“ stěžovala jsem si. Taky jsem se nemohla ohnout ani posadit. Cítila jsem se jako párek v igelitu. Všechny moje špeky a tukové vrstvy se zmáčkly, ale kam se poděly?
„Šukézní žena se ovládá,“ pravila Marlowe. „Umí svou touhu po pohodlí odsunout do pozadí.“
„Spíš má pozadí stažené stahovacím prádlem,“ odsekla jsem.
„Zato tlusté ženy se neovládají. Jsou trucovité, a proto nešukézní.“
Znova jsem zapřemítala nad logikou celé téhle proměny. Jak mi neustálým omíláním, že jsem nešukézní, chtějí rozmluvit operaci?
Daly jsme si s Marlowe pauzu v kavárně. Sundala jsem si boty. Chodidla mě pálila jako čert a tepalo mi v nich. Stála jsem u stolku a usrkávala ledovou kávu (183), protože jsem si nemohla sednout. „Jaký má smysl nosit Thinz?“ zeptala jsem se a doufala, že moje slisovaná játra, ledviny a všechno ostatní tam vespod ještě drží jakžtakž pohromadě. „Možná díky nim vypadáš šukézněji a někdo tě chce… ošukat,“ to poslední slovo jsem zašeptala. „Jenomže když pak spolu přijdete domů a ty se svlečeš, všechno sádlo se vyvalí ven. Copak z toho nekouká šok a zklamání? Nebo dokonce zoufalství?“
Marlowe slízla z ovocného nápoje šlehačku. „Copak jsi od svojí šéfky Kitty nic nepochytila? Být ženská znamená umět fixlovat.“ Venku pajdal po chodníku holub s uklovnutým kusem koblihy v zobáku.
Vizuální proměna trvala celé dny. Marlowe mě vzala k dermatoložce, která mi injekcí napumpovala do čela jed a navrhla sérii zákroků, které napraví drobné chybičky a zpevní mi rysy. Marlowe tvrdila, že je to důležité, protože šukézní ženské tělo musí vypadat, jako by teprve včera sjelo z výrobního pásu, a zářit svěžestí, jako by ho zrovna vyloupli zpod fólie. Dermatoložka mi zakázala chodit na slunce. Make-up mi udělal odborník jménem Kevyn. Na jeho doporučení mi Marlowe nakoupila hromadu prvotřídní kosmetiky, za kterou zaplatila přes tisíc dolarů. Vzpomněla jsem si na Julii a Leetu v Kabinetu půvabů. Ale Julia přece říkala, že už spolu nepracují.
V kadeřnickém salónu na Páté Avenue jsem odmítla drastickou změnu, takže mi jenom přistřihli a vyfoukali moje krátké černé mikádo, načež mě Marlowe odvelela na další štaci, k manikérce. Položila jsem ruku na manikérský stolek a roztáhla prsty a Marlowe mi zatím vybrala lak od firmy Ryla Cosmetics v odstínu Růže růžová. Pak jsme spolu zašly na lekci čehosi, co se jmenovalo Stripčení a vyklubal se z toho aerobik zkřížený se striptýzem, ale Marlowin průvodní komentář se nesetkal s vlídným přijetím a ochranka nás vyvedla. Na Upper East Side mě nějaká žena naučila Kegelovy cviky.
To poslední mě dorazilo. V taxíku jsem si zmořeně opřela hlavu o okénko a bylo mi úplně fuk, že se při každém drncnutí bouchám o sklo. Byla jsem zvyklá na poklidný život v Brooklynu, který jsem trávila zavrtaná ve svém doupěti na Swann Street, odkud jsem vycházela leda tak pěšky do kavárny. Můj zevnějšek, to byla přerostlá zanedbaná zahrada. Vizuální proměna znamenala dny a dny vyškubávání plevelu a dřiny s kosou, krajinářskou rekonstrukci, která byla bolestivá a deprimující. Pořád jsem se necítila jako Alice. Právě naopak – víc než kdy dřív jsem se cítila jako Bluma. Bylo to její tělo, které jsem vídala v zrcadlech, její kůže, kterou šminkovali, depilovali a opíchávali botulotoxinem. Pokud se někde vespod schovávala Alice, nevykoukla ani na vteřinu.
„Teď by měla přijít na řadu dieta,“ prohlásila Marlowe, „jenže ty místo ní chceš operaci. Předbíháš ve frontě, ty podvodnice.“ Vzala mě k plastickému chirurgovi doktoru Peteru Ahmadovi, který proslul jako průkopník Maminčiny proměny – balíčku služeb, který zahrnoval modelaci prsou, plastickou operaci břicha a vaginoplastiku. Zároveň se specializoval na odstraňování nadbytečné kůže, a proto si ho Marlowe vybrala. V čekárně si mě vyzvedla sestra. Měla nehty nalakované stejným odstínem jako já. Odvedla mě k doktorovi a Marlowe jsme nechaly v čekárně.
Doktor Ahmad mě požádal, ať si odložím. Stáli jsme před vysokým nástěnným zrcadlem, on v obleku, já nahá. Znovu se ozvaly následky vysazení Y– a pichlavě mě rozbrnělo celé tělo. Cítila jsem jehličky všude pod kůží, ale v zrcadle po nich nebylo ani stopy.