Živý na vlastním pohřbu

V první části knihy sledujeme osudy rodiny Pauliho Tukkijänkä. Pauli a Irenažijí v laponském městečku Salla. Mají spolu čtyři děti, nejmladšímu Arttimu jsou dva. Píše se rok 1940. Ze strachu z Rusů se rozhodnou odstěhovat dál od ruských hranic směrem na sever a zakotví v Rovaniemi. V letním období podniká Pauli výpravy ještě více na sever a vydělává na živobytí kácením, opracováváním a plavením dřeva. Jakmile Artti trochu povyroste, bere ho na výpravy s sebou. Během jedné takové výpravy dokonce zbaví jednu vesnici obtížného medvěda, který lidem ve vsi krade slepice, ovce a telata. A jednou Pauli s Arttim najdou v dřevařské dílně oběšeného kolegu dřevorubce.

Druhá část příběhu se zaměřuje na Arttiho. Na jeho školní léta, pobyt v armádě v Oulu, na to, jak Artti na vojně vymyslel novou nášlapnou skákací minu. Po vojně se rozhodl pokračovat ve studiu a poznal svou vyvolenou Sanelmu. Postavili spolu dům a založili rodinu. Artti se vydal na novinářskou dráhu. A proč název knihy Živý na vlastním pohřbu? No to si jen Artti zkusil uspořádat svůj pohřeb nanečisto, včetně rakve, helsinského probošta, chrámového sboru a zhruba dvě stě hostů.

Podíváme-li se na život autora, jisté společné prvky s příběhem Arttiho tam přeci jen najdeme: Paasilinnova rodina se přestěhovala do Laponska od břehů Severního ledového oceánu, které bylo za druhé světové vélky zabráno Sovětským svazem. Arto Paasilinna začínal jako novinář, přestěhoval se do Helsinek a později novinařinu opustil a na plno se začal věnovat psaní.

Jeho humoristické romány, kterých napsal přes tři destíky, jsou překládány do více jak 30 jazyků. Nečekejte žádné rozvláčné popisy. Děj plyne jasně, rychle a chce se mi říct svérázně, jako jsou svérázné osudy hlavních hrdinů.

Autorkou recenze je Lenka Mynaříková

Přidat komentář