Co je nového, kotě?

Anotace

Ukázka z textu

1

Co bys udělala, kdyby tě tvůj přítel požádal o ruku? Zavýskla ano, popadla prsten s diamantem a předplatila si časopis Nevěsta, nebo zpanikařila a koupila si jednosměrnou jízdenku do Mongolska? Delila neudělala ani jedno z toho. Koukala dolů na Lennyho, který svíral krabičku potaženou rudým sametem a balancoval na jednom koleni na kuchyňském linu, a nic neříkala.
„Tak co mi odpovíš?“ naléhal na ni a přenesl váhu z jednoho kolene na druhé.
Delila se kousala do rtu.
„No tak, Dee, co ty na to?“
Delile se v hlavě promítla série svatebních výjevů: sněhově bílé šaty s tylovou krajkou a nabíranými rukávy, budova golfového klubu plná opilých obstarožních příbuzných, kteří hodují na masových rolkách a laciném šampaňském; strejda Stan se svou kapelou začíná hrát další kolo ptačího tance. A taky tahle maličkost: zbytek života s Lennym.
Delila sebou trhla. Ne že by Lennyho neměla ráda, ale byl to spíš zvyk než vášeň – jako když roky používáš stejné oční stíny, i když jejich barva ti už nesluší. Znala Lennyho od sedmnácti, kdy jí dával lekce řízení; po šesti měsících řazení a parkování pozadu dostala řidičák a ztratila panenství. Uběhlo deset let a ti dva jsou usazení v třípokojové polovině dvojdomku s okny v tudorovském stylu a zimní zahradou.

„Zapomeň na to.“
Delila se vrátila do reality.
„Cože?“
„Když se ke mně nechceš uvázat, tak to můžem zabalit.“
„Lenny…počkej.“
Lenny vstal, vtáhl břicho a narovnal se do své plné výšky sto sedmdesát jeden centimetr. Měl pár kilo navíc (to kvůli závislosti na pálivém kuřeti z indického stánku s dvojitou porcí placiček) a svůj nakynutý pas se snažil ukrýt v uniformě z pruhovaných ragbyových triček (límeček vždy zvednutý), bavlněných kalhot a takových těch bot, co vypadají jako bačkory a jsou určeny k jachtaření, ale vždycky je nosí chlápci, co vidí moře akorát tak během dvoutýdenní dovolené na Ibize.
„Jdu do hospody… nečekej na mě.“ Lenny otevřel dveře, pak se otočil a mrštil prstenem o stůl. Ten se odrazil o mikrovlnku a přistál v psí misce.
„Vem si ho, můžeš si ten krám nechat tak jako tak.“ Dveře se zabouchly.
Delila si povzdechla. Všichni si mysleli, že Lenny je super úlovek. Byl manažerem Šlofíku, velkého obchodu v Bradfordu, který se specializoval na borovicové postele, prošívané pelesti a obří matrace. Byl oblíbený v místní hospodě a nedávno dokonce vyměnil svoje oprýskané Mini Metro za nejnovější Vauxhall. Co víc si holka může přát?
Vzrušení. Delila byla znuděná. Znuděná z Lennyho, znuděná z Bradfordu, znuděná ze života. Potřebovala nový, ale život bohužel není něco, co by našla přichystané v regálu v Marks & Spencer – i se zárukou, že to může donést zpátky a vyměnit, kdyby se jí to nelíbilo. A v tom byl ten problém. Delila chtěla svůj život změnit, ale neměla k tomu odvahu.

Necítila se tak vždycky. Vlastně jí to ani nepřipadalo tak dávno, co byla v sedmém nebi při pomyšlení, že se nastěhuje do Lennyho mizerného pronajatého bytu nad fast-foodem na hlavní v Shipley, vesničce na okraji Bradfordu. Tehdy byla nešťastný teenager a hádala se s tátou a s jeho novou manželkou Sandrou, zákeřnou nevlastní matkou. Byla uprostřed maturitního ročníku a jen čekala na to, až bude moct zmizet na uměleckou školu. Což by zřejmě udělala, kdyby ji Lenny, se kterým chodila osmý měsíc, nevzal do nóbl italské restaurace a nad talířem tiramisu s extra porcí šlehačky jí nenavrhl, aby se k němu nastěhovala. V tu chvíli se všechny myšlenky na maturitu a kariéru vypařily. Delilu opojila romantika a představa, že unikne lamentující Sandře a tátovým přísným večerkám. Byla mladá a zrovna prožívala svou první lásku, které nesmělo nic stát v cestě.
Takže nedala na rady svých učitelů, kteří ji přemlouvali, aby zůstala ve škole a dodělala si maturitu, vyměnila učebnice za práci servírky v motorestu, kde platili dvě libry za hodinu. Ve dne servírovala smažená jídla nadrženým řidičům kamionů, kteří plnili vzduch cigaretovým kouřem a sexuálními narážkami. Delila skrývala rozpaky, nestydatým vtipům se smála a radši počítala spropitné. Dálkoví řidiči byli velkorysí a ona si dýška od nich cenila. Díky němu mohla po nocích budovat z Lennyho ubohého bytu jejich společné hnízdečko lásky: vymalovat ho zářivými barvami, ověsit pečlivě vybranými obrázky a vybavit nábytkem z druhé ruky, který objevila v charitativních výprodejích a osmirkovala, až měla ruce celé rozbolavělé. Byl to její vlastní byteček a ona si vychutnávala tu příležitost udělat z něj opravdový domov.
Delila nikdy nebyla šťastnější. Jen když její nejlepší kamarádky zmizely na vysokou, trochu ji píchlo u srdce. Nejdřív si s pár holkami psala, ale brzy s nimi ztratila kontakt. Koneckonců s nimi neměla nic společného. Jejich životy se jí zdály tak dětinské – žily ze státních příspěvků, vstávaly na přednášky v poledne, opíjely se ve studentských podnicích a tahaly se každý týden s jiným klukem. Její život byl dospělácký: chodila do práce, platila nájem, vařila Lennymu velikánské mísy boloňských špaget nebo pekla masový koláč (jediná dvě jídla, která uměla), tiskla se k němu před malou černobílou přenosnou televizí, kterou dostali od jejího strejdy, a mávala improvizovanou anténou z ramínka, aby vylepšila obraz.
Ale někde cestou – Delila si nebyla jistá, jestli to bylo před tím, než se přestěhovali do nového domku, nebo potom, nebo co to vlastně způsobilo – se něco změnilo, nebo spíš ona sama se změnila a začala se cítit nespokojená. Prahla po něčem jiném. Nejdřív svoje pocity odbyla – prostě jen měla mizerný den. Jenže pak se z mizerného dne stal mizerný týden a z něj zase mizerný měsíc. A nuda se rozlézala jako nemoc, nakazila její vztah s Lennym, její domov, celý její život.
Delila přemýšlela o své každodenní rutině. Ano, nic jiného než rutina to nebylo. V osm zazvoní budík, dá si krátkou sprchu, sejde dolů a uvaří dvě vajíčka naměkko Lennymu, který je přilepený u ranního vysílání a ani neodvrátí oči od obrazovky, když odlupuje skořápku a chlebem nabírá vnitřek. Pomalu žvýká a u toho sleduje předpověď počasí. Ale takhle to nebylo vždycky. Dřív sedávali u snídaně spolu, při mazání toastu se chichotali, dávali si marmeládové polibky a pod stolem se laškovně dotýkali nohama. Dnes může být Delila ráda, když z Lennyho vydoluje aspoň zabručení, protože ten se nehne, dokud dětinská znělka neohlásí konec pořadu. Tu si Lenny zabrouká společně s televizí, utře si pusu, zvedne se z pohovky, urovná si kravatu – dovede být marnivý, i když o to, jak vypadá pod oblečením, se nestará – a konečně spokojený křikne: „Pa-pa, zlato! Uvidíme se večer!“ popadne svoji staromódní elastickou bundu z roku 1987 a zamíří dolů po příjezdové cestě. Pořád ještě si brouká tu hroznou znělku.
Delila uklidí talíře a připraví se na další den v restauraci, kde momentálně pracuje. Vyzunkne dva šálky silného instantního kafe bez mléka, prohrabe se stovkou punčoch a u toho nadává na svoji neschopnost ty potrhané vyhodit. Schovává je kvůli pochybnému přesvědčení, že by se jednoho dne mohly hodit: „Budu je nosit pod dlouhými šaty.“ (Jakými dlouhými šaty?) nebo „V zimě pod džíny budou perfektní.“ (Kdo proboha nosí punčochy pod džínami? Kromě žen, které rády kombinují tělové punčochy s kalhotami-rourami a pracují v prádelnách.) Konečně vydoluje vzadu v šuplíku vklíněný jeden použitelný pár, hodí na sebe číšnickou uniformu, pohladí šestiletého vipeta Tlusťocha, který jí slízne zdravíčko a přitom jí na tváři zanechá aroma psího dechu, a odejde z domu deset minut po desáté. Mělo by to být přesně v deset, ale Delila má vždycky deset minut zpoždění, a to i když zkusí o deset minut dřív vstát. Což znamená, že musí utíkat na autobus č. 636, který zrovna vyjíždí z konečné, ale vždycky ho stihne a posadí se na vysoké sedadlo nad koly – tam, kde člověku na nohy fouká teplý vzduch z větráku.
Autobus pomalu míří do centra Bradfordu a Delila, usazená na oranžovočerné kostkované sedačce, se opře o okénko a listuje v časopise. Když od něj sem tam zvedne oči, zahlédne zástupy nevrlých důchodců, mladé Asiatky v sárí v zářivých barvách, matky zápasící s batolaty, s kočárky a naditými nákupními taškami, jak se snaží nastoupit. Delila je zasmušile pozoruje, ženy na prahu třicítky, uštvané a s nešťastným výrazem, a přemítá, jestli bude za pár let jednou z nich. Je tohle její budoucnost? Dvojitý kočár a výpravy do obchodu s dětskými potřebami?
V L’Escargot na ni čeká Pascal, maître d’, pohupuje se na zvýšených podpatcích naleštěných bot, hubenou hlavu ve tvaru buráku naklání ze strany na stranu jako andulka a dlouhými upravenými nehty poklepává na hodinky. Delila jako obvykle neupřímně zamumlá omluvu, popadne svou nabíranou bílou zástěru – ubohý pokus vedení vylákat na poledních strávnících tučné spropitné – a začne potahovat stoly bílými plátěnými ubrusy a připínat na ně papírová prostírání. Na její směnu připadají obědy nalíznutých byznysmenů, a tak servíruje stejky au poivre, které ucpávají tepny a plavou v hustých mastných omáčkách, chlebové rolky, vrchovaté stříbrné misky s kudrlinkami másla plného cholesterolu, a nalévá veliké sklenice těžkého červeného vína, aby to všechno měli čím spláchnout. Nikdo ze zákazníků nemá ani ponětí, že to všechno pochází z mražených polotovarů. V sladké nevědomosti pijí hlubokými doušky, mlaskají, povolují opasky a límce, otírají čela bílými naškrobenými ubrousky, zapalují doutníky a zvučně se řehtají tomu nepříjemnému chlápkovi z finančního oddělení nebo velikosti poprsí nové sekretářky.
Delila v L’Escargot pracovala necelý rok. Byl součástí jednoho z těch řetězců, co se tváří, že nabízejí tradiční domácí francouzskou kuchyni, platí lépe než většina jiných restaurací a jejich zákazníci patří k těm méně nepříjemným. Byly to snadno vydělané peníze. Zvlášť od té doby, co se Delila s pomocí Matta naučila za barem šidit drinky. Ne že by jako servírka pracovala ráda, ale co jiného mohla dělat? Zkoušela vypomáhat po kancelářích, ale její psaní na klávesnici za nic nestálo a celodenní sezení za stolem nenáviděla. Vždycky, když se snažila přepínat telefonické hovory, povedlo se jí j