Quo vadis

Je jen málo knih, které mě rozplakaly, filmů bylo určitě víc. Kniha Quo vadis však mezi ně patří a není to jen následek dojemného konce a silného příběhu, ale především dokonale realistického vykreslení prostředí, postav i situací. Nejsilněji na mě možná dokonce působil ne příběh lásky Lygie a Vincia, ale skvěle vylíčené hony na první křesťany. Přestože jsem ateistka, tahle kniha mě poprvé donutila přemýšlet nad podstatou a především prvotní myšlenkou křesťanství, která byla určitě správná.

Jiná pravidla se ale zavedla později, ve středověku, kniha Genesis dostala nesprávný výklad a pod pojmem "křesťanská láska" si dnes možná už většina z nás vybaví jakýsi fanatismus, ne nepodobný Crispovi.

Kniha Quo vadis je bezesporu součástí knihoven celé řady domácností. Stala se klasikou, která na sebe asi už moc pozornosti nevábí, což je určitě škoda, ale možná se jedná jenom o můj subjektivní zkreslený dojem. Nenáročné čtenáře snad od jejího přečtení odradí téměř pět set stránek a zpočátku celkem hutný text, kterým je prostě potřeba se prokousat. Sienkiewiczova slovní zásoba je až nadprůměrná, takže vás jistojistě čeká výjimečný dojem z četby. Rozjezd knihy, během kterého možná budete listovat v přiloženém rejstříku slov, je relativně krátký a odměna za něj je víc jak vynikající!

Velmi významným prvkem pro mě mimo jiné byla i zmínka o dvou biblických postavách, Petru a Pavlovi, kteří zde vystupují jako normální beletristické postavy. S tímto jsem se totiž až do téhle doby nesetkala a považuji to rozhodně jako klad celé knihy. Světci získali na všednosti, byl jim dodán význam lidskosti a mně tak jako historické postavy byly bližší, než jak je popisuje například Bible.

Nejmenší detaily kniha popisuje stejně bravurně, jako velkolepé scény. O prvoplánovosti nemůže být řeč, naopak z příběhu vyplývá řada otázek, nutící k zamyšlení i moderního člověka. Zcela jedinečná je v knize postava Petronia, o němž mohu s jistotou říci, že jen málokdy se čtenář v knize setká s tak charismaticky vykreslenou postavou. Právě on však křesťanství, přes všechny jeho ušlechtilé hodnoty odmítá. Proč? Může vůbec dojít spáse, když odmítl Krista?

Od posledních stran se doslova nelze odtrhnout. Scéna, kdy je do arény vpuštěn býk, jenž má na hřbetě uvázanou Lygii, kdy po osvobozujícím gestu publika (palce směřujícímu k nebi), jsou oba milenci propuštěni a odjíždí spolu na Sicílii a především závěrečná Petroniova hostina, během které obdaroval všechny své otroky a zůstal po boku své věrné Euniké s vědomím, že na něj v nejbližších minutách čeká smrt z rozkazu Nera, kterému se postavil ... je prostě famózní!

Už asi ani není více, co bych mohla dodat. Snad jen přesvědčení, že Nobelova cena autorovi za toto dílo náleží právem.

Autorkou recenze je Andrea Štyndlová

Přidat komentář